Nevěděli jsme, co si s tou naší neohebnou řečí počít, všichni se nám vysmívali, byli jsme pro ně blbečkové, vzpomíná na rapový pravěk Oto Klempíř z J.A.R.

Tao Quit 8 měsíců zpátky

Když se naskytne příležitost vyzpovídat Oto Klempíře, tak se musí chytnout za pačesy. Člen J.A.R., kteří dlouhá léta okupovali prestižní doménu rap.cz, je vskutku renesanční člověk, jenž to z pražského undergroundu vytáhl do mainstreamu, aniž by ztratil špetku kredibility, ba naopak. Coby lyrický bard se v naší zemičce významným způsobem zasadil o vzestup funku a rapu. A svojí pozici připomíná i nejnovějším počinem „Seruna„, na kterém dělal se svým dlouholetým spolupracovníkem James Colem. Pojďme se ho zeptat na podrobnosti.

Tvůj nejnovější singl „Seruna“ je prvním sólo počinem od alba „Špička“. Navíc vyšel krátce po releasu úspěšného „Jezus Kristus Neexistus?“ od J.A.R. Pověz nám, co tě k tomu vedlo…

Byl jsem bytostně přesvědčenej, že ta songa musí ven. Neni totiž myšlena úplně vážně. Obsahuje nadhled, ironii, vztek i nasrání na to, jak u nás jdou některý věci šejdrem. Když ji však většina naší kapely, kvůli textu, odmítla, bylo mi jasný, že to musim udělat sám. Jen jí bylo třeba najít novou aranž, protože pro J.A.R. byla připravena Romanem Holým jako typická, bohatě instrumentovaná funkárna s refrénama zpívaným Danem Bártou a výraznou dechovou sekcí. Přišlo mi, že právě teď nastal čas ji hodit ven. Jako takovou malou nemanželskou, ale přesto vlastní, dceru J.A.R.u.

Je fakt, že rapové publikum takové věci stráví líp, než to funkové. Zvolil sis produkci pod taktovkou Jamese Colea, se kterým už máte společné věci nejmíň od Orikoule. Ale není časté, že produkuje někomu jinému, než sobě. Jak se tahle spolupráce sešla?

S Jamesem, by se dalo řict, že kamarádíme spoustu let a máme za sebou i takový trefy jako byla titánská spolupráce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, kdy jsme do padesáti minutové symfonické skladby rapovali sonety Williama Shakespeara. Když nám v obrovském sále Obecního domu za zády hřměl stošedesáti členný symfoňák a my museli s precizní ukázněností a soustředěním trefovat svý rapy tak, aby mohla vedle stojící operní zpěvačka správně nastoupit v refrénech, to už dokáže vytvořit hodně pevný pouto! Jamesova kolegu Rista znám z boardu festivalu Metronome, kde byl vždycky naprosto dokonale při věci. Prostě jsem od počátku věděl, komu můžu stoprocentně věřit.

A co ostatní česká (potažmo globální) rapová scéna? Sleduješ kam se žánr jako celek ubírá a jak bys hodnotil jeho vývoj od osmdesátek, devadesátek, kdy jste ho ostatně sami začali tvořit?

Ten posun je přímo monumentální a já jsem šťastný za to, jak si rap celosvětově vede. Protože prostě a jednoduše vede!! Mám rád klasiky jako je Common, Sleaford Mods, Snoop Dogg a Danger Mouse, ale fenomenální hudební čísla má i Kanye West nebo třeba Robert Glasper, jenže to už neni čistej rap, nýbrž jeho fůze s ostatními žánry. Ale nad tím vším u mě zrovna a právě teď vede jedna nerapová věc, starý chábr Billy Valentine, který natočil nepochopitelně nádhernou desku s mlaďochama. Fenomenální záležitost.

Jak ses k rapu vůbec dostal poprvé? A jak vás pak vůbec s Viktoříkem napadlo udělat to v češtině?

