A Tribe Called Quest

Legendy definující žánr. Tak i touto stručnou větou by se doufám daly charakterizovat a shrnout zásluhy new yorské party říkající si A Tribe Called Quest, jež svými dlouhohrajícími alby v devadesátých letech řádně rozčeřila hip hopové vody po celém světě. Po čtyřech letech uplynuvších od vydání alba „The Anthology“ (1999) a vlastně ohlášenému konci společné kariéry (tuším období 97-98), se v roce 2003 tato kultovní formace „vrací“ na scénu, a to v pořadí již se sedmým počinem, nazvaným „Hits, Rarities & Remixes“, jež sice více méně neobsahuje žádný nový materiál, přesto dává fandům jakous takous naději, že sága ATCQ ještě není definitivně uzavřena. Abychom však nepředbíhali, vezmeme to vše pěkně popořadě, ok? Vznik skupiny se datuje do roku 1988, kdy se dva kámoši z Queensu, jmenovitě Q-Tip aka Abstract Poetic (vlastním jménem Jonathan Davis, narozen 20.11.1970) a Phife Dawg aka Five-Foot Assasian (Malik Taylor,10.4.1970), dojíždějící za středoškolským vzděláním na Manhattan, na stejné škole setkali z brooklynským rodákem Ali Shaheedem aka Mr. Muhammad aka Dj Flamboyant (Ali Shaheed Muhammad ,11.8.1970). Jak to tak už bývá, slovo dalo slovo a vznik skupiny, originálního názvu Tribe Called Quest, na sebe nenechal dlouho čekat. Do rýmování a potažmo hudební tvorby skočili přímo rovnýma nohama, poněvadž začínali jakou součást uskupení Native Tongues Family, do které v té době mimochodem patřily taková jména, jako Queen Latifah nebo Jungle Brothers, jež s nimi v té době navštěvovali tu samou školu. Sám Q-Tip, aniž by zatím cokoli vydal, hostoval v několika peckách na „Three Feet High And Rising“ od De La Soul a hostoval i na albu Deee-Lite, což pro něj byla na prahu kariéry setsakramentsky dobrá zkušenost. V létě 89 už ale Tribe Called Quest jako celek na scéně debutoval se singlem „Description of a Fool“, vydaným malým místním labelem, obsahujícím kromě stejnojmenné pecky i hitovku „Bonita Apllebum“, který se měl stát základem pro připravované premiérové album, jemuž podepsáním smlouvy s labelem Jive Records, na sklonku roku 1989, nestálo ostatně nic v cestě. O necelý rok později tedy spatřilo světla světa první dlouhohrající album s dlouhým názvem „Peoples Instinctive Travels And The Paths of Rhythm“, které bylo díky svému zvuku označováno jako jazz/hip hop a jež se také po právu, díky abstraktnosti, nadhledu a uvědomnělým textům, zařadilo mezi alternativní část tehdejší hip hopové scény, reprezentovanou kupříkladu The Pharcyde, De La Soul nebo Digable Planets. I když nebylo tolik prodejně úspěšné jako jiná alba (prodalo se ho kolem půl milionu kopií), která vyšla v tom samém roce a jež si libovala v gangsta tématech, svou posluchačskou základnu si najít dokázalo. Vždyť šlágry jako „Luck Of Lucien“, „Rhythm“, „Can I Kick It?“ či již zmiňová pecka „Bonita Apllebum“ snad doteď rozhýbávají krční ústrojí 2há fandů po celém světě, což je po třinácti letech od vydání slušná vizitka, nemyslíte? Za zmínku ještě stojí, že se, kromě známé to trojice, na tomto albu podílel i člověk zvaný Jarobi White, jenž byl sice také původním členem kapely, nicméně ji po albovém debutu opustil a připojil se k ní zase až na rozlučkovém turné o několikero let později, ale to už bysme zase předbíhali. Po celkem zdařilé prvotině na sebe druhé album od ATCQ nenechalo dlouho čekat a už po roce, tedy v r. 91, na trh přišel potomek nový, tentokráte nazvaný „The Low End