Sdílej
Patron společnosti Deadly Venoms Productions je spolu s Mathematicsem či 4th Disciplem jedním z několika málo předurčených následovníků, kteří v posledních pár letech vzhledem k Bobby Steelsově vytížení (který musel v tomto směru chtě nechtě polevit a upustit od aktivity, neboť je zavalen mořem jiných záležitostí včetně komponování filmové hudby) postupně přebírají sólové otěže celé Wu-Tang Family. Právě nekorunovaný mozek clanu si rodáka z michiganského Detroitu všimnul během práce na svém sóle „Birth Of The Prince“, kdy mu poté, co zaslechl jeho výjimečnou skladbu „Blowgun“, střelhbitě nabídl členství v produkční skupině Wu Elements a evidentně nešáhl vedle, poněvadž již Krugerův loňský rozsáhlý projekt „Wu-Tang Meets The Indie Culture“, jehož se kromě pár spřízněných členů clanu účastnila takřka celá nezávisla špička bez ohledu na pobřeží, ukázal, že Nazarethovi nebyl svěřen takřka celý instrumentální monopol jen tak zbůhdarma. „The Great Migration“ je v pořadí druhou vlaštovkou labelu Think Differently Music s návazností na Babygrande a jelikož jak loni Gary Grice, tak i letos Dennis Coles, dokázali, že je stále záhodno se staten islandskou partou počítat, čekalo se, zdalipak se i jednomu z přidružených Wu-vojáků podaří udržet nastoletý trend mající za úkol vrátit dotyčnou kultovní značku s „okřídleným ptactvem“ ve znaku tam, kam ještě na konci devadesátých let patřila. Jelikož se doposud na Bronzemana spíše než na rappera hledělo jako na producenta, pro skeptičtější část veřejnosti (já už do ní po poslechu věci „Back Down“ z výše zmíněné kompilace nepatřím) je o to významnější, co obrýlený „obojživelník“ povídá. Pakliže vezmete v úvahu fakt, že nepatří mezi typické battle rappery, patrně nejvíce vyniká v případě, když má něco sdělit či zaujmout, s tím, že výsledný efekt je ještě zřetelnější, jestliže se mu podaří vyvarovat se klasickým a mnohdy klišovitým hip hopovým tématům. Ovšem jak tak o tom uvažuji, vlastně ani nemusí. Typickým příkladem toho může být „Hear What I Say“, v níž se Bronze obouvá do průmyslu a dokonce se nebojí ani konkrétnosti (např. zmínění veleznámého newyorského rádia Hot 97), nicméně na vypichování konkrétních míst tracklistu je ještě čas. Každodenní boj, rodina, peníze, láska jsou poměrně jasná témata nabývající díky povětšinou mrazivé produkci na výpovědní hodnotě a o to větší plus, jestliže jsou zajížděny upřímně formou osobních zpovědí bez obalu. Kdyby po mně někdo chtěl „zařazení“, vzhledem k tomu, že není tak jednoduchý jako Cappadonna a i do Geniusovy lyrické preciznosti má daleko, možná nejvíce by mu seděl příměr k Masta Killovi. Když totiž mluví o jednoduchých věcech, disponuje ledabylým, ale uhrančivě abstraktním stylem a jestliže se naopak dotýká záležitostí komplikovanějších, nejvíce ho charakterizuje přímá stručnost a pečlivá volba slov. Možná i proto Bronzeova lyrika (je sympatické, že při zmiňování neustále dokola omýlaného dua Biggie a Pac nezapomíná ani na dalšího a často neprávem opomíjeného velikána Big Puna) náramně koresponduje s přítomnými hudebními podklady, které jako celek působí velmi tmavě až nevrle. Pokud máte slabost pro starší Wu-Tang zvuk protkaný kung-fu samply a špinavými beaty, dovolte, abych vám poblahopřál, neboť jste na správné adrese. Sympatické je, že BN odmítá nejsoučasnější hudební trendy a jiné módní výstřelky a pořád si jde svou cestou zahrnující kompletní kontrolu nad zvukem, produkcí i vyřčenými rýmy. Bohužel když časomíra přesáhne padesát minut, nejsem si zcela jist, zda nebude