Sdílej
Přijde mi hrozně nefér, jaké pozornosti se dostává rapperovi, producentovi a rodákovi z Haiti se jménem Wyclef Jean. V době, kdy fungoval jako jedna třetina super úspěšné skupiny The Fugees se o něm mluvilo na každém rohu, když nyní vydává jako sólo umělec, pozornosti jakou by si bezpochyby zasloužil, se mu nedostává. A přitom jeho sólovky netrpí nedostatkem invence, špatnými nápady a najdeš na nich vždy několik hitů. Hodně mi připomíná Will.I.Am, který je stejně jako on mega talent, MC, zpěvák i multi instrumentalista. Will je ale na rozdíl od něj středem pozornosti. Pravdou ale zůstává, že hlavně díky tomu, že dělá pop či disco rap. Zpátky ale k Wyclefovi a jeho nové desce, kterou prezentuje jen jako E.P., čemuž vůbec nerozumím, protože album má třináct regulérních skladeb. Další nejasností je to, že to Wyclef nebere jako další řadovku, ale jen jako mixtape, přičemž vychází pod hlavičkou DJ Drama Presents, který ještě dělá výkonného producenta. Divné je to o to víc, protože tu nenajdeš žádné freestyly, žádnou cizí produkci, žádný mix, jen čistě autorské věci. Navíc se celou deskou line příběh, což není u mixtapů obvyklé. Celý koncept je postaven na tom, že se Clef stylizuje do postavy revolucionáře a bojovníka za svobodu Toussaint L´Ouverture, který osvobodil haitský lid od evropského zotročování a celkově změnil pohled na jeho rodnou vlast. From the Hut, To The Projects, To The Mansion má proto začátek vyprávění, průběh i závěr. Je to cesta od ničeho k něčemu. Je to příběh muže, který povstal z úplného dna. Není to ale ani životu nebezpečný Harlem či gangstery plný Compton, ale haitské město Croix des Boutquets. Clef rozjíždí desku vcelku striktními záležitostmi jako třeba “Warrior´s Anthem“ či “The Streets Pronounce Me Dead“. V první hned třeba naráží na to, co jsem zmiňoval už v úvodu, že nemá rád, když si ho lidé pletou s Will.I.Am(„I´m a fan, but no I´m not Will.I.Am“) a celkově mu vadí, že ho někdo zná jen kvůli působení v The Fugees. Je to v podstatě taková skladba pro mladou generaci, která nemá tucha, kdo vlastně je. Druhá jmenovaná skladba je taky vcelku nekompromisní, když ji koresponduje všem lidem, kteří si myslí, že jeho styl je příliš měkký. On taky dával battly, taky plival pouliční špínu, teď je ale jinde. Zajímavé je to, jak se vyvíjí příběh, tak se mění i hudební podklady. Od vcelku tvrdých bubnů se přesuneme k rychlejšímu tempu, taneční muzice, elektronice a také auto-tune. Naštěstí skladby jako “Robotic Love“ jsou výjimkou, stejně jako když dává Clef double time v “We Made It“, která je pro změnu silně ovlivněna jižanským stylem. Jinak je to především jeho klasika, která je ovlivněna reggae, folkem a haitským specifickým stylem, který se jmenuje compas. Na rozdíl od předchozí desky taky neskáče do jiných žánrů a zůstává věrný rapu. Co se týká hostů, tak byl Wyclef vždy přeborníkem na překvapení. Ani tomu není jinak. Ve skladbě “Slumdog Millionaire“ si pozval Cyndi Lauper, aby dosáhnul atmosféry osmdesátých let. Lil´Kim bych tu taky nečekal a už vůbec nechápu, že v “Gangsta Girl“ nerapuje totální blbosti, jak je u ní zvykem. Pitbull v sukni alias Eve a rozjetý Maino také nejsou jeho typickou volbou, ale dává to smysl, protože třeba Maino je momentálně hodně v kurzu a navíc se hodil do konceptu díky způsobu života, jaký vedl. From The Hut, To The Projects, To The Mansion je věc, po které se rozhodně vyplatí poohlédnout. Sice prezentovaný jen jako mixtape, podle mě ale kvalitnější než polovina regulérních desek, kterými nás zásobují jeho kolegové. Já to beru jako jeho sedmý počin a velký respekt za úroveň, jakou si neustále drží.
Už jsi četl?
