Sdílej
Slovenské rapové trio z Handlové je v našich přehrávačích téměř dvě dekády a na svém kontě má nestárnoucí hymny, které rezonují hip hopovou komunitou i s odstupem času. Realizovat s těmito človíčky rozhovor vždy nabídne velice zajímavé odpovědi i osobitou dávku humoru a v konečném součtu vlastně ani příliš nevadilo, že Delik nebyl přítomen ze zdravotních důvodů. Supa a Jozef Engerer jej vkusně zastoupili a výsledkem je poměrně rozsáhlé povídání nejen o jejich začátcích, ale i poslední desce „Dobrí Chlapci 4“…
Pojďme se vrátit úplně na začátek té cesty. Handlová je malé město na Slovensku, kde možná zná každý každého. Jak jste se ale prvně střetli vy, a kde vznikl ten nápad spolu dělat muziku?
Supa: Já už Jožka poznám delší dobu, než jsme spolu vůbec začali něco tvořit. Už v dětství jsme si půjčovali videokazety a další různé šílené věci. (smích) Jednou jsem se na něj šel podívat, když měli hudební zkoušku, protože tam byli i moji další kamarádi, ale vlastně i budoucí známí, se kterými jsem potom za dva tři roky chodil na střední školu, což je vcelku velká haluz.
Jozef Engerer: To jsme měli tehdy kolik? Bylo nám tak dvanáct třináct? (smích)
Supa: Ano, bylo nám fakt málo. A tam jsem viděl, jak umí skvěle hrát a byl jsem z toho hotovej. A potom, za nějaký ten čas, když jsme začali dělat rap… posuneme se tak o osm roků dále… tak jsem se dozvěděl, že Jozef dělal pro Rytmuse na jednu věc kytaru a dělal taky něco pro Čistychova… a já si říkám sakra, já toho kluka znám, je brutální, měl by prostě dělat s námi, neboť jsme všichni z Handlové. Chápeš. A potom se stalo to….ale to už poví třeba Jozef taky… (smích)
Jozef Engerer: Je pro tebe ta kytara tedy ten odrazový můstek, kolem kterého se to ostatní teprve postupem času nabalovalo?
Víš, jak to celé bylo? Já byl tehdy kytarista, který hrával s některými slovenskými popovými kapelami a interprety. Poznal jsem pak třeba Tinu, se kterou se znám z těch lidí z rapu asi nejdéle a ona mě seznámila s Čistychovem. On dělal tehdy beaty na MPC, ale on nebyl takovej ten ukázkovej hudebník, jen přesně věděl, jak tu hudbu dělat. A jeho rap mě totálně chytil. Pak mě seznámil s Jazzym, jestli jej znáš, který mi ukázal, jak vlastně funguje Cubase a tak.
Jestli se nepletu, tak ten spolupracoval tehdy hlavně s Vecem…
Jozef Engerer: Ano, přesně tak. Na albu Vece „Dobré ráno“ jsem udělal taky asi dvě tři věci tenkrát. Ale vraťme se k té podstatě. Čistychov mě vlastně dostal k hip Hopu a tomu všemu okolo. První věci jsem tedy udělal s ním, ale potom jsem začal tvořit i s dalšími, například album se Zverinou „Svetlo v tme“, kde sem udělal nějaké hudby a nástroje, a byl u toho právě i Jazzy. A tam se to asi zlomilo, střetl jsem potom asi jak náhodou v Handlové Delika. S Vladanem jsem se znal dlouho, ale s ním ne. A u mě na bytě jsem začal spekulovat nad tím, že bych si koupil Cubase a první počítač. (smích) A Delik se tam nachomýtl a okamžitě jsme nahráli nějaká dema, a tak nějak se jakoby spojili.
