Sdílej
Po Přemku Krejčíkovi se nám tu na tuzemské literární scéně vyloupl další autor, který se rozhodl svoje zkušenosti z hip-hopového podloubí reflektovat knižní formou. Zatímco Přemek zúročil svoje zkušenosti coby rapper a frontman kapely ve dvou románech, Lukáš Kouřil nám zase pootevírá vrátka promotérského prostředí. A místo fikce zvolil čistě autobiografický přístup. Vyplatilo se mu to?
Srovnávat oba pány je pro mě zcela na místě, protože jsme přibližně stejná generace, která si prošla více či méně tím samým, v průběhu éry, která je nenávratně pryč. My mileniálové, kterým je dnes okolo té třicítky, jsme nebyli těmi, kdo tady rozjeli hip-hopovou kulturu. Nebyli jsme ani ti, kteří přišli do hotového, kdy je minimálně ten rap jako jeden z elementů, naprosto akceptovaný, populární a mladí lidé ani necítí, že to bylo někdy jinak. Nebo že tu byla subkultura, kterou jsme ještě intenzivně vnímali. Naše adolescentní mládí tedy probíhalo v mezidobí, kdy se z přehlížené kultury stal mainstream a ta mezifáze byla velmi divoká a osobitá.
Zatímco si Přemek toto období prožil coby MC Sharik v kapele Cosmic Crew, se kterými jsem tehdy obrážel mejdany i já, tak Lukáš Kouřil byl zase ten, kdo mejdany pořádal. Samozřejmě ne ty samé, jeho promotérské působení bylo (zpočátku) v Hodoníně a okolí, ale dovedu si představit, že kluků a holek jako my, bylo po celé zemi ranec. A je v tom i jakýsi počínající trend, že první beletrické knížky na téma hip hopu vznikají právě mezi představiteli mé generace. Ti starší sepisují faktografické kroniky, zatímco mileniálové cítí potřebu sepsat prožitky.
Kniha je mnohokrát prošpikovaná jménem Charles Bukowski. Opět jde o kultovního autora, kterého jsme všichni tři louskali a je i obecně populární mezi rappery jako byl MF Doom a u nás třeba Žil Moc nebo James Cole. Ti a mnozí další mají Buka najetého. Paradoxně bych ale knihu více přirovnal k „Na cestě“ od Kerouacka, protože je hrdina knihy a zároveň její autor Lukáš, často na cestě po celém světě a pokud mu něco nechybí je to beatnický duch.
Ten se promítá celým jeho životem, ať už ve vztahu k pořádání rapových akcí, tak i v cestování, nebo ve vztazích obecně. Místy se teda chová spíše jako punkáč než beatník, ale to je ve finále prašť jako uhoď. Rapovej deník je doslovným deníkem, kde je každá kapitola průřezem několika dat a máme tak celý chronologický děj popořádku. Pro lidi jako já, je velmi zajímavé číst si, co se kdy událo, o jakých jménech Lukáš mluví a spojovat si to do vlastní časové osy. Např. soutěž, kterou Lukáš pořádal už jako čtrnáctiletý s názvem „Prosaď svůj rap“ je vztyčným bodem i pro mě, protože i já mu svojí soutěžní píseň tehdy poslal. Při čtení si dost možná uvědomíte, že jste byli někdy na nějakém jeho mejdanu, či jste o něm minimálně slyšeli. Síla knihy je ve ztotožnění.
A to je někdy dost intenzivní. Obzvlášť, když autor líčí průsery jaké zažíval s pořádáním akcí. V jeho kůži byste v té chvíli nechtěli být. Lukáš se nebojí vyndat svoje kostlivce ze skříně a nasypat si popel na hlavu, protože ví, že to byly cenné zkušenosti, které ho posunuly dál. Nebojí se zacházet do citlivých detailů, ani pikantností. Často je kniha velmi zábavná a z některých hlášek se nahlas zasmějete.
Místy je ovšem kniha i repetetivní, obzvlášť, když dojde na x-tý nepovedený mejdan a s nim spojené peripetie obdobného rázu. Mnohem lépe ale pak vyniknou ty podařené akce, kdy si i člověk u čtení oddechne, protože je i jeho přáním, aby mu ta akce vyšla jak má! Částečně jsem chvíli vnímal i problém v jazyku. Je velmi slangový, velmi hovorový a přisprostlý. Což o to, všichni jsme takto mluvili, ale chvíli trvá, než se do toho člověk dostane a osvojí si tenhle puberťácký slang, který díky bohu začne mizet s tím, jak autor dospívá a začíná cestovat. Tam se totiž z vyhuleného pořadatele akcí stává kosmopolitní cestovatel a s tím přichází i vítaná změna jazyku, i stylizace knihy, kdy vlastně vynikne i kontrast životní změny samotného protagonisty. Až ke konci nám potom Lukáš sděluje, že první zápisky tvořil už jako náctiletý, což všechno vysvětluje. Bylo by ale fajn dát před 1. kapitolu nějaký intro, úvod nebo předmluvu od někoho dalšího.
Výtku bych měl určitě ke korektuře. Při prvním pročtení jsem narazil na několik chybiček a gramatických hrubek, které jsou pouze vinou špatné korekce a určitě nepřispívají přes svůj peprný jazyk k pozitivnímu přijetí u ne-hip-hopové literární veřejnosti, pro kterou může být téma stále velmi exotické a lákavé. Nemluvím o výše zmíněném slangu, který je na místě, ale gramatických hrubkách a překlepech (díky / kvůli, zdvojená slova po editaci apod.), které by dobrému korektorovi neměly uniknout v takové míře.
Alfou a omegou celé knihy je Lukášova osobnost. Události, co se mu během života děly, jsou někdy fascinující a jindy zdrcující a pojí se přímo s jeho uvažováním, jeho stylem života a přístupu k němu. Celým svým bytím vyznává hiphopovou subkulturu jako sobě vlastní a miluje rap tělem i duší. Věnoval mu hrozně moc energie, času a peněz, až do té míry, kterou by si nikdo z nás nelejsknul. Zároveň přiznává, že je trochu lempl a kdyby tolik nehulil a nechlastal, v mnoha aspektech by se mu dařilo líp. Celý váš názor na knihu tedy stojí a padá s názorem na Lukáše samotného. Buď vám přijde jako sympoš, fandíte mu a držíte palce, anebo je jeho způsob života zcela mimo vás, jste zmatení a konsternovaní. Nic mezitím asi dost dobře nepůjde, myslím ale, že kontroverze je něco, s čím Lukyn v klidu zvládá žít už hodně dlouho. Já se každopádně bavil královsky a čtenářům BBaraku můžu knihu doporučit, už jen z toho důvodu, že BBR a mnozí jeho autoři a hrdinové figurují přímo v knize.
Už jsi četl?
