Paulie Garand & Kenny Rough – Dank (2018; TyNikdy)

Naposledy jsem tyto umělce hodnotil po jejich albu „Boomerang“, o kterém si i s odstupem času stále myslím, že nikdy světlo světa spatřit nemělo. Očividný přehmat byl aplikován díky úspěšné a fungující značce s obstojným ohlasem, ale souhlasím s názory, že se jednalo o nejslabší nosič, který Paulie Garand vytvořil. Další deska již vyšla s pestrou paletou producentů a pravdou je, že „Nirvana“ vykazovala i výrazný progres v přístupu samotného rappera. Člen bývalé formace BPM v několika pasážích dokázal, že není jen ořezávátko, jenž je vhodné užít jako výplň mezery na trhu. Sám si myslím, že si Paulie úspěch zaslouží, ale musím cítit tu pracovitost, haranství a chuť se posouvat. A také přistupovat k problémům čelem a nekličkovat kolem.

Velké desky se poznají tak, že se na ně nezapomíná. Může to zapříčinit jediná skladba v tracklistu, ale kultovní může být i celý obsah. V případě desky „Dank“ je možné registrovat celou řadu silných skladeb, ale pravdou je, že „Oddanost“ s Egem na sloce a refrenu se vymyká zbytku a jasně atakuje status nejsilnější skladba roku 2018. Tahle spolupráce zafungovala na výbornou a dokládá i smýšlení autora, že není jen pouhým povrchním bankomatem na nohách. Rozporuplná, ale fungující je skladba „Kolem stolu“, ve které mě Separ svým příspěvkem příliš neoslnil a také od Nerieš je možné čekat více, než poskytli. Větší potenciál jsem čekal také od spojení sil s Kalim. Opačným pólem je věc „Démoni“, ve které dobře sekundují Maniak s Roseckem nebo velice slušný part od Resta ve skladbě „Molotov“.

Na můj vkus je zde příliš zpívaných refrénů, ale některé rozhodně na škodu nejsou. Asi nejvíce mi v paměti utkvěl Ben Cristovao, který krásně vystihuje (ne)potřebu něco znamenat ve virtuálním světě. Nevadí mi ani příspěvky Matyse, Jakub Děkana nebo Marcella, i když pravdou je, že v Periferii mu na zub příliš přijít nemohu. Nebaví mě ale vokály od Mons Berry a především od VR, který u mě po několikátém posluchu vypěstoval averzi k „Foyer“. Na druhou stanu ale oceňuji, že Paulie Garand pokračuje po „Nirvaně“ v práci s hlasem a nezní již tak jednolitě jako na předešlých nosičích. V případě jeho posledního tovaru naopak i laškuje s lehkým zpěvem, což rozhodně není na škodu.

Práce Kennyho byla na této desce odvedena kvalitně, přestože jsem se na počátku bál, co od něj vlastně dostanu. Po „Boomerangu“ jsem se bál nejhoršího, stájová deska Ty Nikdy „Akta X“ naopak ukázala, že umí udělat i tvrdší věci. Do „Danku“ ale vložil svou lásku k hudbě. Nečekal jsem, že jejich nový produkt bude mít zvuk jako Super  Crooo, ale nechtěl jsem ani, aby se jednalo zase o navoněnou sladkost, kterou chceš uplatit plačící dítě v restauraci. V případě rčení „do třetice všeho dobrého“ ho můžeme aplikovat i na tuto desku, neboť se zcela jednoznačně jeví jako nejsilnější dílo jejich trilogie, jak po rapové, tak hudební stránce.

Obsahová stránka neklade nikterak důraz na hledání nových a neprobádaných témat v českém jazyce a rapu, ale spíše pokračuje v tom, o čem již Paulie několikrát hovořil. Kladem je ale fakt, že se snaží využívat mateřský jazyk s větším zapálením pro pestrost. Taktéž se jeho texty netopí v lavoru metafor, které mnohdy zastíní samotnou myšlenku a poselství. Autor je na posledním disku více otevřený a přímočarý. A já se také nemohu zbavit dojmu, že je víc rappovější a má větší chuť dokázat všem, že je rapper, a nikoliv jen obojživelník poskakující mezi vícero žánry. Přítomny jsou i věci, které dokazují jeho současné postavení, ale nezapomíná také na hodnoty, které z něj dělají smrtelníka. Paulie moc dobře ví, že je jen člověkem a s pokorou děkuje za dlouholetou podporu.

Album „Dank“ je skálopevně nejlepší deskou této dvojice. Po tomto výsledku bych se nebál ani spolupráce číslo 4, ale zase bych nechtěl, aby usnuli na vavřínech. Tracklist je pěkně tučný, i přestože se dostáváme do éry, kdy desky jsou již wack a nebo čítají sedm skladeb. Možná bych některé věci vynechal, ale naopak cítím sílu těch dalších. Také kvituju booklet, který dokazuje, že obal není jen pouzdro na nosič, ale nabízí posluchači něco více, když jej podpoří koupí. Tahle placka se rozhodně může s čistým svědomím ucházet v nominaci na českou rapovou desku roku, přestože konkurence je silná. Může oslovit i ty, kteří nad nimi lámali hůl, může odradit ty, kteří se běžně nekoupou v našem milovaném žánru. Nelze ale upřít, že Paulie Kenny umí nahrát silnou desku.

8/10