Theory“, jež snad ještě oslnivěji než jeho předchůdce kombinoval prvku jazzu s hip hopem (např. v písni „Verses From The Abstract“ se po boku Q-Tipa objevil i známý jazzman Ron Carter), a který se také po právu stal kritikou nejvíce do nebes vynášejícím albem od dob již zmiňovaného De La Soulláckého „Three Feet High And Rising“, což bylo pro tyto tři mladé kluky jistě poctou jako hrom. Tato skutečnost samo sebou přineslat i komerční úspěch a deska „The Low End Theory“ překročila v prodejnosti miliónovou hranici, čímž tedy o rovnou polovinu předčila jejich debut. Jen namátkou, hitovky typu „Scenario“ s výborným Bustou Rhymesem, „Jazz We’ve Got“, „Rap Promoter“, „Show Business“ či neméně zajímavá peckovice „Butter“ byly pro sluchová ústrojí posluchačů, v době neústálého hudrování na poměry z ghetta, svěžím vánkem. Zkrátka a dobře se jednalo o jedno z výstavních kousků historie tohoto žánru, kterým si kapela získala potenciální „nesmrtelnost“ a statut legendy. Psal se rok 1993 a Tribe Called Quest vylezli na povrch zemský se třetím dlouhohrajícím albem, které pojmenovali „Midnight Marauders“ a asi není žádným tajemstvím, že i tento počin slavil, jak u kritiky, tak u fanoušků, celkem úspěch, poněvadž zanedlouho po vydání se stal platinovým. Album nabídlo posluchačům lehce tvrdší a striktnější zvuk, než tomu bylo u prvních dvou alb, ale i přesto, že trumfnout „The Low End Theory“ se zdálo býti takřka nemožným, své klasické pecky nabídlo. Namátkou třebas koustky jako singlovka „Award Tour“, či skladby „8 Milion Stories“, „Midnight“, „Oh My God“, „Lyrics To Go“ nebo skvělá „Electric Relaxation“ byli, jsou a hlavně ještě snad nějaký ten čtvrtek budou pro ušní bubínky opravdovou lahůdkou. S Phifeova i Q-Tipova repingu šla cítit pohoda, kterou ještě okořeňovali oba emsís, hlavně pak druhý jmenovaný, kdy si se svým hlasem a flow pohrávali tak, že měnili nasazené tóny jako ponožky a to vše s nadhledem sobě vlastním. Zajímavý je snad i fakt, že se ATCQ podařil ojedinělý kousek s nápadem na cover alba, kdy se jim svým způsobem podařilo „stmelit“ a zvěčnit hip hapovou komunitu té doby vskutku originálním způsobem. Z obalu desky se totiž na vás civělo, smálo a mračilo na padesát tváří rapperů, mezi nimiž kupříkladu nechyběli De La Soul, Jungle Brothers, Beastie Boys nebo i Heavy D a Ice-T. Mimochodem Q-Tip se ještě v témže roce objevil ve filmu „Poetic Justice“, kde si zahrál s 2Pacem a zpěvačkou Janet Jackson, se kterou mimo jiné také o nějaký ten rok později nahrál úspěšný duet „Got’till is Gone“. To se již ale dostáváme do 96ého roku, ve kterém si skupina Tribe Called Quest připsala v pořadí čtvrtý albový zářez „Beats, rhymes and life“, znějící opět více než dobře. Je zde znát mírný pokrok oproti „Midnight Marauders“ a vůbec předešlým deskám, a to jak textově, kdy se s přibývajícím věkem mění zákonitě i pohled na věc (např. Q-Tip tíhne k Islámu, jeho islámské jméno je Kamal Fareed a dle hlášek je to skoro v každé pecce znát), tak i hudebně, kdy až na výjimky beaty šlapou a celé to zkrátka pohodově odsejpá. Svůj díl viny na tom nese produkční tříčlenná parta Ummah, jejímž nekorunovaným lídrem je známý to beatmaker Jay Dee ( ze Slum Village), jež pomáhá Alimu s Q-Tipem dosáhnout rozmanitějšího zvuku. V několika peckách se zde objevuje i Q-Tipův bratranec říkající si Consequence, kterej se tak vlastně pro tuto desku stává čtvrtým, neoficiálním, členem formace. Mezi nejvýraznější