JEDI MIND TRICKS – Visions Of Ghandi (2003, Babygrande)

Pánové Stoupe (aka the Enemy of Mankind) a Vinnie Paz (aka Ikon the Verbal Hologram) alias Jedi Mind Tricks jsou o5 z5. Po albech „The Psycho-Social, Chemical, Biological and Electro-Magnetic Manipulation of Human Consciousness“ a „Violent by Design“, což už je vlastně tři sezony stará záležitost, přišli v letošním roce, po přestupu ze Superegularu na Babygrande Records, s dlouhohrajkou s pořadovým číslem tři, jenž dostala název „Visions Of Ghandi“. Již předchozí dva počiny naznačily, že duo Jedi Mind rádo spíš než leskle růžovou asi matně černou a vlastně už samotné intro, potažmo další úvodní tóny ukazují, jakým že směrem se bude album ubírat a nutno říci, že se opět přibližuje spíše k tmavé noci než ke světlému dni, což je dobře, poněvadž opravdu striktních věcí není (obzvláště) v dnešní době nikdy dost. Stoupova produkce nepostrádá údernost, jelikož zvolené hororové melodie s tradičně setsakramentsky kopajícími beaty fungují a jako celek více méně vše šlape jak hodinky. Vinnie Paz je na mikrofonu doplněn vskutku zajímavými jmény, z nichž můžu zmínit třebas Ill Billa, Canibuse, Kool G Rapa, Rass Kasse či Tragedy Khadafiho, kteří vokální stránku věci svými skills samo sebou spestřují. Krom těchto veleznámých osobností tu však dostávají příležitost mě neznámé pojmy typu Rocky Raez, Goretex, Planetary, Rhyme Inspector Percee P, Sabac Red či Crypt The Warchild a i oni nehrají v žádném případě druhé housle. Že je tedy slovní ekvilibristika a určitá lyrická zdatnost většiny zúčastněných na dobré úrovni, snad tedy dodávat nemusím. To už se pomalu ale jistě dostáváme ke konkrétním peckám, z nichž by bylo hříchem nezmínit a opomenout songy jako „Kublai Khan“, který stejně jako lavina smete vše, co se mu postaví do cesty, „Tibetan Black Magicians“, jehož instro má v kombinaci s nazlobenými Vinniem a Canibusem do edenu daleko a „The Wolf“, obsahující specifický, přesto neméně tvrdý beat, jež snese ty nejpřísnější měřítka jakbysmet. Tím ovšem výčet povedených věcí zdaleka nekončí a i když následují věci už ne tak přísné, na kvalitě se to neprojevuje a laťka drží nasazenou úroveň vesele dál. Důkazem budiž písně typu „The Rage of Angels“, která se velice dobře poslouchá, „Blood in Blood Out“, jejíž happy instrumentálka má do nudy na míle daleko, nebo závěrečná „Raw Is War 2003“, jenž je díky svému trumpetovému podkladu důstojným vyvrcholením povedeného alba. Samozřejmě by se tu našly ještě další povedené kousky, jež mají svou kvalitu, nicméně asi žádná z nich nevyčnívá tak výrazně jako předešlé, již zmíněné skladby. Každopádně jde o dobrou desku, která sice dle mého názoru nedosahuje kvalit předchozí počinu „Violent by Design“ (proto těch 8/10), přesto velice důstojně reprezentuje současnou real hip hop music a to je ok, ne?