Sdílej
Když vydává Wayne, všechno je jinak než u jeho kolegů. Očekávání jsou podstatně větší. Hodnotí se podle jiných parametrů a hodnocení je vždy přísnější. Laťky jsou vyšší. Všechny oči čučí jeho směrem a uši jsou nastražené k prasknutí. Každý ví, že je to právě Wayne, kdo nosí cedulku „boss“ v cirkuse zvaném rap. Protože začal nosit kromě koruny ještě řetěz na kalhotách, lidi zbystřeli ještě více. Když největší rapová hvězda současnosti ohlásí, že vydá čistě rockové album, všichni jsou zvědaví, co z toho vyleze. Nejdřív se objevily zprávy, že vydá album Rebirth jen jako bonus CD k pokračování Carter IV. Poté vše dementoval a přiznal, že vyjde samostatně. To bylo určitě chytré rozhodnutí, protože tahle deska by jako bonus nefungovala. Má totiž svůj příběh, svůj koncept a svoji náladu. Jakou, to už je věc jiná. Osobně se musím přiznat, že první poslech byl strašný. Zvratky mi tekly z uší. Poté, co jsem se vrátil z koupelny, kde jsem se vyblil z podoby, jsem dal desce ještě jednu šanci a víc jsem o ní přemýšlel. Hlavně jsem se ptal, co to vůbec Wayne nahrál. Tak v první řadě je potřeba prozradit, že tohle je opravdu rockové album a ne žádný rap rock. Tohle není fůze tvrdých rapových bubnů a kytarových riffů, se kterými nás už kdysi seznámili třeba Run DMC, M.O.P. či Onyx. Tohle je fakt regulérní rockový nosič, kde je místy cítit víc nebo míň vliv hip hopu. Letmý poslech také může ze začátku připomínat fenomén nu metal a kapely typu Linkin Park či Limp Bizkit. To ale není rozhodně to samé. Rebirth je v první řadě rock a poté tu najdeš elementy hip hopu, punku či obyčejného popu. Protože jsem nikdy neměl vlasy delší než sedm centimetrů a nikdy jsem nepochopil kouzlo řetězů a pyramid, nevím jak se k tomu všemu postavit a jak to vlastně ani hodnotit. Když Wayne zpomalí a nasolí pomalý flák, nemám problém jako s baladou “Paradice“. Nesmí ale přijít na refrén, kde najede jeho šílený auto-tune zpěv a to je fakt na poblití. Někdy to fakt balancuje na hranici totální demence a geniální šílenosti jako rockersky rozskákané a rozverné skladby “Get A Life“ či “Da, Da, Da“. Když slyšíš skladby typu “The Price Is Wrong“, to je fakt čistý rock a s rapem to spojuješ jen díky Waynovo povídání. Při pecce “Knockout“ jen čekám, kdy na refrén nastoupí Avril Lavigne a úplně si představuju, jak s ní Wayne jede v klipu na skejtu uprostřed obchodního centra a dělá fuckáče na přítomné strážníky. To je fakt husina. Bohužel ale ta blbá. Přesto je tu pro mě pár skladeb, které si rád poslechnu. Kromě zmiňované “Paradice“, je to také pecka “One Way Trip“, která začíná fórkem „beat the beat up till the beat get punch drunk / drown in my flow mutherfucker bring your swimmming trunks“. Tohle na mě zaručeně funguje, beat sakra odsýpá a konečně můžu přestat točit ohonem a jen tak v klidu pohupovat hlavou do rytmu. Tohle beru všema jedenácti. Největší masák se ale schovává pod názvem “Drop The World“. Už snad jenom kvůli téhle skladbě je třeba připomenout vydání tohohle bláznivého počinu, který je určitě výsledkem nadměrné konzumace hulení a syrupu proti kašli. Skladba “Drop The World“ je hymna jako řemen. Hit jako kráva. Zabíjí mě úplně vším. Rapem, textem, náladou. Wayne naložil, stejně jako jeho exklusivní host Eminem. Totální nakládačka. Oba patří k tomu nejlepšímu, co rap nabízí a oba to potvrzují. Oba se taky vyjadřují ke své kariéře, k úspěchu a k tomu všemu, jak to vidí a hlavně cítí oni sami a ne kritici či fanoušci. O tom, že sláva nechutná jen sladce, ale taky bolí a nikdo vám s ní nepomůže, protože jste na to všechno ve finále sami. Wayne načne polemiku slovy „the top gets higher, the more that I climb, the spot gets smaller and I get bigger / trying to get in where I fit in no room for a nigga, but soon for a nigga it be on muthafucker, cause all this bullshit done made me strong muthafucker“. Em si prošel také ledasčím, a protože i on ví, jaké je to tam nahoře, na úplném vrcholu, může i on rozjímat o světě úspěchu. Nejdřív začne: „It hurts but I never show, this pain you´ll never know, if only you could see just how lonely and how cold“, aby poté pokračoval: „Better be careful when you bring my name up, fuck this fame that ain´t what I came to claim but the game ain´t gonna be the same on the day that I leave it.“ Album Rebirth je určitě pro všechny zapřisáhlé fanoušky, který chtějí slyšet Wayna vždycky za každých okolností, i kdyby rapoval za doprovodu dechovky. Já ho mám rád, ale jen v určité poloze. I když má tahle deska něco do sebe, osobně bych doporučoval jen pár skladeb a raději si počkat na Cartera, na kluka jednoho rapového. Kytary nebrat.
Už jsi četl?
