Sdílej
K dění uvnitř nezávislých Up Above Records jsem vždycky upíral zrak rád. Šli si svou cestou, měli ustálenou klientelu a co se týče vydávání, před každým řezáním pečlivě měřili. Jarní CD „Selective Hearing“ proto svádělo k nahlédnutí stejně jako ve stejném období vycházející „Time:Line“ od Nicolaye s Kayem. Několik týdnů starý nosič je výsledkem souznění (na první i druhý pohled docela různorodé) dvojice Kev Brown & LMNO. Vůdčí postava marylandského uskupení Low Budget, která zde v minulosti koncertně doprovodila Bahamadii, vykazuje stálou výkonnost již od dob, kdy znamenitě remixovala Jay-Zho „The Black Album“. Autor hitu „Allways“, jehož dva roky staré sólo „I Do What I Do“ zaujalo velkou porcí vyrovnanosti, také dlouhodobě spolupracuje s Djem Jazzy Jeffem, jenž by si určitě nevzal pod svá křídla někoho neperspektivního. Leave My Name Out z kalifornského Long Beach, jehož projev byste si nespletli ani kdyby vás ve tři ráno budili, toho za posledních deset let taky nenahrál zrovna málo, a to ať už jako hladový sólista, nebo člen tradiční party Visionaries. Přítomno je jedenáct skladeb a stejný počet instrumentálek – posluchač je tedy vše, jen ne zahlcen. Pokud jde o dojmologii, Kev Brown vyznává klasický styl, který od první až do poslední minuty šlape rozvážným tempem jako peleton na Giru. Někdy více a někdy méně minimalistické podklady na sebe zvukově navazují, práce se samply působí velmi puntičkářsky, motivy vyplouvají a zase mizí, to vše bez vyloženého úletu do končin, které znamenají slabotu. Navíc fungují i skity spojující jednotlivé tracky, po jejichž epizodních rolích si říkáte, že by motivy z nich bez obav vystačily i na samostatný song. Kdybych řekl, že deska stojí a padá na instrumentálních plochách, asi bych moc nepřeháněl. Jako producent je obrýlený kolega Oddisseeho nezaměnitelný, rozvržení beatů není těžké rozeznat již po pár momentech poslechu a ač se nepouští do žádných experimentálních vod, má styl stejně jako třeba 9th Wonder. Kdybych nahrával album já, určitě bych chtěl začít něčím takovým, jakým startují oni s vystupňovanou „Fanfare“, u níž jsem si místy dokonce přál, aby těchto necelých devadesát vteřin nikdy neskončilo. Klipová „Who´s That“ funguje díky své poctivosti jako máloco a když povím, že žádná jiná nevyčuje víc, snad se na mě ostatní kolegyně tracklistu nebudou zlobit. Vzhledem k tomu, že má LMNO lehce nepříjmený hlas, který nikdy nevydržím poslouchat příliš dlouho, všechny další neotřelé tváře vítám s otevřenou náručí.Je mezi nimi Oh No, jehož si rád vyslechnu při jakékoliv příležitosti, jistě zpívající Francesca, mně neznámý Ariano v pokyvující a sympatické „Show Up“, či nerozlučný tandem ze Stones Throw, Georgia Anne Muldrow a Dudley Perkins. Obou se týká vynikající „Make A Way“, v níž se mísí tolik nálad, že je jeden chvílemi nestíhá zachýtavat. Declaime zní tradičně hodně „funky“ a čím víc je poslouchám, tím víc mi to připomíná jejich loňskou a nadmíru oddechovou desku „Beautiful Mindz“ od Dje 2talla. LD je pak na skreči přesný jak teletext a jelikož neobohacuje pouze jednu věc, není do počtu. Škoda, že pár zdejších refrénů už mělo mé ucho možnost slyšet; s ničím vyloženě exkluzivním tedy do kontaktu nepřicházíme. Jinak je vám to ale docela příjemná deska, jež doplácí na to, že v kontextu dnešní rychlé doby zapadne dříve, nežli se vůbec stačí ke svému potenciálnímu zájemci dostat.
Už jsi četl?
