Sdílej
Hudební průmysl se v posledních letech transformoval do spotřebního zboží, ekosystému, ve kterém je nutné se neustále připomínat a zároveň vytvářet artikl, na který se záhy zapomíná. Neustále slýchávám z úst starých vlků, že dříve to bylo takové a takové, ale stejně jako při vzpomínkách důchodců na komunistickou éru se můžeme tak nějak jen pousmát. Méně releasů znamenalo lepší možnost dostat se do širšího podvědomí a pevně se tam uhnízdit. Tím bych ale nechtěl zpochybňovat díla, na kterých jsem sám vyrůstal. O to více si také cením placek, které v dnešní době vybočují z davu vykazují potenciál dlouhověkosti. Bude to i „Tlak“ od dvojice těžkých vah Rest a DJ Wich? Občas vás první dojem zklame, ale já pevně věřím, že v tomto případě tomu tak nebude.
Tohle album mohlo dopadnout jen s dvěma výsledky. Ten první je fakt, že autoři naplní své dosavadní pozice a dokážou je obhájit anebo tak, že se vydají nějakým neprobádaným směrem, který by nemusel být každému po chuti. První úvaha byla nakonec správná, čímž jsme se všichni vyvarovali nějaké zbytečné žluče a očerňování. Jedna plus jedna jsou dvě a dvě jsou vždy více jak jedna, protože jednička může být individuální kvalita, ale dvě hlavy víc ví, nabízí víc úhlů pohledů a možnosti eliminovat drobné nedostatky. Samdaj Badagan v roli jednoho z nejlepších tuzemských lyriků a k tomu stále nestárnoucí král mezi zdejšími beatmakery. Potenciál jak k“j“áva, proto už se jen nabízela otázka, zda tohle dílo bude fresh i s odstupem času, anebo se bude jednat jen o sezónní prim.
Nejprve bych se pozastavil nad hudebními podklady, které šlapou na výbornou. Dokládá to fakt, že Dj Wich je obojživelník, který má zřetelný rukopis, ale zároveň se dokáže vžít do potřeb toho, s kým zrovna tvoří tracklist. Ať už to byl kdysi dávno Indy či Ektor, anebo zahraniční tváře typu Rasca, Hi-Defa Nironica. Mělo to i pokračování a rozhodně si nemyslím, že by alba s Paulie Garandem či Maniakem byla ze slabšího soudku. Máme tu i lehce kontroverzní materiál s Lvcasem Dopem, který nabídl rozporuplné reakce a jako nejslabší zářez v diskografii řadím „Panoramu“ s La4, i když i tam je možné registrovat světlé momenty. Jeho role je neoddiskutovatelná, přestože ne vše bylo na podtrženou jedničku, ale kvituju tu synergii, kterou dokáže vždy s konkrétním parťákem navodit. V případě „Tlaku“ tomu nebylo jinak. Tohle není šuplík, který jednou za čas otevřeš a dáš všanc. Tohle je švadlena, která nešije horkou jehlou, ale nejprve si řádně změří postavu a poté začne šít na míru.
Základ byl položen a shodneme se na tom, že bez dobrých bubnů je cesta ke zdárnému výsledku hodně trnitá. První z týmu odvedl práci na výbornou a oprostíme se od některých napadnutelných momentů, protože bych zde neskloňoval kopírování, ale spíše vzdání holdu žánrovým legendám. A teď už tedy k Restovi, jehož textová nadílka dává výsledku další rozměr a ano, ještě než dočteš tuhle recenzi, tak se můžeme s čistým svědomím bavit o albu roku. Proč? Protože to je po dlouhé době deska, ze které doslova cáká sebereflexe, pokora a chuť něco sdělit, nasypat si bez keců okolo popel na hlavu za některé životní přešlapy, ale v konečném součtu je hlavní to, že si to ten člověk uvědomuje. Jsem nadšen z toho přístupu být dobrým vzorem koncovému zákazníkovi, aniž by se o to v první lavici cíleně hlásil, jen ta duchapřítomnost u každého baru a vnímání, co mohou slova vyvolat. Nebavme se v tom duchu, že Rest je nějaký Dalajláma českého rapu, ale berme to tak, že po tunách alb s primárním obsahem v „ich“ formě bez špetky odpovědnosti vůči fanouškům tu máme dílo, které jakoby hlásá „my“. Je to společný boj, společný vděk fanouška a interpreta, který nemůže pak naříkat, že mu naslouchají ti, se kterými se nemůže ztotožnit.
„Tlak“ není „Premiéra“, jde si svou vlastní cestou a nabízí dosti jiný pohled na svět. Opisuje vývoj osobnosti, ale nemůžeme zase říct, že by to byl úplně jiný člověk. Základy byly položeny už dávno, jen postupem času člověk přehodnocuje priority a na některé věci nahlíží jinak. Brilantní lyrika, skvělá slovní spojení a témata, která mají hlavu a patu. Rest se vymezuje proti celé řadě svých profesních kolegů, aniž by konkrétně ukazoval, ale vnímá tu potřebu ukázat scéně zrcadlo. A nejen scéně, ale i generacím posluchačů, kteří mohou teď a po letech i zpět vnímat ty odkazy. Nenásilnou formou, spíše nahlodáváním mysli a nutnosti přemýšlet nad tím, jak činíme ve svých životech.
Hosté nechybí, jsou jistým způsobem zpestřením, ale zároveň cítím, že tu možná ani být nemuseli. To je zásadní rozdíl v tom, že jinde jich je přehršle proto, aby se vyplnilo a zároveň navnadilo. Dost už ale poučování, protože nejlépe si každý posluchač udělá obrázek sám po poslechu. Já věřím, že v době, kdy vyšla tato recenze, už měla většina tu možnost a názorově se příliš nerozcházíme. Album roku? Rozhodně. Zásadní vliv? Ten by tu byl asi i bez „Tlaku“, jen tomu přidal na důrazu. Nezpochybňujeme nová jména a nové sféry vlivů, ale tady jsou ty zkušenosti aplikovány do hudby hmatatelně a musel bych se pozastavovat u každé konkrétní skladby a analyzování většiny textu. Dojmy jsou dobré a budu jen rád, když se za čas potvrdí, že tohle je masterpiece Resta, samozřejmě za výrazného přičinění DJe Wiche. Desítku nedávám často, jsem na ni opatrný, ale těchto šedesát minut si umím představit po boku „Repertoáru“, „My 3“, „Toxic Funku“ či „HDP“.
10/10
