Sdílej
Pamatuji si, že když jsem začal chodit v polovině osmdesátých let do školy, tak jsem občas shlédnul nějakej americkej biják v příšerný kvalitě nadabovaný jedním hlasem. Jedním z filmů v té době byla i hororová komedie Gremlins, kde byla hlavní postavou potvůrka mogwai se jménem Gizmo. Gizmo byl hodný tvor, ale nesměla na něj přijít voda, sluneční svit a už v žádným případě se nemohl krmit po půlnoci. To se ale bohužel stalo a problém byl na světě. Z namnožených mogwaiů se staly otravný příšerky gremlins, které musel hodný Gizmo s pomocí přátel likvidovat. Zatímco americký Gizmo byl vcelku vysmátý, náš Gyzmo kluk je nasraný, dřímá v ruce vykopanou válečnou sekeru a nedoporučuji ho krmit ani před půlnocí. Mohl by vás totiž rafnout. Gyzmo brojí proti všem rádoby rapperům, rapperům, co mění styl jak ponožky, nudným freestylerům, aktivním haterům, neobjektivním kritikům, milovníkům internet diskuzí a sociálních sítí, staromódním konzervativcům, co nechtějí pustit dovnitř nové postupy apod. Nevím proč, já v Lavorovi někdy kvůli jeho kritičnosti cítím nějakou frustraci, dostatečně neopodstatněný vzdor, bezpráví či snad křivdu nebo co. Přitom, co já vím, tak nikdy neměl s nikým problém, kritika ho převážně chválí, debut se mu povedl a celkově patří do skupiny českých nedotknutelných a oblíbených rappaz. Možná v tom hraje roli to, že přestože se pohybuje na scéně už tak dlouho a po boku těch největších hvězd, patřičného respektu a postavení se mu pořád nedostává. Tematicky není album žádná hitparáda, na pestrou paletu zapomeňte. Kromě zmiňované a všudypřítomné kritiky, dojde na utužování pospolitosti celé smečky jeho psů, na odvrácenou tvář betonové džungle a hlavně na mocný egotrip, který v tomhle směru pod hlavičkou Bigg Boss nejlépe reprezentuje Hugo Toxxx. Pokud se LA4 o téma jen tak líně a nedbale otírá a mlží, tak je vše v Oaklandu, jakmile začne být více konkrétní, už mě to moc nebere. Nejlépe je to vidět ve skladbě “Z Mlhy“. Jakmile není moc konkrétní a pracuje jen s atmosférou a náladou instrumentálky, kterou přikrmuje patřičným textem, tak je vše v pořádku, když dojde na jednotlivé poukazování problému, je zle. Obzvláště partě Maat se jejich účast moc nepovedla, pletou vše dohromady, páté přes deváté, těch věcí je tu tolik, že ani nevíš potom, co tím chtěl básník říct, nebo víš, ale ve finále to zní všechno strašně prvoplánově a maximálně klišovitě. Podobný případ je i track “Normon“, další pecka, kdy host (v tomhle případě Marat) pohřbí velmi slušné instro od DJ Wiche. Za začátku jsem měl trochu strach z produkce, protože jak LA4 tvrdí ve skladbě “Na hraně“, „pod pódiem se táhne oldschool smrad, musíme jet dál“, ale přestože moc tomuhle modernímu stylu neholduju, selekce bubnů se povedla. Sázka na jistotu Zlatá pracka alias DJ Wich, který má na svých bedrech většinu, vyšvihne jak minimalistické peklo ve stylu The Neptunes/The Clipse (“Nástrahy periférie“), tak i jasnou pohodovou “Be Wrong Sometimes“, která dává vzpomenout na pomalu blížící se jaro a zapalování lýtek. Emeres dodá k lovecké výpravě doprovodnou hudbu, která hraje indiánům v típí, když se chystají na válečnou stezku (“Poslední lov“). Marko je ze všech asi nejstriktnější a nejtvrdší, jeho loudavej beat je studenej jak pohled do hlavně a je tak těžkej, že bys ho neunesl ani v batohu. La4 se ho ve skladbách“Na hraně“ a “Ralativně spokojenej kak“, snaží ještě umocnit pomocí extra pomalé flow, přestože je to přesně typ pecek, které si koledují o double time. Obsah si dává oraz a do popředí se derou jen slova či hesla, které korespondují s mocným kovovým beatem. Myslím, že Lavorovo fanoušci nebudou poslechem jeho nového počinu určitě zklamáni, ale na druhou stranu je potřeba říci, že potenciál nebyl rozhodně dostatečně využit. Ty silnější momenty pořád převažují, nicméně těch slabších chvilek je tu taky pár. Něco mezi šest a sedm.
Už jsi četl?
