Sdílej
Na svá předcházející dílka „The Most Beautifullest Thing in This World“, „Enigma“ a „It’s a Beautiful Thing“ navázal na jaře letošního roku Keith Murray dlouhohrajícím počinem s pořadovým číslem 4, jež tentokráte pojmenoval „He’s Keith Murray“. Jelikož od vydání poslední desky již uběhl nějakej ten pátek (na prodejní pulty se totiž album dostalo v roce 1999), určitě jsem byl nejen já hodně zvědav, v jaké že formě a pohodě se Keith na rapovou scénu vrátí. Jakožto celek mi deska připomíná noc a den, a to především díky své různorodé instrumentální části, která je skutečně rozdělena na dvě strany, kdy jedna vcelku slušně šlape, odsejpá a zkrátka nezklame a ta druhá jako by se snažila být za každou cenu IN s dnešními módními a né vždy, minimálně tedy námi evropany, ouplně tolerovanými trendy a je to ní bohužel slyšet. Pro Vaši představu bych tyto dva protiklady stručně shrnul do sloves „kope“ vs. „cvrliká“, což snad hovoří za vše a je tedy doufám jasné, jakým že stylem se obě strany mince na dotyčném albu ubírájí. Málem bych už zapomněl na ony producenty, kteří Keithovi podklady navařili, takže zde nechybí, když tedy vynechám pro mou osobu neznámé beatkuchtíky a asi právě „potenciální viníky“ zmiňované zatáhlejší části, ostřílená jména jako Just Blaze, Clark Kent, Jamie Foxx, Erick Sermon či Pete Rock, jenž se už taky sice mnohokrát vyspali lépe, nicméně své pověsti a renomé si dostojí. Ohledně vokální složky věci toho tolik v žádném případě k vytknuní není, což není stejně žádným překvapením a jistě rapujímu hlavnímu artistovi zde asistuje povícero umělců, jenž desku svými skills spestřují. Ať už je to třebas Redman, Busta Rhymes, domácí banda Def Squad či zpěvanda Patti Austin, jenž hostuje v pohodové to peckovici „Candi Bar“, obsahující jednu veleznámou smyčku. To už se mílovými kroky dostáváme ke konkrétním skladbám, z nichž bych určitě nechtěl opomenout, album otevírající a striktnější, kousek „The Carnage“, sermonské „Sucka Free“ a „Say Goodnite“, nebo neméně zdařilý kousek nazvaný „On Smash“, oplývající názpěvným chytlavým refrénem a hopsavým beatem. Mezi lepší se určitě řadí ještě vyklidněná skladba „Christina“, ve kteréžto Keith vypráví o některých strastech svého života a i přesto, že se nejedná o bůhvíjak suprovou věc, pořád ještě vyzní lepe, než kupříkladu instrumentální poblázněná Viktorka „Say Whaatt“, která zde má bohužel ještě pár svých následovnic a na kterou si asi hlavou jen tak do rytmu nezakýváte. Album „He’s Keith Murray“ pak uzavírá průměrná píseň „Child Of The Streets“, jež však dle mého názoru přesně vystihuje celou předchozí hudební promenádu, a to, že nic se zde vyloženě nepokazí a také se ničím více méně nepřekvapí, z čehož ale nemůže vzejít nic víc, než další neslaný nemastný počin, jakých jsou na hip hápovém poli tisíce. S finálním verdiktem jsem se rozmýšlel déle než obvykle, nakonec jsem se přiklonil ke známce vyšší (jelikož povedenější zářezů je tu přeci jenom o chlup více) a teď už záleží jen a pouze na Vašem vkusu, jestli si čtverku od Keitha Murraye oblíbíte či nikoliv.
Už jsi četl?
