Big L – 139 & Lenox (2010, Flamboyant Entertainment)

Je to už jedenáct dlouhých let, co nedobrovolně opustil tenhle svět člen spolku D.I.T.C. Lamont Coleman a.k.a. Big L a.k.a. Most Valuable Poet On The M.I.C. Za svůj život vydal jen jedno album Lifestylez Of Da Poor & Dangerous , po smrti, stejně jako třeba 2Pac, hned několik. Tahle kompilace je jednou z dalších desek, která má připomenout jeho odkaz a která má také nejspíš pomoci jeho pozůstalým a lidem z jeho labelu. Kompilace nazvaná po jeho nebezpečné harlemské čtvrti 139 & Lenox, kde vyrůstal a o které tvrdil „139 & Lenox is the danger zone, where no man can withstand or hold his own“, v sobě ukrývá dvanáct stop. Vše je samozřejmě anoncované jako super exklusivní, nevydaný materiál anebo více méně neznámé skladby, co musíte mít ve sbírce, jestli se počítáte mezi nejvěrnější fanoušky. Zase ale tak velký zázrak to není. Pecka “Furious Anger“ s Shyheimem je velmi slušná, nicméně známá už z desky Manchild. Stejně jako song “Still Here“, který produkoval Hi-Tek a který se objevil na druhém pokračování Lyricist Lounge. Je docela sranda, jak se mi v té době zdál hrozně měkký a dnes působí vcelku nekompromisně a přísně. Potom tady máme pár remixů. Od dalšího padlého vojáka Roc Raida povedený “On The Mic“, od dalšího člena z D.I.T.C. Buckwilda “Who You Slidin Wit“ a také je tu remix skladby “Ebonics“. Ten je ale poměrně slabý, protože se od originálu moc neliší, jen je o poznání uhlazenější a je doplněn pouze o pár slangových výrazů v podání T-Rexe. K tomu všemu připočti starší věci z éry Children Of The Corn jako “Nigga Please“, které sice nejsou tématem špatné, ale zabíjí je zvuková kvalita. Když pominu průserovou “We Got This“, kdy Big L už k závěru života koketoval s novějšími postupy a nezněl tak přesvědčivě, tak je tu už jen jeden freestyle a mocnost “Devil´s Son“, která je tu bohužel jen jako live verze z Amsterdamu. Kdyby tu byla origo verze v dobré kvalitě, výběr by měl hned větší cenu. Takhle když se podívám na tracklist, tak to opravdu žádný „exklusive shit“ není. Pro fanoušky nezapomenutelného harlemské lyrika je to povinnost, ostatní to možná odzývají. Čekal jsem trochu víc, teď už vím, že to nejzásadnější je definitivně venku a že v archívech už asi žádné převratné bomby nespí.