Sdílej
Škatulkovat v žánru tak pestrém jako hip-hop je kopání vlastního hrobu v přímém přenosu. Myslím tím pisálky na sociálních sítích či youtube. Zasazení do jedné formy brání vývoji, nedovoluje zkusit něco jiného. Kdybychom takto přistupovali k výsledku všichni, budeme tu mít scénu o několika desítkách jmen, které budou dle vydlážděných cest a přesně řádkovaných metodik znít jako jeden a přemýšlet jako jeden. Vzpomínám si na některé z posledních věcí od Smacka, pod kterými jsem nalezl hodnocení, že už to není ten starý Smack. Já i po x letech ve hře vidím stále toho drzého floutka ze Strašnic, který miluje své hodnoty a bojuje proti systému.
Nemůžeš zastavit progres, jak hlásá Smack na svém novém EP již ve druhé skladě z celkového počtu šesti stop. Poměrně krátké matro, ale jen naivní a neznalý člověk by čekal, že produkt s označením EP bude čítat dvacet tracků. S tímto názorem se dá samozřejmě souhlasit, pokud progres nevede k degeneraci hudební osobnosti. Setkali jsme se za ty roky již s mnoha případy, kdy interpreti mluvili o progresu, který se však jevil jako stagnace a postupný úhyn v žebříčku popularity. Není třeba opakovat, ukazovat, jmenovat. V případě Smacka se to zatím nekoná.
Nový materiál opět čítá drzost, sebevědomí a osobitý humor, kterým poukazuje na své hodnoty a hloupost ovcí. V několika místech se vysmívá všem, kteří se smíří se svým osudem a nejdou štěstí naproti. On sám se rád pyšní výšlapem na vrchní patra v hierarchii českého rapu, což samozřejmě nedokládají jen dvě sošky Anděla a počet views na klipech. Na prvopočátku jeho snahy byl posměch, ale karta se obrátila, což samozřejmě lahodí egu dříve přehlíženého hráče. Po právu si vybojoval své postavení. Z tohoto úhlu pohledu můžeme kvitovat pracovitost a cílevědomost a také zapálení pro to přijít s něčím neotřelým a netradičním. Dnes už není v našem okolí jediným, kdo zde prezentuje ostrovní zvuky a bez nadsázky může být označen za grime Možíše, který rozrazil stojaté vody a dal možnost okusit, jak to dělají v Anglii.
Oklikou se tak vracíme k samotnému EP „ 160“, zároveň i k prvnímu, titulnímu singlu. Ten vypovídá o tom, kolik stálo Smacka, aby se dostal tam, kde je. Všeobecně nelze v jeho tvorbě hledat nějaké přehnané poučování nebo hledání řešení globálních problémů. Smack je drzej floutek s temnější minulostí, který si urval to, co chtěl a ukazuje, že to jde. Nezapomíná na svůj rock n rollový životní styl, který čítá mejdany, využivání benefitů a postavení. Strop je přeci jen v hlavách těch, kteří se smířili s málem.
Silnou záležitostí je i věc „Pumelenice“, jenž čítá opět kreativitu v jazyce českém. Vtipná přirovnání a pointa, která by možná nenapadla na samotný název každého. Osvědčená účast S. Barracudy rozhodně neurazí, neboť si již dávno myslím, že téhle dvojce by slušel rovnou celý dlouhohrající materiál. Hned dvojí účast má na celém EP White Russian, kterému jsem osobně i po letech na chuť nepřišel díky jeho ruské flow a mnohdy bídné slovní zásobě. I Smack často opakuje témata využitá v minulosti, ale stejně jako Barracuda je umí popsat jinak a poslat mezi lidi jako zrenovovaný počin.
Huclberry se vybarvil ve velice obstojného úderníka, který dokáže zásobovat Smacka chytlavými podmazy. Vládce stáje A51 do nich pak odprezentoval to, co se dalo očekávat. Výsledek byl předvídatelný, ale rozhodně nepostrádá kvalitu. Nejedná se o renesanci v kariéře, progres tam je, nikoliv však závratný. Smack pokračuje tam, kde skončil a dále jako Corleone dohlíží na svůj biz. Každý tah je promyšlen, pečlivě zvážen, přestože se to jeví jako životní punk.
7/10
