hledat

Tags:

Poznám premierovinu, wichovinu i fatteovinu a v boombap kruzích bych se ještě pořád orientoval, upozorňuje Lukáš Hejlík

Sdílej

Byť měl Lukáš „K-Hill“ Hejlík k hip hopu mnohem blíž před patnácti lety, kde je psáno, že se na jeho adresu nemůže vyjadřovat? Tím spíš, když patří na herecké scéně společně s Václavem Neužilem mezi ty, kteří k němu mají z celého početného peletonu jmen nejblíže a pořád dokáže poznat beat, který spáchal Dj Premier, Dj Wich, nebo Dj Fatte. Proč mu je sympatický kolektiv Ty Nikdy, co ho odrazuje od hitparády válcujícího trapu a jak vůbec vzpomíná na časy, kdy z pozice stage manažera velel hlavnímu pódiu na kultovním Hip Hop Kempu? I tyto odpovědi přinese rozhovor, který jsme s autorem knihy „365“ a hlavním mozkem projektů Gastromapa či Listování spáchali na přelomu října a listopadu.

Bobby: Affro nedávno zmínil, že ohledně psaní a organizace akcí jsi kolem jen neproběhl, ani nestínoval, ale svého času „jsi byl rap“. Jestliže ale bylo ono pouto tak silné, jak se ti z onoho rozjetého vlaku vystupovalo? Na můj vkus si to zvládl vážně lehce…

K-Hill: „Asi jo. Těžko se mi na to vzpomíná, ale tehdy to přišlo docela rázně. Měl jsem ženu a tak řekla ´a dost!´. Dostat klepeta je asi recept na všechno, ale ani tehdy jsem to necítil tak, že o něco přicházím. Mojí diagnózou je prostě dělat strašně moc věcí a všechny naplno, takže se nakupilo a měl jsem záležitosti, který jsem přestal stíhat a přitom jsem se jim věnovat chtěl, takže jsem si prostě vybral a tohle šlo stranou. Což ale neznamená, že jsem tomu z dálky nefandil a minimálně dalších pět ročníků Hip Hop Kempu jsem tam buď jezdil, nebo to alespoň urputně sledoval. Dodneška jsem v kontaktu s kámošem Nikitou, kterej mě v tý funkci zastoupil, je skvělej a vlastně je taky úplně mimo scénu, protože pracuje jako zástupce šéfredaktora Hospodářských novin, což je psycho. Společně vzpomínáme na ty zážitky a to je super.“

Naposledy jsem tě viděl na zmíněném festivalu asi pět let nazpět. Chodíš tu a tam zavzpomínat alespoň na dílčí koncerty? Cos třeba viděl naposledy?

„Už to, že si nedokážu vzpomenout, je důkaz, že nevím. Mám pocit, že jsem naposledy byl právě na Kempu. Několikrát jsem chtěl jít na něco z Ty Nikdy, určitě jsem chtěl jít na „Akta X“ a teď jsem se chtěl podívat na Ideovo „Tempo“, ale ono to zpravidla chodí tak, že třeba v listopadu mám jeden volnej večer, takže to čistě technicky ani není možný.“

Pamatuju si taky na tvoje „kamarádství“ například s Yarah Bravo. Jsi alespoň občasně v kontaktu s někým z branže?

„Kámo, na to si pamatuje především Dj Vadim. Myslím, že na mě mírně žárlil, ale když na to dneska vzpomínám, je to sranda. Co už ovšem není sranda, je fakt, že nejsem vůbec s nikým v kontaktu a to především s Affrem nebo s Babsem, vlastně ani s tebou, vlastně s nikým. Asi nejčastěji si píšu s Ideou, na kterýho jsem kdysi psal recenzi na Bbaráku, když vydali svoje první demo. Jestli se nepletu, to snad ani ještě nebyla skupina IdeaFatte, ale myslím, že se ta kapela jmenovala Dilema. No, tak takhle to je se mnou smutný.“

„Děcka už jedou úplně jinou vlnu a já jí přestávám rozumět. Úplně nedávám trap a najednou působím, že jsem strašně zkostnatělej“

Takže stěžejní otázka – co sis naposledy koupil, ať už digitálně, na CD, nebo vinylu? Je to právě Ideovo „Tempo“?

