Jedi Mind Tricks – Servants In Heaven, Kings In Hell (2006, Babygrande Records)

Když už jste ve hře nějaký ten pátek a když si uvědomíte, že těch pátků je bezmála 510, s pěti alby na kontě se už asi sami sebe neptáte, jestli se zalíbíte posluchači. Zvlášť, po pěti albech, které, abych nekřivdil, jsou hodně kvalitní, ale jednosměrné. Možná právě to dělá z Jedi Mind Tricks kvalitu. Když vyšlo jejich páté „dítě“ „Servants in Heaven, Kings in Hell“, čekal jsem „peklo“. Těšil jsem se na Vinnie Paze, jak při plném vědomí solí dávky battle rýmů s tématikou sociálních problémů. Sice ne sociálním, ale také důležitým problémem bylo skoro až urážlivě špatné promo, které přišlo s touto deskou. Při poslechu všech Stoupe the Enemy of Mankindových beatů je od první vteřiny každé písně slyšet, že se nezměnil, to však ani není třeba. Nechci nové obaly starých věcí, nebo přetvářet se do roku 2006. To, co Jedi Mind dělali dřív, dělají teď a pořád to zní krutě. Texty mají do sebe hodně, tématicky otroctvím počínaje a poválečným komplexem konče. Featuring je další plus desky – kdo by přece nechtěl slyšet R.A.The Rugged Mana, Ill Billa, Seana Price, Reef The Lost Cauze a Chief Kamachiho po boku Vinnieho hlasu? Všechny featy jsou výborné. Rugged zajel šíleně v „Uncommon Valor A Vietnam Story“, konkrétně víc, jak půlminutová pasáž, kdy jede bez nádechu, má šťávu. „Heavy Metal Kingz“, jak zní pilotní flák alba, je za účasti neméně vážícího (jak verbálně, tak fyzicky) Ill Billa. „Louie Dogs, a fuckin‘ genocide general/so I say fuck the CIA and they plan/get me outta here I’d rather fuckin‘ stay in Iran.“ Za věty, které pronáší Vinnie ve třetí sloce tohoto tracku, mu nejspíš neudělí titul za kulturní přínos Americe. „Outlive The War“ chytá za koule nejlepším refrénem na albu. A Sean Pýýý je stoprocentní. Dobrý počet hostů dává prostor pro Vinnieho sebevyjádření ve všech směrech. Skvěle míchá témata, do rozlišných inster pokládá různé nálady a hodí se to. I na tomto albu se objevuje sentimentalita v podobě „Razorblade Salvation“. „Mummy i’m sorry if my first letter made you cry/ to be honest with you i don’t think that I wanna die.“ Dobře se to poslouchá a je to věrohodné, proto ten hit. Na albu není píseň, kterou bych přepnul, nebo, jež by mě nudila. Stabilita a délka počinu je perfektní. Žádná deska není bez chyby (pokud se nejmenuješ třeba B.I.G a nechystáš se vydat „Ready To Die“). Vinnie jede každý track stejně. Stejná flow, dokonce i drobnosti jsou totožné. Z části za to může Stoupe, ale v momentě, kdy je s tím Vinnie spokojen, vinu valím pouze na něj. Chci to označit za dobrý kus poctivě odvedené práce. Nevypínám to s pocitem, že jsem byl obsahově ošizen. Mnohým přijde, že jsou „Servants In Heaven, Kings In Hell“ tím, „co se do předchozích alb nevešlo“. Já v tom vidím propracovanost a místy trefný popis zaoceánské společnosti. Je jasné, že to „Violent By Design“ nepřekonalo, zanechalo to však ráznou rýhu do roku 2006. Jsem zvědav na pokračování…