Supa: A to je prostě v super historka, protože on mi to tenkrát říkal, že jste se střetli. A já říkám no konečně, vždyť on by s námi měl dělat. Byl jsem spokojený a šťastný, že si to našlo k sobě takhle cestu. A tak to celé vlastně začalo. Dostali jsme od tebe první věci a tvoje hudba prostě definuje náš sound. Však ale co by taky nedefinovalo náš sound, než právě ta hudba… samozřejmě i ten rap tam je. (smích) A právě tam mi to celé do sebe zaklaplo. To, o čem jsem delší dobu remcal, se stalo skutečností. Jozef, o kterém jsem už delší dobu věděl, že dělá super hudbu, je s námi…a já z toho byl fakt hotový. Pamatuju si, jak jsem za tebou jednou přišel kvůli videokazetě, co jsem ti půjčoval, a vy jste tam hráli a já byl z toho hotový. Říkám wow, krásný, hudba. Vzpomínám, jak můj kamarád Gazďo, je to bratr chalana, co s námi začal Komplot, tak bubnoval, hrál na bicí…a jak jsem tam tenkrát přišel, tak zrovna bubnoval a zlomil paličku, která odletěla a zabodla se do záclony. (smích)
Supa: Ty jsi tady vlastně zmiňoval, že Jozef definuje sound MR. Umíš si představit, že by se to celé ubíralo podobným směrem, i kdyby v týmu nebyl? Vy jste byli často označováni jako rapové duo, ale ve skutečnosti je to trio, které jeden bez druhého asi nemůže být, ne?
Tak nevím, kam bychom došli, ale určitě by to nebylo toto. Víš jak.
Jozef Engerer: Určitě by to ale někam došlo, protože kluci jsou totálně talentovaní. Někam by to došlo a vyvinulo se to.
Supa: My jako Moja Reč jsme ale tři díly. Já, Delik a Jozef. Ta to prostě je, to je náš sound, naše hudba. Kde kdo, kdo tvoří s živými nástroji, s námi bude ještě nějaký čas porovnávaný, protože nikdo to tenkrát nedělal jako my.
Jozef Engerer: On ten specifický zvuk je hodně tvořen tím základem, který sis do toho přinesl, tedy tou kytarou. Sice fungujete jako crew, ale ten tvůj rukopis je tam charismatickej a citelnej. Vnímáš to tak, že si do toho přinesl vlastně i jeden z aspektů, který dokázal překročit ty pomyslné stereotypní žánrové vody a udělat z toho atraktivní artikl? Do té doby to bylo dost o beatmakerech, kteří si v pokoji ťukali do strojů a na koncertech pak kryli těm MC´s záda s hotovým produktem… Vnímáš sám sebe trochu jako mentora, který ten vlak posouvá dál?
Supa: Tak takhle je to bez debat. Souhlas.
Jozef Engerer: Já sem v tomhle hodně pokorný a vlastně to beru tak, že jsme všichni tři rovnocenní partneři. A moje úloha je dělat tohle, kluci zase dělají tamto. Tak to je a nechtěl bych se nějak nadřazovat a působit jako mentor. Nejsem kapitán lodi, který by chtěl diktovat, že takto to musí být. Právě, že naopak. Vladan mě kolikrát donutil do takových věcí, které se mi zdály být kravinami. Například „Krekáč“. Ale on mě přesvědčil, abychom to nahráli, že to bude totální hit. Vychytal různé věci a ukázal tu cestu k výsledku.
Supa: Ale platí to i naopak. My se nutíme do věcí, do kterých se nám osobně vůbec nechce, a potom je ten výsledek o to skvělejší. Ale už mám taky naučené, že když mi to řekne víckrát, že by to mělo být takhle, tak věřím jeho úsudku. A je to tam. Je to důležité, že jsme se naučili vnímat a poslouchat navzájem.
Jozef Engerer: Pod vším jsi ale na albech podepsaný nebyl. Kolik jsi měl vlastně beatů na první desce S/M show?
Málo, pravda. Jakože nahrávali jsme to všechno spolu, ale…ono například hodně lidí si myslí, že MR musí fungovat jen na mých beatech. Tak to není. Já sem rád za každou práci, kterou do toho týmu mohu přinést, ale zároveň vím, že spousta dalších producentů je super. Naopak jsem rád za tu různorodost, že když je to zpestřením výsledku, tak proč neudělat něco s někým dalším. Nemohu ale za to, že tam je někdy mých beatů víc. (smích) O tom já nerozhoduju…
Supa: Ale však můžeš. (smích)
Jozef Engerer: Kluci si mohou zvolit, co tam chtějí. Bylo spousta věcí, například „Trillion“, u kterých jsem říkal, tak tohle vůbec…
Supa: Ale pamatuješ si, jak to bylo? My jsme se tenkrát brutálně nahulili, ale fakt strašně, ty jsi měl ten nový plug-in basový a zkoušel jsi na něm zvuky…
Jozef Engerer: Jo, jo… „Trillion“ jsem udělal na plug-inu Spectrasonic, který jsem koupil na Omnisphere jako VST. Vyšla tam baskytara a já zkoušel ty basy a vznikl z toho tenhle beat. A já říkám klukům, však je to úplná kravina, ale oni to prostě chtěli. Už možná na desku „Offline“, ale nakonec to vyšlo až na „Zase doma“.
