Sdílej
Už nějaký ten pátek pro mě Masta Ace jako emcee představuje to, co například Steven Spielberg ve filmu, Jarda Jágr v hokeji, Cope2 v graffiti, Erick Sermon v produkci, nebo GangStarr v hip hopu obecně. Všechny čtyři jeho dosavadní desky snesou nejvyšší měřítko kvality a jen těžko by se v dnešní době z jeho generace našel někdo další, který by byl pořád na výsluní jako on a nepotřeboval by ke zviditelnění i další aktivity. Ale k věci. Velkým kladem desky je produkce. Nevím, jak to Ace dělá, ale cit pro výběr instrošek bezesporu má. O to úctyhodnější je fakt, že všechny podklady fungují, a to k jejich získání nebyl potřeba ani plný měšec dolarů. Celkem nezvyklým tahem je i to, že Masta (jež se zde prezentuje také jedním podmazem ke skladbě „Relevations“) povolal do zbraně i beatmakery z různých koutů světa – dostane se totiž i na zástupce z Francie, Chorvatska, či Kanady, jenž společně s prověřenými jmény jako DJ Spinna nebo 9th Wonder a několika méně známějšími tvářemi ze států poskládali nadmíru soudržnou mozaiku, které do sebe zapadá vskutku na výbornou. Snad opravdu každý beat se nese v duchu názvu celého alba a jen těžko zamezíte tomu, že již po prvním poslechu uznale pokyvujete hlavou, jelikož vše odsejpá tak, jak má. O tom, že je Masta master of ceremony s velkým M snad nikoho z vás přesvědčovat nemusím. Disponuje specifickým hlasem, který rozpoznáte, i kdyby vás někdo probudil ve tři ráno a jeho celkový projev je na poslech příjemný. O upřímnosti nemluvě. Lyrické kvality jsou samozřejmě téže nesporné, ať už káže nebo vypráví, nechybí mu pokora a opravdu mu věříte vše, což se zdaleka nedá říci o všech mc´s na scéně. Jak už je v dnešní době zvykem, Masta si na mikrofon pozval i několikero hostů, jenž mají albu dodat na rozmanitosti. Svůj um zde předvede například Edo. G, Rahzel, The Beatnuts, či Big Noyd, které ještě doplňují Aceovi „staří známí“ jako Jean Grae, Strick, Punch & Words a Apocalypse, kteří už se objevili na předchozím počinu „Disposable Arts“. Ovšem suverénnímu projevu hlavního aktéra se přiblíží jen málokdo. Co se týče konkrétních skladeb, kandidátů na čelo peletonu by se našlo rovnou několik. Po všech stránkách výborná singlovka „Good Ol Love“ s typickým 9th Wonderem na beatu mezi tímto výčtem samo sebou nemůže chybět. Uchu lahodící šlapající instrumentál s vrstvou samplů varhan a vokálů tvoří spolu s jistě frázujícím Mastou precizní kombinaci, kterou si snad ani nejde neoblíbit. Pokud vás tento šlágr nechá absolutně klidný, je pravděpodobné, že si sedíte na uších, jelikož větší hymnu loňského léta byste hledali jen horko těžko. Další vhodnou adeptku na trůn vidím ve skladbě „Da Grind“, jejíž příjemná melodie se vám dostane pod kůži dřív než řeknete švec. Vynikající kus práce odvádí i Chorvat Koolade v písni „Beautiful“. V neuvěřitelně chytlavém podkladu Masta opět ukáže svou jistou, léty prověřenou, flow, a to nemluvím o pozitivně laděném textu, díky jemuž se tento track může směle řadit ke skvostům desky. V pecce „Soda And Soap“ nám Dj Spinna připomíná, že je, co se produkce týče „still hot“ a už se dostáváme k perle další, kterou je song nazvaný „Brooklyn Masala“. Samplem flétny prošpikovaný precizní podklad od Xplicita zde patří ke kouskům, který budí všechny wack producers ze spaní. Ve výčtu výstavních kusů samo sebou nemůžu opomenout ani na „Ways“, v níž je Ace místy hodně sarkastický. Její kolegyní je v tomto směru asi i věc „F.A.Y.“ s hostujícím Strickem, ve které jsou, jak Mastův tón přednesu, tak i jím zajeté rhymes, velmi striktní. Zajímavý poslech jisto jistě slibuje i vtipem nasáklá pecka „Wutawanko“, v jejímž průběhu se MA zmiňuje i o svých kolezích z Juice Crew – „Nah, I ain’t sore at Marley, though I rarely ever see him and I call him Harley And nah I never lived in the Bridge, but Craig G and Shante did as kids.“, nebo úvodní, rapperovo rodné místo opěvující, „Big City“. A takto bych mohl pokračovat vesele dál. Kromě zářezu „Oh My God“, jenž mou osobu kdovíjak dvakrát nenadchl, tu nic nehraje vyloženě druhé housle a už vůbec nic nevyhoří jako FCB ve třetím předkole Champions League proti Leverkusenu. Jestli se skutečně jednalo o poslední desku kariéry tohoto mistra ceremonie, pak se musí nechat, že jde o rozlučku vskutku důstojnou. I když se asi nebude prodávat tolik, jako umělci typu Lloyda Bankse, jde o současné kvalitní rapové album, na které v poličkách hned tak rychle prach neusedne. Jestliže právě tohle není čistý hip hop, pak už co tedy?
Už jsi četl?