pecky na tomto albu jisto jistě patří pohodovka „Ince Again“, ve které v refrénu vypomáhá Tammy Lucas, „The Pressure“, po všech stránkách vynikající „Mind Power“, „Keeping It Moving“, „The Hop“ či závěrečná oddechovka, nesoucí název „Stressed Out“, ve které opět v refrénu vokálně vypomáhá rnb zpěvanda Faith Evans. Q-Tip se díky své obojživelnosti (rap i produkce) na tomto album dostává do pozice frontmana kapely a hostuje na albech takových umělců jako Nas, Busta Rhymes nebo The Roots. I po těch několika letech od vydání prvotiny si ATCQ na scéně zachovávají svůj inovativní styl, který je v záplavě ostatního rapu díky své originalitě a náladě vždy snadno identifikovatelný. Srpen 1998 je datem, kdy skupina, i když s poměrně velkým neočekávaným zpožděním, do světa, po deseti letech kariéry, vypouští pátou dlouhohrajku „The Love Movement“, produkovanou opět trojkou Ummah a přinášející pozitivní koncepční 15-ti trackové (i s bonusy však 21 peckové) album, které, obsahujíc jak novinky, tak staré dobré známé věci, působí sentimentálním dojmem. Hit zde střídá hit a na featuringu vypomáhají slavní to rýmoví jezdci Busta Rhymes, Redman, Norrreaga, Punchline, Mos Def a další, kteří jako by tu svou účastí skládali Tribe Called Quest poctu, jež oznamují konec společné kariéry, s tím, že se hodlají věnovat vlastním sólovým dráhám. Tuto přestavu také o rok později, jako první z tria, naplňuje Q-Tip, když vydává, jak jinak než na Jive Records, album „Amplified“, které mimochodem obsahuje celkem známé hitovky jako „Let’s Ride“ nebo „Vivrant Thing“, kterou vlastně ten samý rok můžeme slyšet i na albu „The Anthology“. Na této výběrovce, jež by bez okolků snesla příměr best off, se objevily snad všechny známé hymny kapely od prvního ( např. „Luck Of Lucien“) až po páté album ( např. „Find A Way“) a vskutku se jednalo o průřez za celou, pro ATCQ tak oslnivou, kariérou. V roce 2000 přináší svou kůži na trh i Phife Dawg (jinak krom hudby i vášnivý spisovatel) a vydává své „Ventilation: Da LP“, na kterém mu svými beaty, krom „starého“ známého Jay Deeho, přispívají i taková esa jako Hi Tek ( kousky „Alphabet Soup“ nebo „D.R.U.G.S.“) či Pete Rock ( např. „Lemme Find Out“). Pod pseudonyem Kamaal the Abstract měl vyjít Q-Tipovi o dva roky později i druhý sólo kapr, bohužel však o něm nic bližšího nevím a ani si nejsem jistý, zda-li do dnešních dnů vůbec světlo světa spatřilo. To už se ale dostáváme do roku letošního, kdy se pojem ATCQ vrací na scénu s deskou nazvanou „Hits, Rarities & Remixes“, jež jsem ještě neměl tu možnost slyšet, nicméně se, jak je už ostatně patrné z názvu a potažmo z tracklistu, nejedná o žádný materiál novějšího ražení. I přesto, že nejde o desku, jakou byla „The Anthology“, jež mapovala v umělecké dráze skupiny doslova vše důležité, své si tu jistě posluchač najde, neboť jsou tu ke slyšení i raritky v podobě písní například z filmových soundtracků, které nikdy na albech ATCQ nevyšly. Co dodat na konec? A Tribe Called Quest je pojmem takovým, že snad není potřeba dodávat nic, jelikož kapel s takovým velkým přínosem pro hip hopovou hudbu po světě mnoho neběhá a to hovoří za vše, né? Diskografie alb : Peoples Instinctive Travels And The Paths Of Rhythm (1990) The Low End Theory (1991) Midnight Marauders (1993) Beats, Rhymes and Life (1996) The Love Movement (1998) The Anthology (1999) Hits, Rarities & Remixes (2003) O A Tribe Called Quest se na bbarak.cz dosud napsalo…