Sdílej
Od první chvíle jsem věděl, že ty řeči o ukončení kariéry PSH je jen fór a obchodní tah. Už jen kvůli tomu formulování důvodů nebylo pochyb, že jde o promyšlenou kamufláž. Ve světě je to naprosto běžné, i když na druhou stranu, ve světě hvězdy typu Jigga, Scarface, Lupe Fiasco či The Game opravdu alespoň na chvíli o hudebním důchodu přemýšleli. PSH ale ne. Od začátku měli jasno, vše bylo součástí plánu a předem daného konceptu, který poodkryli až později. Nevím, co jiného by jim v dnešní době, která prodeji hudebních nosičů zrovna nepřeje, zajistilo větší pozornost, než zprávy o konci kariéry. Navíc tenhle typ humoru, je součástí jejich dnešního stylu, který od toho původního urazil stejně dlouhou cestu, jako musel urazit Michael Jackson k vizáži bělocha. Je zajímavé sledovat jejich posun. Od tracků z jejich prvotního „repertoáru“, které se snažily na něco upozornit a snad i změnit, přes odlehčenou zábavu a taneční parket, kde nechali rozehrát „rap´n´roll“, až po dodatečný „epilog“ k tomu všemu, kde najdeš ironii a vtípky, se kterými nás seznámil už projekt Orikoule, ale opět i tradiční holky, chlast a party. Co je na jejich poslední desce naprosto evidentní, že PSH už netvoří jen pro ortodoxní fanoušky hh, kteří si tu ale taky přijdou na své, ale album věnují širší mase, která k poslechu nepotřebuje žádnou žánrovou příslušnost či škatulky. PSH se nesoustředí na kompaktnost alba, které by za sebe mluvilo jako celek, spíše se snaží promakat jednotlivé singly, které se budou hájit sami. PSH se snaží vytvořit hity, které překročí hranice hh a které budou operovat nejen na rap mejdanech, ale i v hitparádách komerčních rádií hned vedle Lady Gaga a Black Eyed Peas. Na tom nevidím nic špatného a dokonce rozumím i záměru, co tím vším chtěl básník říct. Dosáhli takového statutu, kdy se od nich čeká to, co udělali. Provedení a finální výsledek mě ale moc nebaví. PSH si umí udělat srandu z lidí, co nedokážou překročit hranice zaběhlého stereotypu, ze všeobecně známých jevů, i sami ze sebe, ale současně dokážou být vážní, přiznat svoje chyby jako, že třeba asi někdy nejsou ideálními partnery. Občas se bijí hrdě do hrudi, kdo, že je tu pán a umí i zavzpomínat na časy, které jsou v nenávratnu. Klasický rap fanda si smlsne asi nejvíc na peckách, co si vzal do parády DJ Wich. Sentimentální “Můj rap, můj svět“ nás vezme na cestu do minulosti, kdy scéna byla jedna parta, která držela spolu a pecka “Jako jed“ zase dává nahlédnout do soukromého života obou protagonistů a přináší zjištění, že soužití po jejich boku není zrovna nejlehčí. Naopak elektro disko inferno “Všichni už jsme v Německu“ s šokujícím zjištěním, že podle genetiků jsme všichni Němci, je na mě už moc úlet, kterému nerozumím. Celkově mám už dlouhodobě problém z jejich (Trafikovo) syntetickou produkcí, která jde úplně mimo mě. Působí na mě strašně sterilně a tuctově. Tenhle umělý zvuk začal tam, kde skončil Rap´n´Roll a zase se tak moc neposunul. Když se tenhle bouncující beat spojí s tématem alá „prachy dělají člověka“, „udělej bordel“ nebo „jedeme party celou noc“, tak je skladba ve finále poměrně plochá a povrchní a druhý den si na ní už ani nevzpomenete. Mám pocit, že se Trafik soustředí především na instra, které vyzní na koncertech na velkých bednách či výborně fungují na party, a jak to zní na desce, kterou posloucháš doma, tak na tom mu až tak nezáleží. Co mě přímo odpuzuje, tak syntetické mučení v “Chyť mě, jestli na to máš“ s Darou Rolins a ani druhá tokavá a nadržená skladba “C´mon Girls“ s Terezou Černochovou se silnou popovou ambicí a tanyny tanyny pokyny mě vůbec nenaplňuje. Z takových party skladeb si člověk opravdu nic neodnese, jde čistě jen o navození té správné nálady k pobavení a vibrací k tanci, nic jiného. Podle mě jim naopak sluší funky nádech “Co bude až nebude rap“, “Yes No OK“ s Matějem Ruppertem nebo “Podpantoflák“, kde spojili síly s Romanem Holým a kde nechybí notná dávka nadsázky, vtipu, ironie. „TO“ je naopak ten správný směr, kudy by se měli ubírat, to je ta pravá expanze, za kterou dostávají ode mě plusové body. Bohužel tyhle zajímavé momenty jsou udupány těmi nezajímavými. Epilog je lehce stravitelná deska, která nepotřebuje hlubší analýzu a je věnovaná nejen pro fanoušky hh, ale i pro ty, kteří se neštítí slova „pop“ a poslechnou si vždycky muziku, která rozhýbá nejen hlavu, ale i kyčle. Se mnou ale tahle deska nic moc nedělá. Neříkám, že je to průser, to vůbec ne, ale na PSH, kteří jsou dlouhodobě považováni za jednu z nejlepších a nejuznávanějších kapel, je to podle mě málo.
Už jsi četl?
