Sdílej
Hudba je křehký ekosystém, který je možné ovlivnit celou řadou faktorů a zásahů. Na startu má každý interpret po ruce neotesaný kámen, který může dle své fantazie vystylizovat do nepřeberného množství výsledků. Tato specifická umělecká disciplína ale musí vykazovat i cit kombinovat formu s obsahem a vytvářet artikl atraktivní pro koncového zákazníka. Potkal jsem již mnoho umělců, kteří měli co říct, ale neuměli to prodat. Na druhou stranu jsem poznal i mnoho jmen, která prodávala zajíce v pytli, a přesto jim to generovalo přízeň i zisk. Hudba ve své podstatě má fungovat jako jistý druh odreagování a rozptýlení od hektického běžného světa, ale taktéž není zakázáno, aby vkládala do mysli posluchačů nějaký odkaz. Jaký příběh lemuje cestu libereckého rodáka Paulie Garanda? V povědomí tuzemských posluchačů je již nějaký ten pátek a po tvůrčí stránce se udržuje v dobré kondici. Venku má čerstvé album „Amonit“, kolem kterého padlo zrovna nemálo dotazů v rámci tohoto rozhovoru, který ti může říct i něco navíc oproti tomu, co pochytíš na zvukových stopách či sociálních sítích…
Nedávno jsi oslavil své pětatřicáté narozeniny a jako dárek sis nadělil nové album „Amonit“. Vím, že by se to nemělo říkat nahlas, ale co dalšího sis přál při sfoukávání svíček na dortu?
Paulie Garand: Přál jsem si hlavně zdraví. Release i svoje narozky jsem se totiž ještě hrabal z nemoci. Když člověk není ready, tak je to bezmoc. Zdraví nade vše, takže to.
Umělecké sféře jsou v posledních letech dosti házeny klacky pod nohy. Nebylo to jen o koncertním půstu způsobeným pandemií koronaviru, ale i vysokou inflací a zdražováním, což může mnohé fanoušky odradit od pravidelných návštěv koncertů či kupování desek či merche. Vycítil jsi, že se tě to také nějakým způsobem dotýká, anebo je to jen strašák, který zatím stále tiše spí ve skříni?
Já si myslim, že kdo chce podpořit, tak podpoří a já mám věrný fans, který pár korun navíc zatím neodradilo. Navíc pokud zdražujeme ceny merche, nebo lístky na koncerty, není to způsobený inflací, ale tim, že se snažíme lidem dávat stále větší kvalitu – ať už textilu, nebo zážitku z koncertů. Momentálně připravuju křty novýho alba, kde bude komplet kapela, stage design, rekvizity, projekce a další věci, takže je logický, že cena bude trochu dražší, abychom na tom nebyli tratný.
Abych se upřímně přiznal, nebaví mě příliš ten model spotřebního zboží v podobě releasů, kdy je interpret mnohdy nucen se neustále připomínat i na úkor kvality. Jak na to tuto věc nahlížíš ty? Od poslední desky, respektive EP, sis dal lehkou pauzu, aby nový materiál uzrál. Poradil bys třeba druhé straně trhu, jak se vyvarovat nucené kvantitě, ale i naučit koncového zákazníka, že na kvalitu si musí prostě počkat? Nepřizpůsobují se mnozí až příliš té uspěchané době? V čem tkví tajemství tvého úspěchu?
V dnešní době je trend vydávat víc a bejt akčnější, než kdykoliv předtim. Má to ale dvě strany mince. Pokud seš interpret a máš kreativní přetlak, tak si ty věci kvalitu udrží a budeš stále na očích. Tím jak je doba rychlá, je důležitý neusnout na vavřínech. Dneska je přehršel všeho a je výsada bejt aktivní. Pokud si ale naopak interpret, co to tlačí jen proto, abys měl další streamy a vydělal pár kaček navíc, je to kontraproduktivní v rámci kvality a lidi to poznaj. Světu vládnou čísla a zdroj peněz pro mnoha interpretů pochází právě z digitální distribuce. Proto vidíš tolik releasů a tolik spotřebního zboží i v muzice.
