Sdílej
V poslední době u nás vzniká čím dál víc faktografických knih na téma rapu, ale co se týče beletrie, je to slabota. A to je škoda, protože již v roce 2019 hodil Přemysl Krejčík pomyslnou rukavici, kterou nikdo další dosud nesebral. Tou byl román „Malej NY„, který si právem vzal prvenství na poli „hip-hopové literatury“. Kromě něj však nikdo na podobnou notu nenavázal. Tentokrát to tedy Přemek zkouší opět a pouští se do toho s ještě větší vervou.
Ono ale najít někoho, kdo by sepsal zajímavou beletrii z rapového prostředí, je složité. Dotyčný musí nejen této problematice rozumět, ale ideálně i umět psát. A takových lidí tu opravdu moc nemáme. Krejčík umí nejen dobře psát (což dokázal právě v Malým NY, nebo v dalších jeho pracích), ale zároveň má své hudební začátky vyryté pod kůží a umí z nich čerpat.
Tam, kde Malej NY začal, tam se Srab teprv zahřívá. A to nejen tím, že na dotyčnou knihu narazí v samotným příběhu. Ta se totiž odehrává ve stejném světě jako Malej NY. Letmoo se zde potkáme s postavami z NYmburku a tím nám tu ještě jako bonus vzniká vlastní uzavřené „universum“. Tentokrát ovšem nejde o hip-hop, ale horrorcore. Ten rozdíl se důležitě podepsal i na samotné látce románu. V místech, kde se Malej NY odhaloval coby thriller, tam se ve Srabovi stává psychologickým dramatem, které má někdy velmi dusivou atmosféru.
Nebudu chodit kolem horké kaše. Jako člověk, co četl skoro všechny Přemkovy knihy a má je v knihovně, musím říct, že jde o jeho (zatím!) nejsilnější dílo. Nezdržuje se nějakým prošlapáváním terénu a pouští se do toho naplno. Ví naprosto přesně, co dělá. Má to spád, má to pointu, má to zvraty a co je nejdůležitější, psychologická hlubina je zde opravdu hluboká. Při čtení jsem si několikrát s úlevou oddechl, že autor nezatlačil ještě víc na pilu, protože to už by leckterý čtenář nemusel vydýchat.
Některé scény mě doslova „vycringovaly“, což je správně, protože v tu chvíli takový efekt vyvolat měly. Některé pasáže mě rozesmály a dokonce i .. svým způsobem dojaly. V tom je knížka parádní, obsahuje silné emoce a umí je ze čtenáře vyždímat, v čemž se tkví skutečný um spisovatele. Výsledný koktejl je ideálním jak pro zaryté fandy horrorcoru, kterým může nastavit pomyslné zrcadlo, tak i lidem mimo tuto subkulturu, kteří zase mohou vidět, že zdání někdy klame. A vůbec, je někdo, kdo by si neprožil nějaký pád na dno?
Kniha je psaná z pohledu hlavní postavy Rippera, který je faktickým frontmanem horrorcorové kapely v jejich začátcích. Téma rozjezdu rapové skupiny už jsme měli v NY, zde je to spíše pozadí, na kterém se odehrávají příběhové linie řešící vztahy, psychické týrání nebo patologické chování pramenící z duševních problémů. To vše je vybalancováno a nenudí. Ani si nevšimnete a knihu spolknete jako malinu. Obsahuje dost nadlehčeného černého humoru a tak akorát explicitních scén. Je zde sex v různých podobách, který je nejen na okrasu „aby byl“, ale funguje i jako zásadní psychologický kompas daných postav. Napětí graduje.
Jedinou věc, kterou bych mohl a měl vytknout, je to, že na mě byla moc „hovorová“. Chápu, že se odehrává mezi mlaďochy v rapový komunitě a dodává to knize takový správný nádech „Bukowskiho“, ale občas to bylo trošku na sílu. I ti nejzarytější „hopáci“ nebo „hácečkáři“ nemluví neustále jako trotlové. No i když.. Zkrátka trochu bych na slangu ubral, možná i proto, aby to neutralizovalo netknutou veřejnost v argumentu, že všichni mluvíme jako prasátka a aby jí takoví čtenáři i zvládli dočíst. Účel to však splnilo, jen bych ubral o 10%, toť vše. Jinak je kniha naprosto perfektní a (ne)překvapivě by si zasloužila větší pozornost než ty encyklopedické omílačky rapové historie.
Verdikt: 9/10
Foto: Řezník a Přemysl Krejčík na křtu knihy, fotka od Dotory Noon.
Už jsi četl?