dotyčný materiál splývat do jednoho celku, o přítomnosti jakékoholiv kontrastu a rozmanitosti nemluvě. Prototože jestli se Ghostfaceovi, jenž také přišel s podobným temnějším a zachmuřeným zbožím, povedlo na jeho posledním LP „Fishscale“ přijít s určitou mírou pozitivní jiskry nebo pestrosti, „The Great Migration“ tohle nenabízí. Jedinou vyloženou slabinou, bijící do oka silněji než Scarlett Johansson uprostřed startovního pole keňských vytrvalostních běžců na jejich národním šampionátu, jsou zbytečné interloudy, které převzal od svého učitele The Abotta a bez nichž by se myslím bez problémů obešel. Vliv a nesporné sympatie k modle jsou holt velmi mocnou čarodějkou. Nikdo mi nevymluví, že na drtivou většinu přítomných skladeb je potřeba speciální nálada. Například ve věci „Stolen Van Gogh“ je posluchačům naservírován pomalejší uspávající přednes, jenž kromě stručného příběhu nabízí i celkem vehementní užívání mnohdy i jednoduchých metafor („life is a gunfight“), které jakoby v jádru připomínaly ranou lyriku od Metha, jen s tím rozdílem, že zdejší flow není narozdíl od nesrovnatelně slavnějšího kolegy tak nahuštěná a prověřená časem. Nesporným osvěžením může být i „$ (a.k.a. Cash Rule)“, kde si Bronze pohrává s klasickou ekonomickou Wu-Tang vizí z „C.R.E.A.M.“, jíž si přebírá a vykládá po svém. Příjemnou dikcí dále disponuje motivem z Dreova instra „Next Episode“ protkaná záležitost „Good Morning“, což je společně s „Black Royalty“ jeden z vykreslujících příběhů, který již od základů poskytuje evidentní kontrast ke šlapající „The Bronzeman“, což je pro změnu tack, jenž by se díky svým houslím mohl klidně vyjímat na double disku „Wu-Tang Forever“ z roku ´97. Taková „The Pain“ nás ovšem bere ještě dále, protože zní, jako by ji produkoval Nazarethův otec někdy v polovině osmdesátých let. Vážně bych se totiž nedivil, kdyby tehdy zapadla a ze šuplete byla vytáhnuta až nyní a možná i proto bych ji s poměrně klidným svědomím přihlásil (i přesto že by prohrála) do retro závodu, kde by mohla soutěžit o pozornost dejme tomu s „Touch The Sky“ od Kanyeho Westa. Mezi smetánkou by jistě neabsentoval ani tvrdý a o několik desetiletí současnější beat ke strikní písni „More Than Gold a náznaky interesantnosti se vyznačuje i „One Plan“, do které přijala pozvání Byata a v níž jsme svědky (nejen) komplimenty přeplněného dialogu decentně připomínajícího Method Mana s Mary J. Blige, respektive jejich „All I Need“ z rapperova dvanáct let starého debutu „Tical“. Přibližně od konce devadesátých let zápasila početná Wu-Fam s kvalitou či nestálou výkonností a spíše než jasno bylo v jejich případě oblačno až zataženo. Mnohdy melancholické „The Great Migration“ je sice vzhledem ke své náladě spíše než pro dlouhé teplé letní večery vhodné pro zimní zachmuřené noci, nicméně rukopis a vůbec Wu zvuk rozhodně nepostrádá, což se v posledních několika letech o všech spřízneným jménech motajících se kolem clanu zdaleka říci nedá. I když se mu do tracklistu nepodařilo ulovit žádnou velkou rodinnou rybu v podobě Geniuse, Ticala, Raekwona, či Inspectah Decka, přizvaní plantážníci Sean Price, Killa Sin, 12 O´Clock, či Timbo King mají i tak snad co nabídnout. Bronze Nazareth přinesl do hry vlastní vizi, jíž lze vzhledem k faktu, že celá rozsáhlá wu větev nabízí i spoustu nevýrazných jmen bez vlastní tváře žijících jen díky slavnějším kamarádům, bez nejmenších předsudků ocenit. Ať už si tedy titul „The Great Migration“ vyložíte jakkoliv, jisté je jedno, poslechem rozhodně neprohloupíte.
Už jsi četl?