Foto: Benjamin Buttler
Zmiňoval jsem již EP, na kterém se již ve velkém promítla tvá chuť experimentovat s hudbou jako takovou a nebát se obklopit i hudebníky s živými nástroji. Vnímáš to jako přirozený vývoj nebo tě už lehce nudily ty zaběhlé koleje a koncepty, jak by klasické rapové desky měly vypadat? Dá se dnes vlastně při šíři žánru relevantně určit, co je správné a co ne? Dělíš muziku nějakými mantinely nebo je to spíše o tom, že selektuješ, co se tě dotkne?
Vnímám to jako přirozenej vývoj. Vždycky byl můj sen udělat album od píky skrz nástroje a dát pauzu samplům. Zároveň jsem se chtěl přiblížit hudbě, co sám poslouchám, a co mě inspiruje, a to bez muzikantů, který maj v sobě soulovo-gospelovej groove, nejde. U novýho alba jsem se rozhodl, že si ho udělám totálně po svym a nebudu brát ohledy na dobu ani na žánr. Mám pocit, že tenhle přístup je vždy nejupřímnější a nejlepší cesta.
Když se ohlédneme kupu let zpět, obraz žánru se dosti změnil. Dnes už nejsou ve skladbách emoce takové tabu jako kdysi, rappeři už nejsou ti nebojácní hrdinové bojující proti všemu… naopak stále více nechávají nahlížet pod pokličku, více dávají možnost vnímat psychické rozpoložení a ten shon, který se kolem toho točí… Je to i pro tebe přirozenější cesta nebo se hlídáš, co by asi nemělo být veřejné? Souhlasíš s tím, že by hudba jako taková měla vyvolávat emoce a nebýt jen studeným čumákem?
U mě vyhrávaj emoce. Mám rád muziku, která do mě vstoupí a nejde jen po povrchu. Samozřejmě doba se změnila a je logický, že dnešní pokroucenej svět se odráží i v psychice interpretů. Jde o to, jak ty emoce podáš a jak moc jim dáš průchod ven. Baví mě, když interpret mluví otevřeně, ale potřebuju lyrickej přesah. Já vypisuju všechno, co mám v sobě, ale hlídám si určitou stylovost. Už u beat generation jsem miloval, když jde autor na dno, ale dokáže to zaobalit do skvělejch slovních obratů a vytvoří ti atmosféru, kam se vpiješ. To umí v dnešní době málo interpretů.
A co některá témata? Nevytrácí se z rapu obecně taková ta obsahová stránka, která opisovala aktuální politická a sociální dění? Neklade se dnes důraz až příliš sám na sebe a takový ten aspekt, kdy chtěl interpret na něco poukázat, mít tu sílu být názorovou hlasnou troubou? V minulosti ses několikrát vymezil v oblastech týkající se tvého rodného města, uměl by ses zastat své rodné hroudy i dnes?
Rap byl a bude egotrip. To k tomu patří. Já sem vždycky ale hledal MC´s a kapely s názorem, který se uměli vyjádřit k současný situaci ve společnosti, nebo v politice. Vždy se jich to ale muselo týkat a spíš, než nějaká angažovanost, je k tomu přivedla frustrace a touha po změně. Já se na nový desce věnuju hlavně svejm problémům a vypisuju se z nich, ale silnej track je pro mě tematicky Colours. Jakoby to bylo psaný do dnešních dnů, kdy ve světě znovu ozývá rasová a genderová nenávist. Liberec bych se samozřejmě uměl zastat i dnes, ale od Pavučiny lží mě nic nezasáhlo tak silně, abych měl potřebu se k tomu vyjádřit.
Neměla by ta svoboda a síla slova být dnes opět stavěna do popředí s ohledem na to, co se děje nedaleko našich hranic? Mnozí to berou jako něco samozřejmého, ale zapomínají, že se tu cinkalo klíči a mohlo by být daleko hůř… uměl by sis představit fungovat v režimu, který by tě limitoval v tvé svobodě slova?
Rád bych, aby se hodnoty posunuli trochu zpět, ale taková je doba. Žijeme v extrémně povrchním a konzumním světě a každej si hlídá svůj píseček, o kterej nechce přijít. Spousta lidí, která by mohla, se bojí vyjádřit a to už dávno nežijeme v režimu, který limitoval. Já obecně nedokážu pochopit, proč se chceme stále okrádat o vlastní svobodu, válčit, nenávidět, nárokovat si území a místo budování ideálního prostoru pro život se snažit o jeho zkázu.
