Sdílej
Byl to dlouhý, krutý a bolestný porod. Celkově těhotenství (byl v očekávání se svou můzou) nebylo nejjednodušší. Raekwon přenášel víc jak tři roky (první zmínky o albu už v roce 2005) a přibral více jak 250 tracků. Tlak několikrát vylétnul vzhůru. Třeba když viděl, jak se Dre s nezájmem obrací zády, když řešil rozdílné hudební cítění s mentorem RZA nebo když se o albu mluvilo jako o Wu-Detox a podobně. Řešil taky to, pro kterou porodnici se rozhodnout, aby jeho potomek byl v dobrých rukou nejen při porodu, ale i později. Label Aftermath nejevil zájem, tak volba padla na malou firmu, na kterou dohlédl gigant EMI. Že se The Chef snaží navázat na tradiční koncept a pokračování klasiky z roku 95, je víc než zřejmé a proto nikoho nepřekvapí, že svého potomka obléká do stejných hadrů a češe mu stejnou pěšinku. Počínaje obalem (tentokrát s fialovým nádechem), angažováním Ghostface jako spolupachatele a konče intrem „North Star“, kterým končil první díl. Všechno je připraveno na druhou kapitolu. Raekwon je zpátky. Je o patnáct let starší a opět jede „criminalogy rap“ styl, když vypráví svoje příběhy a staví svoje album jako filmovou story. Tentokrát už z pohledu jakéhosi Al Capona, který ví, o čem to je. Je zkušenější a ví, že se ze života mafiána nemůže vymanit. Vzpomíná a vypráví. Některým pasážím vůbec nerozumím, protože Wu-Tang slang a fantazie je spletitá jak nacistické bunkry. Přesto chápete kontext, kterému dopomáhají i intra na začátku skladeb. Procházíte klubkem zážitků, a kde se moc neorientujete, tam vás vede Raekwonova bezchybná flow. Raekwon vás vezme všude, kde byl každý správný mafioso. Ať už jde o nostalgické vzpomínky o vyrůstání na ulici „Cataline“, vaření cracku v kuchyni „Pyrex Vision“, pozdější jednání s dealerem „Fat Lady Sings“, konverzaci na vězeňském dvorku „Penitentiary“, a nebo střádání plánů na další akci „Surgical Gloves“, cítíš, že mluví člověk, který to vše zažil. Hlavní hrdina, který vypráví z vlastní perspektivy anebo z pohledu třetí osoby, je jako mafián naprosto dokonalý. Po tematické stránce je to skoro dokonalé. Největší problém u těchto návratů jsou většinou beaty. Díky bohu, v tomhle směru zkázu nečekej, ba naopak. Díky Aftermath a Bustovi, který dohodil J.Dillu, se Raekwonovi podařilo dát dohromady team lidí z obou světů. Nadzemníky i podzemníky. Málokdy se poštěstí, poslechnout si na jedné desce Dreovo pověstné piánko a špinavé samplované postupy od lidí jako Pete Rock nebo Marley Marl (resuscitoval výborný sampl, který byl použit už na albu Jewelz od O.C.). Rae nezapomíná ani na staré kořeny, proto RZA opět diktuje a hosti jako Rebel INS nebo Meth jen dokreslují staronový Wu sound. Vůbec jsem tu nečekal Necra a vůbec jsem nečekal, že mě bude kurevsky bavit. Masák. Erick Sermon a hlavně The Alchemist zabili. Když se jedná o pouliční album, druhý jmenovaný prostě nemůže chybět. Klasika. Kdo mě ale opravdu zaživa pohřbil, je zesnulý J.Dilla, který jen potvrdil svojí genialitu. To, že umí vystřihnout dokonalou atmosféru k smutné baladě o O.D.B „Ason Jones“, to bych předpokládal, že ale nasolí i striktní instra ve skladbách „House Of Flying Daggers“ nebo „10 Bricks“. Klobouk dolů před univerzálností tohoto mistra. Většina webů a časopisů se nad touhle deskou rozplývá a dávají ty nejlepší hodnocení Já jsem na tom podobně. Tohle je jedoznačně Raekwonovo druhé nejlepší album kariéry a rozhodně jedno z nejlepších Wu alb za poslední roky. Tvrdé, špinavé a přesto aktuální a moderní. Možná klasika.
Už jsi četl?
