Sdílej
“Supreme Clientele 2” se nevyhne porovnávání. A tentokrát rovnou na několika úrovních. V první řadě s ostatními releasy série “Legend Has It”, což je 7 alb z vydavatelství Mass Appeal, která letos uzřela nebo uzří světlo světa, mezi nimiž je právě i Supreme Clientele 2.
To vyšlo o něco později než album parťáka Raekwona, také z Mass Appeal série, se kterým ho veřejnost srovnává též, hlavně z toho důvodu, že tu máme letos už pět projektů ze stáje Wu, což se pěknou řádku let nestalo (naposledy přibližně v roce 2018). Jmenovitě jde o Cappadonnu, Masta Killu, právě Raeho a Ghosta a dokonce i celou Wu posádku v kompilaci od Mathematicse. A to rok ještě neskončil.
No a v první řadě se toto album srovnává se svým pětadvacet let starým jmenovcem “Supreme Clientele” z roku 2000, který platí nejen za klasické album hip-hopu, ale i za jedno z cca pěti klasik od samotného Ghostdiniho. Povedlo se mu tedy obstát ve všech těchto srovnáních?
Předně, pokud někdo čekal, že rapper navazující na svoji 25 let starou klasiku se stejným názvem uspěje opět stejně, opravdu netuší, jak funguje tato hra. To se totiž nepovedlo snad nikdy nikomu a většinou to končí fiaskem (viz nedávný “Missionary” Dreho se Snoopem). Na internetu se tedy ozývají hlasy, že album nedělá dobré jméno původnímu prvnímu dílu a že je produkce “levná” a nevýrazná. Album je prý “roztříštěné” a působí jako rychle splácaný mixtape z různých časových období umělce.
Samozřejmě určitě záleží na tom, na jak vysoké příčce Ghosta máte. Já ho mám vysoko, coby mého nejoblíbenějšího Wu člena a jednoho z 50 nejlepších rapperů vůbec. Kdybych měl psát recenzi, což tohle není, tak bych chápal pohled většiny, ale já, jakožto velice specifický posluchač, musím desku hájit s tím, že se přesně trefuje do mého fanouškovského vkusu.
Navíc myslím, že jde objektivně i o lepší počin než loňské “Set the Tone (Guns & Roses)”, které ale mířilo úplně jinam a spíše k minulým releasům typu “Ghostdini” z roku 2009. I tak si ale myslím, že se Ghostovi povedlo nejlepší letošní album ze stáje Wu (za ním bych umístil Masta Killu, Cappadonnu, Raekwona a Mathematicse) a na plné čáře vítězí i na poli Mass Appeal releasů, které se obecně setkávají s chladným přijetím, mírně řečeno.
Proč tak hodnotím? Album moc nepřipomíná původní “Supreme Clientele”, až na pár přímých odkazů, více zní například jako “Apollo Kids” z roku 2010. To mi nevadí, původní Clientele je sice klasika, ale mám jí projetou tolik, že už si jí běžně nepustím. Ano, produkce zde nejsou nikterak průlomové. Pár věcí si Ghost produkoval sám a jedná se o vyloženě profláklé samply a přímo oldschool breaks. Těmi Ghost připomíná trochu zase album “Theodore Unit” a míří tím do vod prapůvodního oldschool hip-hopu, dávno před golden érou boombapu 90. let. Nač vynalézat pokaždé kolo, hlavní je se projet.
To je za mě v dnešní době riskantní a zároveň chvályhodný krok. A taky natolik odpovídající Ghostovi z dřívějších dob. Ten zde rapuje s plnou vervou, barvitě líčí scény a obrazy, s obří kadencí vychrluje detaily a produkce mu sedí. Dost na tom má vliv, že se část nahrávek opravdu pořídila před dvaceti lety, ale i novodobý Ghost zní fresh a líp než na minulém albu. Ví se o něm, že jeho hlas prošel několika fázemi, přičemž v posledních letech ztratil kus svého kouzla, tady zdá se, jakoby ho nalezl zpět. Navíc je pořád vtipný a to je plus.
Deska má drive, skity jsou výtečné a vrací do hry element skitů jako takových. V době rychlých desek pro sociální sítě je tohle album ve starém střihu. Ano, připomíná mixtape, ale kdo si vzpomene na mixtape éru, ví, že mixtapy byly kolikrát lepší a užitečnější než plnohodnotné desky. Někdy je lepší letět nízko.
Zkrátka, mě jako fanouška toto album nezklamalo. Už jsem si ho dal potřetí během dvou dnů, což je víc, než jsem dal jiným albům letos.
