Sdílej
Tha Dogg Pound je uskupení, které pamatuje nejen zlatou éru devadesátkového rapu, ale především jde o duo, které toto proslulé období hip hopu formovalo za pomocí g-funk soundu. Pod křídly kultovního a nezapomenutelného labelu Death Row Records se zapsali do dějin klasickým zářezem „Dogg Food“ v roce 1995, který je dodnes stěžejním klenotem žánru a na nějž já osobně dostanu chuť přibližně 5x do roka. Co se týče nového společného materiálu, byl posledních 11 let hlad. Až nyní přišlo nové krmě. Jde o vydatnou psí konzervu, nebo dostaneme suché granule?
Daz Dillinger a Kurupt jako ústřední protagonisté skupiny nepřestali být nikdy aktivními spittery. Od svých počátků v roce 1992, kdy se aktivně podíleli na klasikách „The Chronic“ a „Doggystyle“, vydali ohromné množství dalších společných i sólových alb a účastnili se úctyhodného počtu projektů. Jejich doposud poslední společná studiová deska však byla vydána v roce 2010 a kromě pár mixtapů se Snoopem jsme čekali na další album až dodnes. Před vydáním se šuškalo, že se LP bude jmenovat „Dogg Food 2“. To jenom nadzvedlo laťku očekávání. Nakonec se album vytasilo s přízemnějším, ale výstižnějším názvem „DPG 4 Life“. Stálo to čekání za to?
Určitě, ačkoliv jsme nejspíš nedostali to, co jsme čekali. Ono je to s návraty a comebacky obecně složité. Navázat na klasiky staré dvacet, i více let je skoro nemožné a pokoušet se o to nemá většinou smysl. A co se týče návratu po letech, je až příliš jednoduché zklamat. Daz a Kurupt to dobře vědí. Proto nyní přišli s ryze vyspělým, vyklidněným a až smířlivým albem. Žádné velké promo se nekonalo, buzz byl minimální a všimnout si, že je album venku si mohli opravdu jen skalní. I zvuk alba očividně neprošel velkým studiem, jedná se spíše o komorní nahrávku s až rodinnými hosty, ale zase i zajímavými vokalisty na refrénech.
Už úvodní Ghetto nám dává nahlédnout do situace, ve které DPG jsou. Nic není růžové, jak se zdá, kluci se netopí v penězích, a tak musejí makat, aby nakrmili hladové krky doma. Je to opravdové, a to já můžu. Produkce jsou (alespoň zpočátku alba) pomalejší a spíše hozené do RnB. Což není v rámci jejich kariéry nic neobvyklého a zde jsou vokály a témata tracků velice příjemné. Hádáme se s manželkami, potkáváme hoes, se kterými je i ten sex pomalejší a pořád se snažíme vydělávat, ať pasáctvím, nebo prodejem drog. Nic nového pod sluncem, ale slyšet tuhle tématiku od starých psů, kteří si prošli jak major game, tak vlastně doposud zůstali věrni svému hoodu, je úžasný. Miluju, když jsou mí staří hrdinové sví a nepředstírají, že mají vyhráno. Z téhle desky je cítit struggle, je tam smíření, je v tom dědkovství. Není divu, klukům táhne na 50 a to je vhodná doba na to ubrat, ukázat karty a bilancovat, což se na většině alba daří víc než dobře.
Zlom nastává až se songem Skip Skip, který nelze skipnout. To je ta pravá gangsta jízda, u které zjistíte, že jste na ní čekali. Kluci set tripujou, solí jak za starých časů, zdarně jim sekunduje vyfunkovaný Kokane a mihne se i Snoopisko. A vy dáte párkrát repeat. To je vrchol, bez kterého by CD nebylo úplné. Postupem alba se nezapomíná na rodinu širšího Dogg Pound Gangsta Crips kolektivu jako Soopafly, LaToiya Williams a další. A až to celé dozní, uvědomíte si, v čem tkví kouzlo alba. Není to pro rádia, není to návrat. Není se kam vracet, život jde dál, co bylo už není a přesto, že se věci mění je třeba zůstat svůj a real. A to je poselství tohohle alba. Je to o tom, že čas sice utekl, ale kluci nikdy nepřestali dělat poctivou gangsta music, kterou nám ještě jednou poctivě naservírovali, protože co když se k tomu opět dalších 11 let nedostanou?
8/10
Text: Tao Quit
