Sdílej
Opět ani tato recenze, ostatně jak již je mým zvykem, nepatří mezi nejaktuálnější, poněvadž dotyčné album spatřilo světlo světla někdy ve druhé polovině loňského roku, přesto mi ani tento fakt nezabrání vyjádřit svůj názor, na tento, v pořadí celkem čtvrtý, Xzibitův dlouhohrající počin, nazvaný „Man vs. Machine“, který přichází po třech předchozích kouscích, a to jmenovitě alby „At he speed of life“, „40 dayz and 40 nightz“ a „Restless“. Po velkohubých prohlášeních pana X to the Z před vydáním alba jsem byl docela zvědav, co nám zámořský umělec naservíruje k poslechu tentokráte. Dnes jsem se rozhodl, samosebou po jak jinak, než zralé úvaze, že rozebírat zde každou pecku, by bylo trošku o od věci, jelikož na to, kolik jich tu je, mi přijdou všechny hodně podobné, při poslechu se slévající jakoby do jednoho celku. O produkci se, alespoň na většině pecek, postaral kdo jiný, než známý to doktůrek Dre, jehož doplnili po jednom kousku i Sermon s Primošem. Instrumentální část alba mi ale zrovna nějako nesedí, i když se léčitel Dre jistě snažil, zkrátka a dobře výsledek, který nám ve finále dodali, není takový, jak by jsme si, alespoň my, známí to evropští labužníci, představovali. Moc umělé a čisté podklady, které sice nepostrádají nějaký ten nápad či sem tam zajímavej motívek, přesto nedokážou zaujmout a působí příliš moderním, i takovým nadčasovějším dojmem, i když nevím zda-li je to ten správný pojem, protože si nedokážu představit, že se bude právě vývoj hip hopových hudby ubírat tímto směrem. Dre zkrátka jede svou dnešní klasiku a album z hlediska instrumentálů následuje svého předchůdce „Restless“, které, jak je známo, nepatří mezi výstavní kousky v Xzibitově vytríně. Ohledně hostů, neboli featuringů, se má věc asi tak, že je jich tu spousta a né právě u všech by se dalo říci, že album spestřují a přidávají mu na kvalitě. Jde o dnešní klasiku, kdy si skoro na každou pecku pozve hlavní protagonista svého hosta a někdy se tedy stane, že album jako celek vyzní jako kompilace a hlavní to artista v proudu mnoha stylů a hlasů jednoduše zaniká. To ale není zrovna Xzibitův příklad, protože i když mu zde vypomáhá vícero artistů, stále si to dokáže pohlídat a svým mocným, nazlobeným rapem udává tempo. Pro zajímavost se zde tedy objeví, jak staří známí z jedné partie typu Dreho, Snoopa, Eminema či Nate Dogga, tak i třeba věčně zamračení M.O.P., tedy z hlediska stylu rapu Xzibitovi kolegové:) Dojde i na nějaké ty vokály, které obstarávají, alespoň pro mě, poměrně neznámá jména, a která, albu jako celku, na poslouchatelnosti v žádném případě nepřidají. Nevím, ale já čekal při poslechu kapánek větší zážitek, než mi byl od pána Xzibita nabídnut. Není to vyloženě špaténka, která je nám nyní ze zámoří od některých tamějších umělců či umělkyň v hojném počtu servírována jako rádoby real gangsta rap, ale také to není žádná sláva a říkáte si, že X to the Z má určitě na více, než nám předvedl. Každopádně na to má, aby navázal na svá první alba a dokázal se zařadit mezi legendy tohoto žánru. Dnešní doba je ale holt taková, že každý se chce zalíbiti dnešní módní vlně, podle toho také tvoří a výsledkem budiž až na výjimky nevýrazné, neslané beaty s rádoby tvrdými rými, které ale s bláznivými refrény tvoří někdy až hrůzostrašné kombinace a vyzní ouplně mimo mísu. Jsem zvědav, zda Xzibit složí pátým albem reparát a natočí opět šlapající kompaktní album, nebo zda to třetice šlápně vedle, což by mu ale fanoušci už asi netolerovali. Já si na pokračování jeho hudební produkce každopádně vyčkám a čekání si zkrátím třeba zrovna poslechem jeho vynikající nadupané prvotiny „At the speed of life“. X to the Z sajta Epic Records os10
Už jsi četl?
