MOLEMEN – Ritual of the… (2001, Molemen inc.)

Molemen je parta z města, které se stále více prosazuje na hip-hopové mapě Států, a tedy vlastně i světa, z Chicaga. Tvoří ji šest týpků a zatím vydali dvě dlouhohrající desky. Toto je první z nich a, věřte mi nebo ne, fakticky stojí za hřích… O druhém albovém počinu „Chicago City Limits“ bylo již pojednáno v papírovém Bbaráku No. 16. Rád bych teď v rámci „rabování mělkých hrobů“, tj. recenzování desek ne zcela aktuálních přesto povšimnutíhodných, přispěl svými postřehy k doplnění obrázku o činnosti tohoto „krtčího“ bratrstva. Molemen toť v první řadě pan producent Panik (někdy též His-Panik), dále je tvoří beatmakeři Memo a PNS, DJ Presyce a pánové od mikrofonu Vakill a Prime. „Ritual Of The…“ je pak jakýmsi shnutím jejich tvorby od roku 1996 až do památného roku 2001, kdy tato deska uzřela světlo světa. Album v CD podobě čítá 21 položek ( na vinylu pouze 19). Už jen bližší seznámení z line-upem zanechá dojem. Do beatů výsostně připravených producentskou trojkou Molemenů ( teda kromě intra, to má na svědomí další z krtků DJ Presyce), tak do těchto beatů se uvolili dštít síru a oheň, plivat sve jedovatosti a jinak oblažovat ucho posluchačovo takové osobnosti jako „atmospherický“ Slug, AesopRock a MF Doom ( tito tři prosím naráz v jedom songu) , Breez Evahfowin‘, C-Rayz Walz nebo strašáci z Rubberoom. Párty se účastní taky pozvaní veteráni Percee P a Grand Daddy I.U. , no a z rodného Chicaga pozvání neodmítli i Terry Parker známější jako J.U.I.C.E a nebo třeba bílá kůže E.C. Illa. No prostě jako na diplomatickém plese, samej respekt, samá poklona…. A jak se má tato hvězdná konstelace dohromady s muzikou ?? Myslím si, že dost dobře. Už při otvíráku „Ritual Of The Molemen“ podvědomě šmátrám po bezpečnostních pásech, to jak je mi nepokrytě dáváno na vědomí, že se tady schyluje k po čertech divoké jízdě… Dvojka „Reign“ s JUICEm za mikrofonem sice trochu zvolňuje tempo, ale skladba v produkci Panika je to nápaditá a členitá. Třetí kus “ Challenge Me“ u mě určitě postupuje do finále tohoto galavečera. Nástup má tenhle track jako americké invazní jednotky na pláž Omaha, Panik stvořil z uryvků smyčců a beatové linky zvukového běsa, který číhá skrytý za předvádějícími se emcees. A to nejsou nikdo jiní než Mr. Metaphor, Breez Evahflowin‘ a zde nejlepší diktátor C-Rayz Walz. „You’re bastard, aborted from the mothership/ like a greedy fly, you always on some other shit/ These ain’t battles , these are lyrical punishments…“ Ha! Mezi další výrazné skladby určitě patří Memova „Unbreakable“, které podstatně přidává Prime svým charismatickým přednesem, najazzlá „How I Won The War“(produkce PNS), kde Slug přirovnává potyčky band v ulicích k regulérní válce armád, nebo hned následující hudebně podobná „Keep The Fame (verze 2001), kterou ale zase zpět do více rozbouřených vod posílá svým naléhavým rapem již zmíněný vererán Percee P. Nedá mi se ještě nezmínit o tklivé, zasněné „Persevere“ produkované Panikem, jejíž náladu s přehledem úspěšně rozbourává dvojka Mass Hysteria, nebo o temnotě nejtemnější „Games“ uvádějící Sixtoo a Bucka 65 čili Sebutones, kteří se tady předvádějí v kousku jak z hodně úlítlýho sci-fi filmu. No a „top of the tops“, „best of the best“ ??? Jako přizvaný host je to podle mně určitě AesopROCK v „Put Your Quarter Up“. Ten je jako virus Ebola zavlečený zvukovodem, skoro fyzicky cítíš jak ti zevnitř rozkládá organismus… A jako celek je to Memův track „Equinox“ s Vakillem coby emceem. „Equinox“ se symfonickým samplem a bezvadně ladícím Vakillovým rapováním to je to, co mi náznaky dává zakusit „high“ pocit cestou víceméně legální. Ale abych pouze nechválil. Najdou se taky i kousky monotónní, ne tak nápady hýřící, které mě naopak srážejí z „high“ stavu zpět dolů na zem. Bohužel se to třeba týká i „Taste Of Chicago“, kde se producírují moji oblíbenci z Rubberoom. Celkově bych ovšem rád podotkl, že takovýchto případů je zde hrstka a jsou jasně početně převálcovány tracky kvalitními,kvalitnějšími a nejkvalitnějšími. Co na závěr? Deska je to rozmanitá, a to jak rejstříkem navozených nálad tak i množstvím přizvaných hostů. Vyplývá to i z koncepce alba jako jakési antologie Molemen od počátku krtčích věků až do roku 2001.Ta rozmanitost je možná i trochu na závadu, upírá celku zdání kompaktnosti. „Ritual of the Molemen“ určitě stojí za to a vřele doporučuji všem těm, kteří se rádi do desky „dostávají“ na několikátý poslech. Žel ani potom v rozsahu 21 tracků není vše zcela stoprocentní. Jak jsem řekl na začátku, při prvním tracku jsem měl v tušení divoké jízdy nutkání zapnout si bezpečnostní pásy. Na konci zjištuju, že projížďka to byla, ne že ne, ale pásů jaksi potřeba nebylo o airbagu nemluvě. Molemen na netu