„Už jsem dlouho nic nepořídil, ale je pravda, že ještě třeba dalších deset let potom, co jsem byl mimo, jsem si občas něco kupoval a bylo to právě hlavně z produkce Ty Nikdy, který mi tak nějak byli blízko, ale třeba „Tempo“ i „Debut“ od PSH už jsem poslouchal na Spotify. Kdyby ta možnost byla, určitě bych to ale rád podpořil, například na koncertě. Občas si ale kupuju merch „Rap“ a tak.“

Devětatřicetiletý Lukáš Hejlík se v minulosti objevil v seriálech jako „Četnické humoresky“, „Ošklivka Katka“, „Ordinace v růžové zahradě“ a hlavně „Terapie“. Byl součástí „Polski film“, prošel muzikálem „Vlasy“ a na divadelních prknech, které znamenají svět, má za sebou přes dvacet rolí.

A když si po světě vykračuješ s „Rapem“ na prsou, nestává se ti, že ho musíš tu a tam obhajovat před pop-rockovou většinou, že to není tak až primitivní žánr, jak se někomu zvenčí může zdát?

„Nevím, mám pocit, že tohle už je pasé. Dřív to tak bylo, vždycky jsem se za to pral a musel to obhajovat, ale teď už jsem spíš ve fázi, že to někoho překvapí. Nejvíc děti. Když hráváme Listování ve škole a oni říkaj „hej, hustá mikina“, schválně jim říkám, „víš, já jsem strejda, kterej kdysi pořádal Hip Hop Kemp“ a jim padá brada, ale zároveň už i tohle přestává platit, protože děcka už jedou úplně jinou vlnu a já jí přestávám rozumět. Úplně nedávám trap a strašně si pamatuju na takovou tu dobu, kdy jsem vžycky hlásil „poslouchejte newschool i trueschool a otevírejte se novým žánrům, nestůjte, nebuďte pozadu“ a v gastru to teď dělám dokola stejně. Ale v tomhle ohledu teď najednou působím, že jsem strašně zkostnatělej.“

Dokázal bys mi říct, proč tě trap zcela míjí? Jednoduchostí? Sdělením? Hudebně?

„Nevím, jestli to bude znít úplně pochopitelně a bude to důkaz, že už jsem úplně mimo, ale když slyším první pecku a její beat, ten první feeling není špatnej, ovšem absolutně mě nebaví sdělení a vůbec nálada, to mi nic neříká. A pak se mi stává úplně to nejhorší – to, co jsem si myslel, že by nikdy nemohlo – že mě to asi po čtvrtý písničce připadá stejný. To, co mě vždycky sralo, když mi někdo při poslechu rapu říkal: „Vždyť je to po čtvrtý písníčce úplně stejný.“

Myslíš, že bys ještě letos dokázal jasně identifikovat kupříkladu rukopis Dje Premiera?

„Ježišmarjá, to stoprocentně! Zrovna premierovinu poznám. Poznám wichovinu, poznám fatteovinu a tady v těch boombap kruzích bych se ještě pořád orientoval, ale samozřejmě v nových beatech už vůbec. Zároveň kdykoliv potřebuju nějakej podmaz pod gastromapu nebo věci, co dělám, tak bych vlastně toužil po něčem modernějším. Taky bych chtěl něco, co je současnější. Ovšem takhle na poslech, jakmile slyším „ccccc“ a něco vokodérovýho, tak mě to moc nevzrušuje. Trochu mě to trápí, že se odvolávám na starý doby a nechci jít s tou novou, ale nemůžu si pomoct.“

„Zjistil jsem, že psát o rapu neznamená dobře rapovat a to už si skoro myslím, že líp vařím, když píšu o jídle“

Před časem jsem zaregistroval song „Rapovej Gastrokroužek“. Byl to ryze tvůj nápad? Poustěl si to před vydáním někomu erudovanému?

