Sdílej
Múza Biggieho Smallse a jeden z nejvýraznějších hlasů uskupení Junior M.A.F.I.A. v jedné osobě se sólově postavila na vlastní nohy v roce 1996 díky debutu „Hardcore“, který otevřel novou bránu hip hopu pro ženské pohlaví, neboť začaly prodávat nahrávky jen ty female emcees, jež otevřeně a drze hovořily o sexu a věcech s ním spojených. Jestliže ovšem ostatní dámy přicházely a znovu odcházely, jedině ona vždy dokázala držet krok a na výsluní už si tak se svým agresivním stylem jdoucím ruku v ruce se sexuální přitažlivostí ukrajuje nejméně desátou sezónu. Na přelomu září a října loňského roku se Little Kimberly, která si v současnosi ve federální věznici odpykává trest za lživou výpověď soudní porotě v souvislosti se střelbou, k níž došlo před několika lety v prostorách newyorské rozhlasové stanice Hot 97, vrátila do hry čtvrtým řadovým albem „The Naked Truth“, díky němuž za sebou definitivně uzavřela kapitolu takřka tři roky starého díla „La Bella Mafia“. Dotyčná deska z roku 2003 byla totiž přijata velmi rozpačitě a nic na tom nezměnil ani fakt, že byla lyricky zase o kus dále než její předchůdkyně. Když k tomu připočtete ještě o tři roky starší a pod přísným pohledem Diddyho zpracovaný počin „Notorious K.I.M.“, jenž doplatil na všemocný a nekontrolovatelný bootlegging a již zmíněnou premiéru „Hardcore“, o níž se ještě dodnes spekuluje, jestli nebyla téměř celá napsána „ghost writerem“ Notoriousem B.I.G., vychází mi fakt, že máme tu čest s doposud nejosobnějším albem Queen Be. To, jak jistě všichni dobře víte, obdrželo před pár měsící pět mikrofonků v magazínu The Source a jeho všestrannost dokládalo už jen zjištění, že Kim může hovořit i o něčem jiném, nežli jen a pouze o sexu. Ostatně, veškerá zlost, emoce a vůbec všechny události, které se jí přihodily minulý rok, této skutečnosti docela nahrály. No a jelikož není rap jen o slovech, dovolte mi zmínit i široký tým producentů, který se na „The Naked Truth“ dostal příležitost vyřádit, protože to v žádném případě nejsou jména nezajímavá. Posuďte sami – Scott Storch, Timbaland, Kanye West, The Neptunes, J.R. (spolupracoval už i s 50 Centem a Fabolousem), J. Y. Park, Fred Wreck (Snoop Dogg, Mobb Deep), Hot Runner (Junior M.A.F.I.A., Eve), DJ Khaled (Terror Squad, Fat Joe), Red Spyda, Gee Roberson (Twista), nebo 7 Aurelius, což je mimochodem bývalý dvorní dodavatel pro firmu Murder Inc. Pakliže přejdeme ke konkrétním (a pro následující řádky povětšinou světlejším) momentům desky, nemohu začít ničím jiným, nežli otevíracím trackem s názvem „Spell Check“, jenž i přesto, že si půjčuje stejný koncept, jaký již v minulosti použil K-Solo ve své věci „Spellbound“, funguje a když se k tomu přidá i celkem vhodný beat, pod nímž je podepsaný Red Spyda, není co řešit a již záhy po startu si u Kim zaznamenáváte jeden plusový bod, jichž není, jak by mi ostatně daly za pravdu týmy věčně namočené v bojích o záchranu, nikdy dost. Kimina stylizace, flow a přednes ještě nikdy nebyl lepší, ale jedeme dál. I když vůbec nemám v lásce reggae a hip hop kolaborace načichlé Jamajkou, musím uznat, že sebevědomá záležitost „Lighters Up“, pod níž je podepsána superhvězda dnešních dní Scott Storch, mi nevadí a i přes občasné rozčilující pokusy o karibský přízvuk bylo určitě více než dobrým tahem vybrat tuto pecku za singl – obzvláště pak po neblahých zkušenostech z minulosti, kdy došlo k nešťastné volbě absolutního popu v podobě tracku „The Jump Off“. To už se, pomalu, ale jistě, dostáváme ke kontroverznímu a textově celkem agresivnímu tracku s výstižným názvem „Shut Up Bitch“, kde se, oheň s jedem plivající, Kimberly pohybuje na tenké hraně mezi pravdou a výmysly týkajících se jejího soukromého i profesního života. Jak už tedy asi správně tušíte, ústředním motivem skladby je odpověď na drby a pověsti kolem její osoby, která má definitivně umlčet všechny kritiky (nutno podotknout, že kritika médií zde ovšem vyznívá velmi hloupě, pár frází je hodně naivních a je stěží pochopitelné, že i v roce 2005 si neuvědomuje veleznámý fakt, že stejně jako tisk