Sdílej
Otevřít se v hudbě není o tom vytvořit obraz sebe v sama v nadživotní velikosti. Nemáme teď na mysli úhel pohledu Kata z Prago Union, jen se nesnažit stylizovat do role nadpřirozené postavy, které se netýkají zákony, nedoléhá na ně každodenní stres a shon násobený tím, že jsou vlastně veřejně známé osobnosti. Lidé chtějí silné hrdiny, ale silný člověk umí ukázat své slabiny, bez hany a bázně ukázat na to, že i on vzešel z běžného buněčného procesu a nevyhýbají se mu problémy jako ostatním. Přátelé, to je ta lidskost, která se občas pod rouškou pózy vytrácí. I hvězdy mají svá temnější období, kdy by nejraději zalezly do šatní skříně a odskříply se od okolí. Umět ale ten myšlenkový šelest a bolest pojmenovat, to je výsada králů. Vnímám tu spoustu těch, kteří se o to pokouší, ale náchylnost k omamným látkám a poukazování na jistý benefit zmírnění té bolesti mě obecně nebaví. Ke každé překážce je třeba se postavit čelem. Možná i u Paulie Garanda je těch náznaků a sklonů k alkoholu na „Amonitu“ přehršle, ale obdivuju tu grácii, se kterou se v melancholickém duchu dokázal popasovat s tou dobou, chvílí, časovým úsekem… dát tomu umělecký nádech, který neurazí a přesně zacílí tam, kam má.
„Amonit slouží jako talisman, artefakt, symbolizuje stáčení se sám do sebe, do vlastního nitra, kde probíhá řešení vlastních problémů jako taková terapie,“ komentoval Paulie Garand základní ideu alba. Vystihl to asi přesně, ale nečekal jsem ani nic jiného, neboť kdo jiný by to měl trefně pojmenovat než samotný autor. Když se ale vrátíme do obecnější roviny, každého z nás již počastovaly temnější chvíle, se kterými není snadné se popasovat. Většinou se sejde hned několik elementů zároveň, aby to bylo ještě o něco výživnější.
Bez přijímání výzev se nepokořují cíle. To je jistota, kterou dostaneš i v době, kdy těch jistot příliš není. Nejinak tomu je i v případě interpreta, který se z bodu nula jen cílevědomostí může dostat někam, kde to ani nečekal. Talent musí být přítomen, ale historie již nabídla celou řadu jmen, která s ním neuměla nakládat. Ještě těžší je pak tu svou roli potvrzovat, protože není nic snadnější než poukázat na zklamání, že výsledkem zůstal za očekáváním. Tyhle momenty formují každého jedince, proto se pravidelně setkáváme s tím, že i rebelové časem dospějí k pokoře, začnou si vážit vydobytých pozic a ohlédnutí zpět je nutí seberealizaci posouvat na další level. Ten, kdo zamrznul v jednom bodu, je časem zapomenut, stejně jako fakt, že kariérně žít z jedné desky ještě nikomu červený koberec nerozprostřel, i když samozřejmě i tady se výjimky najdou.
Postavit se k sobě sama čelem je základ a umět si připustit své postavení v tom módu pokory je tajemství k úspěchu. To, co je dnes, nemusí být zítra, zároveň se probouzí ta odpovědnost vůči koncovému zákazníkovi, kdy přílišný party live začne časem nudit a lidi zajímají spíše příběhy, především ty životní. Návody, rady, poučení z chyb, které v mnoha stopách opisujeme navzájem. „Amonit“ je bezesporu v jistém smyslu zalezení do ulity, která je však průhledná. Otevření té třinácté komnaty, kterou jiní raději nechávají zavřenou. A z výsledku je patrné, že té bolesti nebylo málo a nepramenila jen ze ztráty blízkého dědečka, který pro Paulieho byl v mnoha aspektech vzorem.
„Amonit“ není jen taková ta snůška fňukání toho, který si dokázal za ta léta získat pozornost. Výsledek byl zabalen do melancholie textu a barvitých přirovnání a stejně barvitá je i paleta podkladů či zpěvů od přizvaných hostů. Sázka na tuhle kombinaci byla na této adrese trefa do černého. Osobně bych neřekl, že „Amonit“ je tracklistem o pár hitech a vaty okolo. Některé položky fungují skvěle sami o sobě, ale je to především o konceptu a celistvosti. Stavět tu úsudek na základě několika singlů je jako prolistovat knihu a zaměřit se jen na některé kapitoly. Pár mušek by se našlo, ale to je spíše o subjektivním pocitu. Tenhle příběh se začal psát již kdysi, ale ty charismatické obrysy dostal až u EP „Monology“. A co tedy ten „Amonit“? Stejně jako autorovi mu nejde o prestiž, ale odvedenou prací si pozornost zaslouží. Na někoho to bude možná až moc lidské, protože rap je přeci o ostrých loktech a egu na rozdávání, ale časy se mění a buďme rádi za to, že ten rap už nemůže dostávat jen plochou nálepku primitivní zábavy pro dospívající.
9/10
