Sdílej
„Game Theory“ a „Rising Down“ od sebe dělí přesně dvacet měsíců. Prvně jmenovanou po přesunu z Geffen Records debutovali na Def Jamu a svou kariéru nesporně oživili. Druhou zmíněnou pokračují pod bývalým Jay-Zho labelem a svou profesní dráhu jistojistě neumrtvují. Aby taky ano, když hned titulní skladba „Rising Down“ (jíž předznamenává ukřičená telefonní debata mezi managementem a kapelou z roku ´94) smetává všechny pochybnosti ze stolu rychlostí jamajského sprintera Asafy Powella. Řekli byste, že bude nové album The Roots otevírat Mos Def? Takhle dobře na mě navíc Black Dante naposledy působil před více než rokem v 9th Wonderově „Brooklyn In My Mind“. V těžkém beatu s dusnou atmosférou odvádí kus dobré práce i Styles P a každý ze tří emcees vypichuje z nešvarů současného světa něco jiného, s tím, že na výrazného člena D-Block zbyly drogy. Výjimečných dvě stě dvacet sekund také odhaluje faktum, že se kapela z Philly znovu obklopila spoustou tváří odjinud. V agresivní palbě „Get Busy“, jíž přidávají na naléhavosti skreče Dje Jazzyho Jeffa, promlouvají ze stejného města pocházející pobočníci Dice Raw a Peedi Peedi. KRS-One by o tom pravděpodobně řekl, že jde o „the return of the boom-bap“ a já bych s ním nikterak nepolemizoval, neboť jsme svědky dokonalé revize zlaté east coast éry. Někde jsem četl, že původní název pro chytlavou „Criminal“ byl „Pay The Bills“, leč to je vzhledem k tomu, že v ní Saigon dává zapomenout na všechny útrapy se svým věčným debutem a problémy s labely, zcela irelevantní. Perfektní vybočení od toho, co čekají Okayplayer fans, ještě přibarvuje jistá kytara Captain Kirka a podmanivý vokál. Pokud právě tohle není jedna z nejpřínosnějších spoluprací letošního roku, tak je Rahzel levý na beatbox. Co na tom, že tématicky je to vlastně docela skličující píseň. Když se vám rozjede „The Show“ se standardním Commonem, syntetické vrčení až bublání okamžitě evokuje klasiky „Hip Hop“ od dead prez či „P.E. 2000“ od Diddyho s Hurricane G. O poznání lehčí tón tomu posléze nasazuje „Rising Up“ s oduševnělou Chrisette Michele na vokálu, ve které si na své konto díky metaforám typu „good rappers ain´t eatin´, they Olsen twinnin´“ připisuje plusové body i washingtonský Wale. Protože je jinak většina stopáže spíš než sluncem zalité sobotě podobná upršenému pondělnímu ránu, právě takováto „jemnější“ odbočení, která představují světlo na konci tunelu, vítám. Tím jsem si ostatně uvedl i „Birthday Girl“, která se s ohledem na to, že nemohlo být opomenuto tradiční numerické číslování, v tracklistu zastavila na číslovce 142. Crossover jak vyšitý podpořil Patrick Stump z kapely Fall Out Boy, jehož už jste mohli mimochodem zaznamenat i na Lupeho „The Cool“. Leckdo sice může namítat, že se tak do očí bijící pop jako z jiného světa k rázné desce nehodí, nicméně jelikož je to na konci, koncept se udýchá a věc zase až tolik nevyčnívá. Když už by se muselo zmínit slovo šok, tak bych si před něj dovolil dosadit přídavné jméno vkusný. Zdali jde o ústupek, aby píseň hrála rádia, je vůbec na delší debatu, ovšem to bychom se tak mohli bavit i o nesmrtelné „You Got Me“ s Erykah Badu, že jo. Video se skvělou Sashou Grey je každopádně vtipné. Pokud jde o hlavního konferenciéra Black Thoughta, i přes kvantum jiných hlasů pořád zůstává jádrem nahrávky, které vše smetluje a se světlými chvílemi si v ničem nezadá s nadprůměrnými okamžiky svých kolegů. To dokládá například „Lost Desire“, ve kterém vás Talib Kweli zasvětí do aktuálního dění v Brooklynu, nebo „Singing Man“, kde se ze třech různých úhlů pohledu přetřásá jedno z dalších vážných témat. Ve špionážním motivem prošpikované „I Will Not Apologize“ je vydatně proklepnut soudobý hudební průmysl se všemi svými otázkami ohledně udržení důstojnosti a zaprodání se. To by ostatně v souvislosti s Tariqem nikoho nemohlo ani napadnout, tím spíš, když slyší „75 Bars“. Hotové lyrická abeceda, na níž mi však vůbec nevoní zkreslení hlasu, připomíná dobu, když byla na vrcholu nedotknutelná zvířata formátu Big Daddy Kanea a Kool G Rapa, která se mnohdy obešla i bez refrénů. Co se týče celkového dopadu, námětu a neustálých odkazů, politicky rozhněvaná sociální témata zůstala – Chuck D z Public Enemy by musel být spokojen a snad by nepohrdl ani výkonem za nitky tahajícího Ahmit „?uestlove“ Thompsona. Tomu na „Tipping Point“ vypomohl s produkcí Scott Storch („Don´t say Nuthin“) a na „Game Theory“ měl zase svůj příspěvek J Dilla, nicméně tentokrát na svých elektronických a syntetických výletech za energií nepotřeboval nikoho. Dotyčná dominující osobnost se za bicími jako vždy prezentuje ďábelskou rytmikou, která albu dává šlapající pocit. Řemeslně dobře odvedená práce, z níž čiší naléhavost a bezprostřednost, ho ostatně provází už léta. Někdy je to dokonce nářez (větší různorodost zvuků by však nahrávce určitě prospěla) až takový, že se pak s úlevou vracíte ke klidnějším pasážím, ve kterých melodie vystrkuje růžky přeci jen o poznání směleji. Uřitě to není snadno zkousnutelné na první poslech, ale ve finále se tím prokoušete lehčeji než Shakespearovým „Hamletem“. „Rising Down“ je deska, která ukazuje, že i zábavný průmysl může mít alternativnější odbočky. Jedna z nejlepších živých kapel své doby ví, co chce a jde si za tím. Až před vámi bude nějaká lokální internetová nula mávat slovy o mrtvé kapele, kterou nikdo nezná, klidně aplikujte výchovný pohlavek. I s nedostatky jsou totiž pořád nenahraditelní – 15 let, mocná diskografie, moře koncertních šňůr; tohle jen tak snadno nevymažete.
Už jsi četl?