potřebuje ji, tak ona potřebuje jej) a my fanoušci se v ní tak například dovídáme pravdu o tom, jestliže si někdy dala rande se skalpelem plastického chirurga, či jestli si vždycky psala své lyrické party jen ona sama. Jen dodám, že při tom pochopitelně nezapomene „pozdravit“ všechny své odpůrce a jen tak mezi řečí stihně zdissovat Star Jones. Bezpochyby jeden z nejlepších beatů na albu pak můžete zaslechnout v pecce „Whoa“ a pakliže si její krajané po její kontrole ulevují typickými prohlášeními alá „This Song Is So Hot“, ani já nebudu chodit okolo horké kaše a vystačím si se slovním spojením výtečná práce, na čemž nic nezmění ani jedna pasáž nalézající se v první sloce, v níž Kim sama sebe přirovnává ke jménu Malcolm X. Jedinečný podklad z dílny Denauna Portera, jímž je opatřena věc „Slippin“ zabrušující i do soudních témat, je další píseň, jež oproti zbytu tvrdí muziku, což bych si tentokráte dovolil obhájit rapperčinou lehce odlišnou flow a vůbec jinou polohou hlasu, než je tomu u ostatních záležitostí, což už je sám o sobě zhlediska přínosu nové krve v podobě invence s originalitou krok kupředu. Zajímavým je v tomto směru určitě i zářez „All Good“, jenž je v podstatě postaven na třech slovech jejího mentora Christophera <>Wallace, které vyřkl na své, dnes již dvanáctt let staré, klasice „Juicy“, nicméně žádné jiné převratné momenty již neskrývá a když se dočkáme i celkem banálních přirovnání typu „I Touch More Green That Tiger´s Putter“, jistě už sami správně tušíte, že se po výborné první třetině až polovině materiálu pozvolna dostáváme také ke druhé, odvrácenější a bohužel méně povedenější stránce mince. Úvodními příspěvky nasazená laťka se už totiž žádnému z následovníků nepodaří ani překonat, ani udržet a kvalita jde tedy logicky mírně dolů. Na můj vkus je na albu také příliš mnoho parodií, při jejichž součtu jsem se dobral k číslovce, za kterou vás na základní či střední škole po rodičovských schůzkách maminka rozhodně nechválila. Pro příklad nemusím chodit daleko, ve skladbě „Quiet“, s níž Kim, která si mimo jiné neodpustí ani verbální atak vůči své odvěké konkurentce Foxy Brown, vypomáhá mladý comptonský hrdina The Game, je možno identifikovat jasně zřetelné pohrávání si s flow, jakým už v minulosti zaujal Eminem v tracku „The Way I Am“. „Kitty Box“ pro změnu zní jako velice špatná kopie 50 Centova hitu „Just A Little Bit“, jen s tím rozdílem, že je zde nasazeno trošku rychlejší tempo a tak bych mohl pokračovat dále. Nevím, ale nemůžu se ubránit dojmu, že se tím vším plýtvá čas, respektive stopáž desky, který díky svému tracklistu o jednadvaceti zastávkách přeci jenom trpí na onu vatu a výplňový materiál více, než by se na první pohled (poslech) mohlo zdát. O zbytečných hostovačkách s T.I. („Get Yours“), dvojkou Bun B a Twista („We Don´t Gie A Fuck“) a Maino („Grimme That“) nemluvě. Jestliže bude chtít být třicetiletá brooklynská Queen Be hvězdou největšího formátu i nadále, v budoucnu bude muset sáhnout do kapsy (jak pro větší počet chytlavějších beatů, tak i více originálních lyrických témat) ještě hlouběji, jinak se v té nejužší špičce asi jen horko těžko může držet donekonečna jako Karel Gott, neboť mediální pozornost a rozruch kolem její osoby díky odchodu za mříže a dalším skandálům, které se ani v náznacích netýkají hudebního světa, je hodně pomíjivá. Kimberly má to štěstí, že odvětví zvanému female rap prozatím chybí dostatečný počet výrazných tváří a osobností, jež by ji v případě, že by tomu bylo naopak, asi dávno poslaly do profesního důchodu. Přesto přese všechno je pravděpodobně čtvrtá dlouhohrajka „The Naked Truth“ nejlepší prací od dob „Hardcore“. Ani skutečnost, že již uplynulo takřka desetiletí, nic moc nezměnila – místy hodně syrová Lil´ Kim je stále jednou z nejdominantnějších postav ženského rapu, což si, pokud jste to ještě čirou náhodou neudělali, můžete ověřit poslechem tohoto nejaktuálnějšího počinu z její diskografie. P.S.: Omlouvám se za neaktuálnost, recenze je z prosince ´05, ale nějakým nedopatřením se na ni tehdy nedostalo.
Už jsi četl?
