Sdílej
Léta plynou a z náctiletých nezdárků a rozklepaných kluků na stagi se stávají zkušení mazáci. Pamatujeme je s dětskou tvářičkou, ale dnes už mají Kristova léta a jejich názory ovlivňují další generace. TroubleGang je na tuzemské poměry velice silnou hybnou silou, což dokládá i podpora z řad fanoušků. Tetování, pochody, vyprodaná O2 Aréna, úspěšné koncerty a tour. TroubleGang nebo nic. Hudební filozofie, poslání, team, rodina. Spolu fungují jako celek, ale tahle stáj si stojí i za tím, že v náročné konkurenci obstojí i každý sám za sebe jako jedinec. Proto jsme během těch let nebyli svědky jen sólových počinů Marpa, ale i Wohnout nebo IronKap sem tam vystrčili růžky.
Pokračování „Nemesis“ pro mě bylo zapeklitým oříškem, neboť předešlá deska „Neony“ budila dojem terapie, kdy si člověk potřebuje vysypat hlavu formou jednoho tracklistu. Jsme o tři roky starší a ono se zdá, že IronKap prožívá stále ty stejné situace, i když pár změn doznal. Již několik let sleduju jeho vývoj a musím konstatovat, že se posouvá. Zraje jako víno, ale sem tam si něco vezme i od svého týmového parťáka Marpa. To se přeneslo i do výsledku této desky, kdy cítím, že někdy možná až na sílu byla snaha o hit přetavena ve věc, která časem vyšumí a pravé zlato na této placce zůstane upozaděno.
Je nutné si ale nejprve vykreslit autora v tom správném světle. Rozhodně není uplakánek, kterého by semlel showbyznys, spíše naopak. Není to hloupý kluk z ghetta, kterého na vrchol dostal talent. IronKap je ukázkový případ pracanta a dříče, který svou oddaností a zápalem dorovnává to, co jiným bylo naděleno zdarma. Jiný by přijal tu rapgame a žil ten rapbiz, ale on na vše nahlíží s rozvahou, což mě baví. Vyřazuje z něj inteligence. Nemyslím si, že by byl impulzivním hráčem, který by bez rozmyšlení udělal hovadinu. I proto je z obsahu cítit, jak tu hudební dráhu a všechno okolo vnímá. Registruje klady a zápory, poukazuje, co mu hudba dala, ale co mu naopak vzala a co je pro něj deprimující. Není to naříkání, ale spíše střídmý pohled na to, že být známým umělcem není svět, ve kterém je všechno růžové.
Jako velký fanoušek Wu Tang filozofie se hrdě hlásí nejen k legendární americké rapové partičce, ale i asijské bojové kultuře, která neprezentuje jen násilí, ale především duševní vyrovnání. A já si myslím, že právě Kuba to má v hlavě srovnané a moc dobře ví, co už by bylo přes čáru. Cítí zodpovědnost ke svým fanouškům, ale nechce být jen hlasnou troubou předávající moudra. Chce žít svůj hudební život a žít ho tak, aby se nemusel před svými fanoušky za své konání stydět. Opustil lektorské řemeslo, aby svůj koníček přetavil v regulérní chleba, ale zároveň nepřevlékat pláště, aby se zalíbil. Tedy možná…
„Shinobi“ je pro veřejnost jednoznačným hitem, ale bojím se, že svůj kredit postupem času ztratí. Přesto se jedná o jednu z nejsilnějších skladeb desky. Tou nejsilnější je podle mě vzpomínka „Tam k nebi“ na Jackpota a prázdnota v srdci po jeho smrti. Tohle se nepsalo snadno a zároveň samo. Rozhodně to ale bolelo u každého slova.
Týmová „Jedeme dál“ má silnou atmosféru a bude fungovat dobře i pro společné koncerty. Kvituju účast RZA z Wu Tang Clanu, ale přiznám se, že mě výsledek neoslovil ani po produkční stránce, tak obsahové. Klasické publikum TroubleGangu většině případů nemá knowledge a ve finále si tak jen samotný autor splní dětské sny. Trochu mě tu irituje účast Dameho, Separa a Kaliho, popřípadě Čis-Týho, protože dnešní trend, kdy je chce mít každý na desce, na mě působí už syndromem překrmení. Jejich sloky jsou čisté, kvalitní, ale na 99 tuzemských albech ze sta je opravdu slyšet nechcete.
Druhé pokračování Nemesis nabízí pestrou hudební paletu, která čítá chuť experimentovat nejen s beaty, ale i s barvou hlasu. IronKap si více hraje se svými polohami a výškami a snaží se splynout s hudebními podklady. Daří se. Obsahově má co říct, jen opět neříká nic revolučního. Cením ale tu autenticitu, kdy se nejedná jen o obecné fráze, ale osobní pocity a názory. Je vidět, že i x krát použitá témata lze zpracovat po svém. Nezbavím se ale dojmu, že výsledek nemá koncept. Stále v tom vidím sesbírané skladby za poslední roky doplněné o novinky a vydané jako jedno matro. Proč ne. Není to špatné, ale deska roku to nebude. Po obsahové stránce u mě vede stále „Homecoming“, po té hudební „Neony“.
6/10