A téma drogy? Asi je zbytečné se ptát, jestli je schvaluješ či ne, ale zatímco dříve to bylo společenské tabu, o kterém se v textech nemluvilo, dnes na tom mnozí stavějí kariéry a nebojí se říct, že jim to pomáhá se nějak vyrovnat s kariérou či životem. Nevrhá to pak stín na žánr jako takový a dělá to z těch idolů kontraproduktivní vzory?
Drogy a chlast byli a budou věčný a vděčný témata. V rapu a hudbě obecně se o tom dřív asi tolik nemluvilo, ale v literatuře to má místo už dlouho. Jde o to, jak na to jako posluchač nahlížíš. Je to stejný jako ve filmech. Když se díváš na Vlka z Wall Street, tak tě to spíš baví jako příběh, než abys to šel hned dělat ne? Spousta vzorů jsou komplikovaný osobnosti. Vždycky to tak bylo a lidem to spíš imponuje, takže v tom kontraproduktivitu nevidim.
Otevřel jsem tu otázky v obecné rovině, na které jsi mohl odpovědět jako součást nějaké komunity či scény. Dá se ale dnes ještě hovořit o nějaké české rapové scéně? Nepřešlo to již do roviny, kdy si každý hrabe nějakým způsobem svůj píseček a ty vazby už nejsou tak silné?
Já myslim právě naopak, že teprve teď máme silnou scénu. Dřív to byla komunita, protože v tom nebylo tolik peněz a zároveň si byli trochu podobný. Momentálně je to pestrá paleta barev. Každej má svůj prostor, o kterej může pečovat a díky digitalizaci, sociálním sítím a streamovacím službám si každej najde to svoje. Už se tolik neškatulkuje a rap přerostl svůj žánr a vpil se do různejch hudebních stylů. Stal se z něj mainstream a celá ta hierarchie scény se změnila. Mě baví různorodost a jsem rád, že je na scéně tolik intepretů, který si razej vlastní cestu.
Foto: Radek Kudláček
Jaké vazby jsou v Ty Nikdy? Interpreti stárnou, vedou své životy, zakládají rodiny… Cítíš třeba, že se i tahle provázanost jistým způsobem trochu vytrácí a ty cítíš, že už to je jiné, přestože stále jako label fungujete? Střetáváte se pravidelně, třeba jako při poslední týmové desce, nebo je hledání toho společného prostoru stále větším oříškem?
Postupem let jsme se v labelu všichni vyprofilovali a každej se vydal trochu jinou cestou, což je skvělý. Samozřejmě život přináší spoustu změn, stárneme, roděj se děti, měněj se názory a přístupy jak k hudbě, tak k životu. Stále jsme ale rozumná parta lidí, co milujou tvořit muziku a vydávaj jí pod jednou značkou. Samozřejmě tam už není ten vehementní „wu-tang“ hrot, jakej byl pár let zpátky, když jsme tvořili album Akta X. Byla jiná doba, bylo víc času i prostoru. Každej momentálně maká na svejch projektech a vzájemně se respektujem. Kam a jak se bude label vyvíjet v budoucnu, to sám nedokážu říct.
Z kluka pod Ještědem ses vypracoval v lídra žánru, který jej dokázal i přerůst, navázat spolupráce tam, kde by se na to dříve koukalo třeba i mezi prsty. Máš v tomto ohledu nějaké mantinely, co bys třeba rezolutně odmítl a nepropůjčil se tomu? Jsou naopak třeba výzvy, které tě lákají?
Nikdy bych nešel do spoluprací jen kvůli číslům a penězům. Vždycky u mě hraje prim, aby mě to bavilo a bylo to pro mě zajímavý v rámci kreativity. Snažim se hlídat si vkus a naopak držet se dál od toho, co se mi příčí. V hudbě jsem dosáhl už spoustu výzev, který jsem si vytyčil. Co mám stále v hledáčku je začít psát scénař k filmu a v budoucnu ho i natočit. Jen stále hledám správnej směr.
Co je pro tebe ten hlavní aspekt spokojenosti ze show? Máš ambice dělat megalomanské projekty a posouvat hranice a statistiky, nebo se spokojíš i s hrstkou věrných, kterým tvá hudba live vykouzlí úsměv ve tvářích? Řadíš se spíše mezi ty, kteří chtějí odjet dobrou tour a adekvátně odprezentovat svou desku nebo tam přidat i něco navíc, co by z toho tvořilo jisté unikum?
