Sdílej
Když dáš dohromady čtyři hovadný MC´s, tak nemáš vždycky jistotu, že z toho bude hovadná skupina. Znáš to, čtyři kohouti na jednom smetišti, moc stylů, splácá se to na koleně během koncertů a někdy se pomalu ani spolu dotyční interpreti ani nepotkají ve studiu. Funguje to určitě jako skvělý marketingový tah, poslech už může být malou noční můrou. To však není případ super kapely Slaughterhouse. Joell Ortiz, Joe Budden, Crooked I a Royce Da 5´9“ si totiž rozumí natolik, že se neschází jen ve studiu za účelem nahrávání, ale i mimo něj, protože jsou dobří přátelé. Nenahráli desku, že museli nebo, že chtějí hodně prodat. Nahráli ji, že jim přišlo zajímavé udělat něco spolu dohromady a tím propojit čtyři různé styly, hlasy, flow a vůbec rozdílné světy. Všichni pochází z různých koutů Ameriky a tohle je jejich výsledný mix. Na tomhle principu je celá deska založená. Všichni čtyři mají početnou fanouškovskou základnu a všichni patří mezi uznávané lyriky. Nikdo není tahoun a nikdo nejede jen jako zátěž. Všichni jsou si rovni a všichni mají, co nabídnout. O jejich síle se můžeš přesvědčit hned v úvodní skladbě “Sound Off“, kde tě doslova zavalí battle rýmem. Spolu jsou jak jedno monstrum, o kterém rapuje hned na začátku Royce: „Crooked I is equivalent to forearms, Joell Ortiz is the body/ the cannibal slash killer, kill you and then eat your body/ Joe Budden is the pair of legs, he runs shit alongside,I the apparent head, I am the general, salute, bow now.“ V nadílce battle rýmů pokračují v podstatě v průběhu celé desky a je úplně jedno, jestli se skladba jmenuje “Onslaught 2“ a nebo “Lyrical Murderers“, vše se točí okolo masírování vlastního ega, bití se do prsou, klasického rapového naparování a přesvědčování o tom, že já jsem ten, kdo nosí na zádech číslo jedna. Chvílemi se to může jevit jako začarovaný kruh, oni jsou si ale moc dobře vědomi toho, kde jej jejich síla. Nehledají neobvyklé koncepty, spoléhají na léty prověřené battle rýmování, které občas okoření kontroverzí (jako třeba singl “The One“, kde zmiňují známé celebrity). V tom patří určitě k těm nejlepším. Dokážou se ale přitom i naladit na daleko vážnější frekvenci. V depresivní a smutné “Rain Drops“ rozpráví o neúplných rodinách a důležitosti rodinného štěstí nebo můžeš vyslechnout gangsterskou zpověď a motlitbu v “Pray (It´s A Shame)“. Hudba je v tomto případě trochu v pozadí. Výběr producentů (DJ Khalil, Emile, Mr.Porter, The Alchemist, Frequency, Focus nebo StreetRunner) dává tušit, že Slaughterhouse nespoléhají jen na sílu klasického zvuku let minulých, ale dávají především přednost zítřku před včerejškem. Jdou s dobou a chtějí znít aktuálně. To sem jim taky daří. Všechno je vyprodukované na výbornou, hraje to jak má, akorát se prostě nemůžu zbavit pocitu, že mi tu prostě chybí nějaký velký hit. Beat, který tě chytne hned po pár vteřinách. Refrén, co si broukáš pořád dokola. Motiv, co ti zní v uších i třetí den po poslechu. Poslechneš si album a říkáš si dobrý, ale nějak se mi to všechno slilo do jednoho celku. Víc než jednotlivá instra vnímáš spíš různé projevy všech aktérů. Eponymní deska od Slaughterhouse je velmi solidní album, kde můžeš slyšet hned čtyři oblíbené rappaz, kteří nás baví už nějakou tu chvíli. Ještě o trochu lepší výběr chytlavějších podmazů a dalo by se jen máloco vytýkat. Poslech jejich debutu je určitě tou nejlepší přípravou před jejich chystaným vystoupením v pražské Lucerně Baru.
Už jsi četl?