„Ajajaj, týhle otázky jsem se bál. Nápad to byl můj a důvod bude ten nejvíc očekávanej – víš co, tam šlo o deset videí a každý mělo být trošku jiný a došlo na to takovým tím stylem „já už nevím co, já to snad budu muset narapovat.“ Ano, uznávám, je to Leoš Mareš styl. Zjistil jsem, že psát o rapu neznamená dobře rapovat a to už si skoro myslím, že líp vařím, když píšu o jídle. Ale je to vesměs podobný. Třeba to, co dělám teď – že se někdo diví, proč herec hodnotí restaurace, když není kuchař a že by to měl dělat právě kuchař. To si nemyslím. Kuchař by v tom byl zaujatej, asi jako kdyby herec chodil po divadle a hodnotil, jak hrajou ostatní herci. Taky by si říkal „hele, já bych to zahrál líp“ a strašně by těžil nějakej svůj styl. Stejně tak, jako kdyby byl rapper hudební nebo hiphopový kritik, taky by to úplně nefungovalo. No, nicméně dost výmluv, bylo to šílený, ale ten okruh lidí, pro který jsem to dělal, to pobavilo. Možná i tebe, ale spíš předpokládám, že ses chytal za uši.“

Pokud jde o hraní, objevil ses i v nějakém jiném klipu, než v tom od DeFuckTo?

„Kámo, účinkoval jsem v prvním klipu, kterej režíroval Paulie Garand. Točili jsme to ve Vojenským areálu v Milovicích a byl to největší undeground, co si pamatuju. Celá pointa byla ta, že klukům došla nafta v agregátu a já jsem platil ze svejch pěnez další za tři kila. Točili jsme to celou noc, úplnej punk. Takovýhle věci už dnes popravdě moc nedělám. Klip od DeFuckTo, kam jsem dohodil Táňu Pauhofovou, s níž jsem účinkoval v „Terapii“ a jíž jsem před pár dny viděl v předpremiéře fantastického špionážního drama „Bezvědomí“, který začne HBO vysílat 17. listopadu, byla mega lovestory, ale viděl jsem, že to má snad 4 miliony zhlédnutí. A do třetice jsem ještě hrál v klipu někdejšího kámoše Akima, který se pak přejmenoval na Coco Jamba. Měl jsem napůl bílej, napůl černej ksicht, natáčeli jsme to v Českých Budějovicích, kde jsem tehdy žil a taky to byl love song.“

V Americe se točí autobiografické filmy o rapových legendách. Jakmile by se něco urodilo i v Česku a čistě hypoteticky by dorazila nabídka, koho by sis rád zahrál? Sem se sympatiemi…

„Stoprocentně bych do toho šel. A koho bych si zahrál? K-Hilla! Koho jinýho? Nevím, ale obávám se, že u nás nemáme silnej příběh, asi by na to nestačil beef Chaozz vs. Mokráš, nebo později Mokráš vs. Bbarák. Zcela očividně by tam kvůli násilné lince musel hrát Mokráš. Kažodpádně jdu do toho. Koneckonců mě Affro vyzval k jedné věci – kdysi jsem mu měl povídat, že musíme sepsat něco jako hiphopovej manifest, tak jsme si teď říkali, že to ze srandy uděláme.“

A co od takového prohlášení čekat? Nějaké posvátné desatero, jak být správný G ve stylu Denise Learyho a jeho „Rakoviny nevyléčíš“, kterou jste kdysi měli v Listování?

„Jo, tak to je vtipný. Právě že vůbec nevíme. Já bych opravdu nevěděl, jak začít, ale říkal jsem Affrovi, že já pošlu jeden odstavec, on pošle druhej a uvidíme. Ale nejspíš je to jenom sranda. Předpokládám, že no way a že to asi dohromady nedáme. Každopádně díky za připomínku „Rakoviny nevyléčíš“, to byl mega černej humor. To je stand up comedy a bylo to v době, kdy jsme ještě v Česku nevěděli, co stand up comedy je a pořady typu „Na stojáka“ atd. vůbec neexistovaly. To bylo krásný. V Listování se tomu jinak dál věnuju, ale je to spíš už takovej rodičovskej stand up a to v podstatě i definuje to, co dneska jsem, nebo kde už jsem.“

Václav Neužil z Dejvického divadla: Nejlepší hiphopová scéna v hraném filmu jsou pro mě freestylově vyvádějící Wu-Tang v parku v Jarmuschově „Ghost Dogovi“

 

Tagy:
Bobby

V okrsku bbarak.cz jsem službám rapové policie oddaný od roku 2003.

  • 1