Poslední dobou tohle hodně řešim. Momentálně připravujeme koncerty, kde pokřtíme nový album a chci, aby z toho fans měli ultra zážitek a odcházeli se pocitem, kterej v nich bude ještě pár dní rezonovat. Je mi jedno jestli to bude klub pro tisíc, nebo dvě stě lidí, ale chci vytvořit atmosféru a představit lidem audiovizuální dílo, který bude korespondovat s náladou alba. Zkoušíme s živou kapelou, řešim stage design i režii světel a zvuku, který udělaj z běžnýho koncertu nevšední podívanou. Nechci jen běhat po stagi a hypovat fans. Nepotřebuju, aby byl celou dobu var. Chci, aby to mělo vývoj a fans si odnesli až skoro divadelní zážitek. Haha. Makáme na tom, abychom to album představili v live versi specificky a hlavně tak, jak chceme my. Nebaví mě ty věci odfláknout. Naopak se snažim nestát na místě a i ty nejbanálnější věci řešim a sunu tam, kde bude moje spokojenost.
Při pohledu na výčet hostů na novém albu se nedá přehlédnout, že v něm figuruje minimum rapových jmen, třeba i z domácí stáje Ty Nikdy. Byl to i záměr vyzkoušet nové přístavy a neservírovat fanouškům neustále ty stejné hosty?
Přesně tak. Nemám rád, když se ty jména furt opakujou a navíc se stále objeví někdo, kdo je novej, zajímá mě a oslovim ho na spolupráci. U Amonitu jsem řešil i to, aby se interpreti hodili svým projevem i stylem do konceptu alba a snažil jsem se jim vybrat vždy track, co jim nejvíc sedne.
Tvůj nový tracklist je protkaný zpívajícími hosty. Jak probíhal pracovní proces? Jedná se o tváře, které si ty refrény píšou samy, nebo jsi je usměrňoval či doslova dirigoval vlastními texty? A výsledek se rodí přirozeně, třeba i formou jamů a improvizace na místě či přesnými časy a tahy, ve kterých se má generovat výsledek?
Tohle funguje pokaždý jinak. Některý refrény vznikly tak, že jsem hostům poslal nahraný sloky a oni si dopsali a nahráli svůj part. Někdy jsme to tvořili od píky ve studiu a text jsme psali dohromady. Je to fakt pokaždý specifický. Nemám na to nějakej návod. Chci taky vypíchnout mladýho producenta jménem Under My Pillow, kterej se mnou na celý desce makal a stojí i za pár zpěvnýma pasážema a refrénama. Je super, že jsem objevil tady u nás producenta, kterej funuguje jak frajeři v Americe, který vyprodukujou věc, nastíněj ti stavbu tracku i pár melodickejch linek a ty si s tim pak už jen hraješ. Takhle to bylo třeba v tracku „Amonit“, kdy mi poslal skoro hotovej refrén a já jsem si ho jen lehce upravil a změnil text. Starkids napsal taky on a Benovi to tak sedlo, že si tam jen změnil pár drobností.
Se zpívajícími hosty koketuješ na svých deskách již delší dobu a objevují se stále nová a čerstvá jména. Když bys mohl porovnat všechny ty, které jsi již měl možnost vyzkoušet, kdo ti utkvěl v paměti nejvíce? Jsou i tací, kteří mohli svůj potenciál a talent využít lépe?
Momentálně je za mě number one slovenskej interpret Alan Murin. Ten má na mojí nový desce dva zářezy a ty tracky naprosto zbožňuju – First a Una. Co se týče nejlegendárnější spolupráce, tak to bude Boomerang s Martinem Svátkem. Ten track je takovej náš „signature“ s Kennym a stále se mi neohrál.
Foto: Radek Kudláček
Nebál ses podat pomocnou ruku v rámci žánru i svým krajanům, ale pravdou je, že některým to pomohlo jen jednorázově a krátkodobě. Proč tomu tak je a vnímáš třeba pod Ještědem nějaký nový mladý talent, který by tě jednou mohl přerůst?
