Editorial 47/2017 Editorial: Když desky hodnotí posluchači

 

Pamatuju si ještě starý recenze v BBaráku, kdy se na stránkách papírovýho magazínu leskl v recenzích symbol baráků. Těch mohl interpret za svůj počin obdržet maximálně pět. Když přišla ekonomická recese, zrychlení internetu, rozvoj facebooku a dalších sociálních sítí, žurnalisti se při svý práci museli začít zajímat o zájem čtenářů (tj. výdělečnost) víc než kdykoli předtím. Ne, není to tak, že bychom hodnocení v podobě baráků nahradili číselným hodnocením jen proto, že čísla začaly bejt in. Facebook zkrátka dovolil každýmu z nás stát se sám sobě redaktorem, kdy si sami vybíráme, co chceme číst a čemu chceme věřit. 

 

Díky platformě YouTube se taky nový desky staly k poslechu a udělání si vlastního názoru mnohem dostupnější. Najednou přestalo platit, že si člověk stáhnul na internetu pár singlů, přečetl si recenzi v konkrétním magazínu a podle toho se rozhodoval, jestli si album koupí nebo vypálí. Najednou si může na internetu poslechnout celý album a na facebooku se nemusí spoléhat na informace, zprostředkovaný hudebním magazínem, protože může odebírat příspěvky přímo od samotnýho interpreta. 

 

To má výhody i nevýhody. Na jednu stranu si může posluchač udělat vlastní názor, nezkalený postojem redaktora, jenž mu obvykle vysvětluje, čím je konkrétní deska kvalitní nebo nekvalitní nebo rozšiřuje informace o desce o další kulturní souvislosti, na který by si posluchač sám nepřišel. Je to dobře, byť to podkopává funkci samotných recenzí a trochu tím trpí soudržnost komunity. Na druhou stranu hrozí, že posluchač padne do marketingový pasti a bude jen konzumovat muziku, kterou mu každý interpret na svym facebookovym profilu podsouvá coby kvalitní. Je to v jeho zájmu. Proto si nemyslím, že by recenze ani v tak dynamický době ztratily smysl. 

 

Recenze je mix hodnocení obecně platných kvalit (například toho, že zpěvák nezpívá falešně a baskytarista hraje v souladu s melodií) a estetických kvalit, který hodnotí každý člověk jinak. Když to vztáhnu konkrétně na hip hop – někomu se líbí true school, někdo se hlásí k trapový generaci. Někdo má rád punchline rýmy, někomu zas lahodí screamy, s nimiž se ztotožňuje hlavně dnešní mladá generace. A s tímhle vědomím je třeba recenze nejen psát ale i číst. Stává se tak občas, že posluchač nechápe, jak mohl někdo dát vysoký hodnocení desce, kterou on považuje za brak. Ač recenze patří ke kritickým žánrům, ani redaktor ani čtenář by je neměli brát za nějaký dogma. Jiný by to bylo, kdyby náš magazín deklaroval, že je tu hlavně třeba pro boombapový nebo newschoolový publikum. Tomu bychom pak přizpůsobovali hodnocení, jelikož bychom věděli, jaký je vkus našich čtenářů a co chtějí poslouchat. Svět, a ten hiphopový obzvlášť, ale není černobílý. Je barevný.

 

V tomhle ohledu mám záměr dát našim čtenářům do rukou vlastní hlasovací lístky. V minulosti jsem se snažil přesvědčit zbytek redakce, že by bylo užitečný zavést v recenzích vedle našeho hodnocení i hodnocení vás, čtenářů. Každý posluchač by měl mít možnost ohodnotit album známkou, která mu připadá adekvátní. Ta by se započítala do výslednýho průměru s hodnocením dalších čtenářů. Říkejte tomu třeba hlas lidu, vox populi nebo jak chcete. 

Po určitý době bychom tak viděli, jak moc se verdikt redakce shoduje či neshoduje s vaším hodnocením. A možná by nám to pomohlo líp porozumět, jakou hudbu byste na stránkách našeho magazínu chtěli potkávat. Zavedení podobnýho systému hodnocení je ale technicky i časově náročná záležitost. Proto dnešní editorial zakončím otázkou v plénum – máte chuť se s námi podílet na hodnocení desek, o nichž píšeme? Neváhejte reagovat.

 

 

Zdroje obrázků: venator.com.au, giphy.com