Sdílej
„Nejsme žádná nová kapela“, vyřvávají Meth, Raekwon a Ghost, když se jich někdo zeptá na jejich novou desku. „Už jednu skupinu máme“, ukončí debatu o tom, jestli se nejedná o nějaké změny uvnitř netopýřího spolku. Nic se nepřepisuje, vše zůstává při starém. Jenom tři zkušení matadoři z Wu-Tangu se rozhodli nahrát společné album, které by uspokojilo hladové fanoušky. Ti chtějí slyšet starý dobrý Wu, který nepostrádá tvrdost, která byla pro něj vždy tak typická. Raekwon je po úspěchu Cuban Linx II nakoplej a poznal, že cesta vede přes klasiku. Ghost je podle mě z celého spolku asi nejuznávanější kritikou a potřeboval si spravit chuť po jeho slaďounkým R&B LP výletu do dámských kalhotek. Meth ohlíží situaci a vybírá styl pro svojí The Crystal Meth. Tohle je jejich společná sázka na jistotu. Album Wu-Massacre, které se mělo původně jmenovat Three The Hard Way, s ničím neexperimentuje a opravdu jen přináší skladby, které potěší především věrné fanoušky, kteří jim občas vyčítají odklon od jejich původního stylu. Sází se proto nejen na klasický zvuk, kreslený booklet od pánů z Marvel, ale i témata. Můžeš proto dostat druhou porci “Meth Vs. Chef Part II“ anebo zajímavé vyprávění od tradiční ulice až po stořku o mexické prostitutce, kterou si berou všichni tři na paškál v tracku “Miranda“. Nevím, jestli to bylo ale kvůli zkrouhnutému rozpočtu od Def Jamu, je tu bohužel jen deset skladeb a dva skity, což je podle mě docela málo. Těmhle třem se dá asi jen máloco vyčítat, proto vždy veškerá pozornost směřuje na výběr producentů a celkový zvuk. I když album zní tvrdě a nesmlouvavě, člověk by si pomyslel, že tu najde ještě větší hymny. Raekwon pro svůj návrat šáhnul pro klasiky žánru. Tady se nejedná o novice, přesto Mathematics, Scram Jones, Emile, Ty Fyffe, nejsou Dre, Dilla nebo Erick Sermon. Na jeden track dohlíží The RZA, který se snažil vzkřísit soulový odkaz krále Michael Jacksona a jeho skladby “We´re Almost There“ a příležitost dostali i pro mě totálně neznámí Digem Tracks Productions nebo BT, který recykloval beat “Criminology“ z roku 95, aby z něj udělal “Criminology 2.5“, který se zase tak moc od origa neliší. Jak už bylo řečeno, beaty nejsou rozhodně zklamáním, ale některé samply viz “Smooth Sailing Remix“ byly slyšené už tisíckrát a celkově tu neslyším hymnu, která by se mi zaryla pod kůži hned po prvním poslechu. Čekal jsem prostě trochu větší mordy, když se jedná o společné album nejvýraznějších členů mocného klanu. Když se řekne Wu-Massacre, tak se mi hned vybaví klasiky jako Enter The Wu-Tang, Tical, Liquid Swords nebo nedoceněné album The Lost Generation od Shyheima. Letošní Wu-Massacre není sice zdaleka tak brutálním masakrem ušního aparátu jako nehynoucí kultovní počiny a do kaviáru ušních bubínků má taky daleko, nicméně můžeš tuhle desku úplně v klidu zařadit mezi povedené netopýří LP z poslední doby. Kontroluj.
Už jsi četl?
