Sdílej
Conway The Machine má pár dní venku novou desku “You Can’t Kill God With Bullets“ a už po prvních minutách je jasné, že tohle nejsou noty k nedělnímu roastbeefu ani kulisa k mytí nádobí. Tohle album si žádá pozornost. A ideálně i klid. Nebo aspoň vypnutý telefon.
Je to jeho páté studiové album, ale žádná únava materiálu se nekoná. Spíš to působí jako další kapitola osobního deníku, do kterého se ti možná nechce koukat, jenže jakmile ho otevřeš, už ho nezavřeš. Ne proto, že by to bylo příjemné, ale proto, že je to pravdivé.
Žádný dietní tracklist, žádných 9 skladeb a konec. Conway servíruje zhruba hodinu hudby rozdělenou do 18 tracků. Přesně ten typ desky, u které si po půlhodině řekneš, že by klidně mohla skončit… a pak ji stejně necháš dojet až do konce. Protože tě to drží. Nikoliv chytlavými hity, nýbrž mrazivou atmosférou.
Hosté jsou tu dávkovaní rozumně. Roc Marciano, Whoo Kid, Tony Yayo, G Herbo nebo Heather Victoria tu nejsou proto, aby se sbíraly streamy, ale proto, že do toho světa patří. Nikdo se netlačí dopředu, nikdo nepřebírá kontrolu. Tahle deska je Conwaye a tečka.
Totéž platí o produkci. Beatmakerů je tu hromada, ale nepůsobí to roztříštěně. J.U.S.T.I.C.E. League, Conductor Williams, Timbaland, Daringer, AraabMuzik, E.Jones, JR Swift, Beat Butcha, Apollo Brown, The Alchemist… všichni hrají stejnou hru. Základ stojí na syrovém boom-bapu, doplněném o soulové samply, občasný trapový dotek a místy i beaty bez bicích. Výsledkem je hutná a špinavá atmosféra, která má mnohem blíž ke sklepním sessions než k naleštěným studiím s výhledem na město.
Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee
Tematicky Conway nikam neutíká a ani nechce. Trauma, zrada, zármutek a opatrně střežený úspěch jsou znovu hlavní palivo. Celé album funguje jako volná kronika, která se pořád dokola vrací ke střelbě z roku 2012. Bez rozuzlení. Bez katarze. Prostě vzpomínka, která se vrací ve špatných chvílích a odmítá se zavřít do šuplíku.
Rapuje o úspěchu, který bolí. O vděčnosti, kterou pořád něco kalí. O penězích, co nenahradí ticho lidí, kteří zmizeli, když bylo nejhůř. Mluví o blokovaných hovorech, chybějící podpoře při psychických kolapsech i fyzických zlomech. Neukazuje prstem, nejmenuje viníky – a právě tím vytváří dusivý pocit nejistoty, který se táhne deskou jako mlha nad ulicí, kde víš, že něco není v pořádku, ale nevidíš přesně co.
Není náhoda, že to celé evokuje návrat k raným mixtapům jako “Reject 2“, “G.O.A.T.“ nebo “The Blakk Tape“. Tehdy Conway zněl hladově, syrově, jako by rapoval s otevřenou ranou. Nové album se k téhle intenzitě přibližuje víc než jeho poslední práce. Texty se ostře zařezávají do témat duševního zdraví a rozpadlých vztahů. Bez snahy cokoliv uhlazovat. Bez obalu.
Žádná honba za virálem ani obroušené hrany, jen inventář bolesti, vytrvalosti a přežití. Nezávislost labelu Drumwork je cítit v každém taktu, Conway se nikomu nezodpovídá a sype ze sebe krize s chladnou samozřejmostí jako by jen někomu popisoval vynášení odpadků či navlékání ponožek. Asi jste pochopili, není to lehký poslech, ale přesně takhle má Conway znít, ne?