Já jsem se vždycky snažil podporovat lidi z mýho města, ve kterejch jsem viděl potenciál. Podal jsem jim pomocnou ruku, žil jejich projektem, motivoval je, nahrával s nima ve studiu, nebo je managoval a řešil všechny věci kolem. Pokaždý jsem jim ale říkal, že teprve, když vydáš album, tak ta práce teprve začíná a že už to pak bude jenom na nich, jak s tim naložej. Zatím to ještě nikdo nepochopil. Bohužel. Je třeba obětovat spoustu věcí, abys dosáhl svejch snů. Komu ale věštim velkou budoucnost, je právě ten mladej producent Under My Pillow. Ten sice není z Podještědí, ale beru si ho pod křídla a jsem zvědavej, jak se to všechno vyvine. Tomu bych dokonce přál, aby mě přerostl, protože to je ultra talent.
V době, kdy pevná média, především pak CD´s, vymírají a nemají se pomalu kde ani točit, je na vzestupu černé zlato. Proč právě těch dvanáct palců je nesmrtelné a dokáže vzdorovat digitálním distribucím? Ptám se i proto, že i ty jsi již tuto formu zařadil do svého repertoáru hmotných suvenýrů…
Vinyl je podle mě nesmrtelný médium, co má duši a jsem rád, že dostalo poslední roky takovej boom. Všechny uši se přesunuly na streamovací platformy, CD mechaniku už skoro nikdo nemá a formát vinylu v celý svý kráse i coverem je dokonalej artefakt, kterej si můžeš buď vystavit do knihovny, dát na poličku jako nějakej obraz, nebo bejt fajnšmekr, vychutnávat si ten šum vinylu na svým gramofonu a k tomu usrkávat drink někde v rohu pokoje.
Jako klišé se dá vnímat tvrzení umělců, že právě ta jejich poslední deska je tou nejlepší. Platí to i ve tvém případě a co má třeba navíc oproti tomu, co z tvé tvorby zaznělo doposud? Liší se „Amonit“ nějak zásadně od svých předchůdců?
Pro mě je to určitě nejzásadnější album. Dal jsem do něj fakt všechno a napsal ho né v zrovna nejlehčim životnim období. Celý ty dva roky jsou v něm otisklý a byla to pro mě důležitá terapie. Má koncept a je dotažená do posledního detailu. To album mluví za mě.
Hudební kariéra je jistým způsobem řehole beroucí podstatnou část času. Zbývá ti ho dostatek na další věci, které tě nějak naplňují? Jezdí ten harant ještě sem tam na skejtu a sleduje dění ve filmovém průmyslu?
Věnuju tomu hodně a moc času okolo mi nezbejvá, ale sem tam se projedu na skejtu a vypnu hlavu. Funguje to pro mě jako taková psychohygiena. To samý sledování filmů. Bez toho bych nemohl žít. Uklidňuje mě to, naplňuje a zároveň i inspiruje pro další tvorbu.
Dá se také říct, že chováš velké sympatie k některým retro věcem? Proč jsi vlastně při tvorbě vizuálů vsadil třeba na techniku, která se už dnes nevyužívá? Je to nějaký druh dokrášlení atmosféry nebo otisk tvého vlastního já, kterému jsou některé věci, na které se zapomíná, vlastně sympatické, až lákavé?
Jak už jsem psal u toho vinylu. Všechno, co je analog, má pro mě nepostradatelnou duši, kterou nenajdeš a nikdy jí nenahradíš digitální technikou. Proto jsem volil i tu cestu, nafotit i natočit všechny vizuály k albu na film. Zbožňuju to médium a vždycky to v sobě nese o dost větší život.
Na albu ses nechal slyšet, že ti nikdy nešlo o prestiž. Jak vlastně vypadá spokojený umělec a s ohledem na tvou dlouholetou kariéru a můžeš se spokojit i s tím, že některé tvé skladby stárnou s generacemi? Bereš ten finanční feedback jako ovoce práce nebo i podstatnou část rozjetého vlaku, ze kterého se pak stěží vystupuje dobrovolně?
Já asi nikdy nebudu úplně spokojenej umělec. To je podle mě moje výsada i prokletí. Stále si myslim, že to jde dostat ještě někam jinam, né vejš, ale do úrovní, který pro mě budou nějakym pomyslnym cílem a motivací. Jsem extrémně vděčnej, že nejsem sezónní interpret a ty tracky stárnou s generacema a samotnýho mě nepřestávaj bavit. Nestydim se ani za jeden track, co jsem kdy udělal. Následný finance z odvedený práce jsou pak ty plody, který přijímáš a seš za ně rád, ale v první řadě sou takovej vítr, díky kterýmu můžu dejchat a svobodně dělat to, co miluju a bez čeho nemůžu bejt. Tvořit muziku.