Může za to textař a zpěvák Visacího zámku Honza Haubert, který napsal úžasnej text „Jakýpak Vokolky!, který jsme s Majklem V. obohatili a udělali z toho náš první singl. Lidem se to líbilo a to nás nakoplo k další tvorbě. Vlastně jsme vůbec nevěděli, co si s tou naší neohebnou řečí počít. Žádné vzory tady nebyly, naopak všichni se nám jen vysmívali, byli jsme pro ně blbečkové. Ta situace nás vpodstatě donutila k tomu, abychom si vzájemně přísahali, že to dokážeme.

Foto: Slávka Hajdecker

No a jak hodnotíš funkovou scénu u nás? Funk jako takový samozřejmě neprošel evolucí jako rap, ale bez vás by v podstatě u nás možná ani nebyl, jelikož jste takoví naši Parliament Funkadelic. Jak je na tom tuzemský funk dnes?

Oba víme, že vývoj tohoto žánru skončil někdy v osmdesátkách a od tý doby se jedou stejný vzorce stále dokola. Ale pravdou je, že funk, i ten tuzemský, pořád nějak dokáže slušně žít, protože stojí na ramenou černých obrů. Cílem jsou dnes spíše různé fůze, s rapem, s rockem nebo s jazzem. S českou dechnou bych to asi nezkoušel (smích). Já mám stejně nejradši ty pomalejší věci, kdy se basa valí líně jako černý ležák a zpěvák frázuje lehce za dobou. To mi dělá superblaho v duši!

Liší se něčím tvůj přístup k psaní hudebních a nehudebních textů? Máš nějaký specifický způsob psaní?

Liší se forma do které to vkládám. Stejná zůstává energie a rozlet mý představivosti. Trochu mě mrzí, že ty nejlepší texty se na žádnou Jaří desku zatím nevešly. Mají totiž jiný feeling, jsou hloubavé s pomalou energii, a to se rozjetému J.A.R. moc do krámu nehodí. Je to hodně vybíravá partička. Nicméně, úplně nenávidím chvíle, kdy se nápad objeví a hned zase zmizí. Ani si ho nestihnu užít, natož zaznamenat a už je v prdeli.

Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee

Jaké jsou tvoje literární vlivy, ať už současné či minulé?

Jsem zvyklý od dětství hodně číst a vážit si dobrých spisovatelů a jejich překladatelů. Svou literární dokonalostí mě vždycky úplně zničí Donna Tartt, Chuck Palahniuk a Karel Čapek za beletrii. V poezii je to Třeba Maurice Blanchard nebo Lawrence Ferlinghetti. Miluju francouze 19. století: Alexandre Dumas, Gustav Flaubert, Honoré de Balzac nebo Guy Maupassant, Victor Hugo. Je to místy dosti temná literatura, kde se většinou někdo proti svý vůli stane mužem a zabije beránka. Myslím, že s výčtem svých literárních idolů nebudu laskavé čtenáře tohoto jedinečného magazínu dále unavovat. Stačilo!

Jako abstinent se nemůžu nezeptat, jak se ti daří po této stránce? Čím se restartuješ a jak funguješ např. na mejdanu, kde je kolem tebe třeba většina pod vlivem?

Mám rád větu svý ženy adiktoložky o tom, že střízlivost je největší droga. Ta věta zní takto: „Střízlivost je největší droga, vole!“ Jeden známý český filmový producent zase dodává: „Chlast? Nesnáším chlast, chlast je mrdka!“ Abych to shrnul na závěr, prostě si kalíš, fetíš a hulíš životem, když tu se najednou rozjasní, ty si uvědomíš, že svět tě má raději střízlivýho a rekneš si: „Kurva, byl jsem snad slepej? Lidi, viděli jste toho slepce? Chtěl umřít bídně jak poraněnej pes!“ No, a pak toho necháš.