hledat

Tags:

Kendrick Lamar – Mr. Morale & the Big Steppers (2022; TDE, Aftermath, Interscope)

Sdílej

Jednou jsem se v podstatě náhodou a v mladické nerozvážnosti ocitl na otočku na vejšce na oboru muzikologie. Tam jsme se ihned zkraje učili rozdíl mezi „artovou“ hudbou a tzv. „non-artem“. Kdyby se rap dělil na tyto dvě kategorie, byla by většina Kendrickových desek označená právě jako umění a speciálně Mr. Morale & Big Steppers.  

Kendrick již nějakou chvíli patří mezi nejlepší rappery nejen současnosti, ale všech dob. No doubt. Ve skladbě „Worldwide Steppers“ tvrdí, že měl dva roky tvůrčí blok. Není divu, mít za sebou a před sebou to co on, váhal by každý. Dokonce i psát recenzi na takovéto album je přetěžký úkol. Mr. Morale / Big Steppers je samozřejmě geniální dvojdeska. To můžu říct rovnou a nikoho to nepřekvapí. Je to zcela potřebná deska pro současnou hudební scénu, ale taky jí potřeboval Kendrick Duckworth a potřebujete jí i vy. Věřím, že až se v budoucnosti bude posuzovat Kendrickův přínos hudbě, nebude nejspíš na Mr. Morale a Big Steppers pohlíženo jako na jeho nejlepší magnum opus, ale určitě jako na tu experimentálnější desku. Common má „Electric Circus“, 2Pac měl „7 Day Theory“ a André 3000 „The Love Below“. Zkrátka je to přesně to album, které možná není v diskografii umělcově ten nejlepší masterpiece, ale rozhodně zanechává hlubší dojem.

Dvojdeska je složená z mnoha a mnoha drobných fragmentů. Je tu lyrika, která je autentická, velice hluboká, často abstraktní. Kendrick si mimo hromady umělců pozval na spolupráci i přímo textaře Sama Dewa. Tady o ghostwriteningu nemůže být řeč, opravdu je z toho znát úsilí přinést ohromné dílo za každou cenu. To si notuje i s hudbou, která je neposedná a přeskakuje mezi žánry a aranžemi ještě častěji, než na předchozích projektech. Máme tu spoken word do jazzu, rap do klavíru a zpěv do trapových podkladů. Kendrick si tradičně hraje s flows. Většinu jich známe, ale jeho škála je neskutečná. Těžko odhadnout, která Kendrickova variace je vlastně „ta pravá“. Řemeslně nelze naprosto nic vytknout.

Kendrick mluví o širokém spektru témat. Deska je velice vyzrálá a duchovní. K. Dot zde odhaluje vnitřní démony, řeší vztahy v rodině, manželství, děti, nebo hádky. Např. song „We Cry Together“ je bez debat pecka roku. Je to kompozice, která ve mně vzbudila euforickou husinu. Stál jsem jako přikovaný k repráku a vstřebával to, co slyším. Podobný koncept už měl RZA u „Domestic Violence“, ale rozhodně to nezvládl takto bravúrně a promakaně. Každý, kdo si prošel jakýmkoliv partnerským vztahem musí dát tracku za pravdu. Vše je autentické. Spoluaktérka tracku Taylour Paige si zaslouží ohromný props, protože předvedla nejlepší představitelný featuring. No vážně, jak se Vám povede sehnat female MC na takovou věc a provést to takto? Na pozadí osobních dramat (a dost často i traumat) však Kendrick nezapomíná komentovat i společnost a její peripetie s cancel culture, fake news, očkováním a vším, co se děje. Ta ho za to jistojistě odmění spoustou uznání a cenami. Kendrick ale tentokrát šel za zápisem do historie a ničím menším. Povedlo se mu to?

Abdul 52 říkal v jednom rozhovoru, že moc neposlouchá současný rap, protože není pro dospělé publikum. Mladí kluci dělají rap o trávě, penězích a autech, což je zcela v pořádku, ale člověk 30+ potřebuje něco, s čím se může ztotožnit a ono se to nezdá, ale moc toho v mainstream rapu není. Kendrick má dar zaujmout široké spektrum posluchačů a uzemnit je svým conscious rapem. Netuším, nakolik deska funguje na mladé posluchače, ale třeba můj kolega Radim z projektu „Mixtape spojka“ je mladší než já a vrní blahem:

Oproti předchozím deskám mi každopádně chybí odlehčenost a jakási příjemnost. Není to album, které bych si pustil v autě a užíval si letní jízdu dálnicí. Všechny Kendrickovy předchozí počiny byly na vysoké intelektuální a umělecké úrovni, ale vždy se daly užívat i jako obyčejná kulisa, aniž by jim to ubralo na efektivitě. To s novým albem dobře nejde. Nedokážu si představit, že bych si třeba výše zmíněnou „We Cry Together“ pouštěl jenom tak ve sprše, ačkoliv je to nejzajímavější konceptuální skladba za hodně dlouhou dobu. V tomhle ohledu mi přišlo o chlup lepší Jay-Zho „4:44“, který taky považuju za klasický album roku 2017. Jay-Z tam rozebíral palčivá témata, pral špinavé prádlo velice umným způsobem a zároveň to album dokážu poslouchat kdykoliv jenom pro ten „enjoying“. Jasně, máme zde odlehčené skladby jako „Purple Hearts“ nebo „Die Hard“ a bangery typu „N95“ nebo „Mr. Morale“, bez kterých by to nešlo, ale atmosféra alba jako celku zkrátka není uvolněná, naopak je hutná. Což si všímám, že je možná rys, který čeká většinu skvělých rapových alb post-covidové, post-BLM, post-válečné doby. Žijeme zkrátka v depresivním světě a hudba to reflektuje. Nicméně někdy je potřeba i hudba, která léčí. Zde se Kendrick hojí zejména sám, ta deska je částečně jeho autoterapie. A to může být na posluchače občas trochu silné sousto. Jedinou slabostí alba je tedy paradoxně jeho velkolepost.

Každé Kendrickovo album je v podstatě společenská událost. Pro mě ale ne. Kendrick patří k interpretům, ke kterým jsem si vypěstoval osobní vztah. Pokud znáte MBTI typologii, tak vám prozradím, že Kendrick je INFP / INFJ typ, což jsem i já a tak mi vždycky seděl po spirituální a psychologické stránce. To si vysvětluju jako důvod, proč jsem u této desky místy plakal, měl husinu a prožíval vytržení. Kendrick má dar zasáhnout široké spektrum lidí a jsem rád, že se svým darem nakládá zodpovědně. Navíc je jakýmsi pojítkem mezi old school a new school generací west coast rapu, potažmo celé subkultury. A to je důležité, protože jak muzika postupuje historií vpřed, je těžší a těžší nacházet silné, inovativní a vůdčí osobnosti hudby, kterou tolik milujeme.

9,5 / 10

Tagy:
Tao Quit

https://linktr.ee/taoquit

  • 1