Supa: Přesně. A pak jsme tvořili „Zase doma“ a říkám, dáme tenhle beat. (smích)
Jozef Engerer: Odstupem času se mi to už začalo i líbit. (smích)
Supa: Ono to na začátku bylo taky takové suché, ale Jozef s tím začal něco dělat a výsledek je super. To je jakože… například na „Dobrí Chlapci 4“ je skladba, která se jmenuje „Bedrock“. Ta basa na začátku je ve své podstatě taková kravina, ale zní to skvěle. On častokrát něco udělá a řekne, že mi to ani nepustí. (smích) Ale já se nedám odbýt a říkám, pusť mi to. Potřebuje mít u sebe člověka, který má trochu odstup. Když stojíš blízko u zrcadla, anebo kopeš jámu, tak vlastně nevíš, kolik si toho vykopal. A třeba tahle basa mi tři čtvrtě roku rezonovala v hlavě…pum pum pum..a jak jsem to psal, na celý ten hypnoticky chytlavý zvuk, furt dokola, tak mu říkám, přidej mi tam aspoň beat do toho… (smích) Ale tři čtvrtě roku jsem ho prosil, aby tam k té base něco dodělal. (smích)
Jozef Engerer: Však i já mám ale teď z toho dobrý pocit. Funguje to. Je to úplně uletěný, ale super.
Supa: A my se právě takhle propojujeme navzájem…jednoduše řečeno.
Jozef Engerer: Ale s tebou to mám, jakože o hodně víc než třeba s Delikem. Jemu se víceméně líbí všechno. (smích) Ne, že by bral vše, ale cítí to jinak než my. My jsme v tomhle takoví perfekcionisti. (smích) Víc nad tou hudbou přemýšlíme a debatujeme o ní.
Supa: Delik je hrozný hip hopový a rapový fan, ale nikdy to neanalyzuje jako my. Já sem do hudby prostě blázen, když se mi něco zavrtá do hlavy, tak to nejde vytěsnit.
Supa: Když jsme u této skladby „Bedrock“, tak ty tam máš v textu odkaz na Maskulin, tedy Flera a starý Aggro Berlín? Jestli si dobře pamatuju, tak Fler tento název využíval i v pozdější fázi kariéry pro název svého labelu.
No, on to tehdy Fler a Aggro vzali od Kool Savase, jmenovalo se to Westberlin Maskulin. Když si to dohledáš pak na internetu, tak Kool Savas měl tenkrát crew s týpkem Taktloss, co už potom moc netvořil. Já to tam použil, protože mě to napadlo a rýmovalo se to.
My jsme se tu zatím točili hlavně kolem těch začátků a definice vašeho zvuku. Vy jste na scéně už na tuzemské poměry strašně dlouho a předpokladem, že se tak stane a stalo je to, že si spolu musíte rozumět nejen po tvůrčí stránce. Zkuste nyní odhodit takový ten morální stud a prozraďte mi, co vás každého na svých parťácích imponuje a co naopak nejvíc s*re…
Supa: Jozef je perfekcionista, má věci rád v pořádku. Všechno ví. Když se on o nějakou věc stará, tak ji i opravdu dotáhne do konce. Speciální věc, kterou mám u něj rád, je, že on ti přijde na pomoc vždy, když potřebuješ cokoliv. Kdyby si ztroskotal na Velikonočních ostrovech, tak on si najde způsob, jak pro tebe přijet. Ale nechceš od něj pak nějakou jebnutou drobnost k tomu, třeba aby tě odvezl ještě dalších pět metrů, protože to on neudělá. To už je ale jen drobná kravina. Když ale o něco jde, tak se na něj můžeš spolehnout. Zároveň je to brutální hudebník, se kterým si obrovsky rozumím. Hodně skladeb jsme udělali tak, že jsme prostě jen chillovali ve studiu a já psal texty, když on zrovna dělal tu hudbu. A negativní…. Jozef měl kdysi takovou vlastnost, že si některé věci bral dost osobně, ale už to není takové, jako dřív. Znamená to, že při nějakém zklamání pálí mosty, ale zase ne hned. Dává lidem šanci. To jsem ale původně nemyslel. Spíše něco ve smyslu, že jakože dissujou mě? Proč? Je to takový řešitel všeho. (smích) Třeba když má něco Jozef rád a chutí mu to, a tobě to zrovna nechutí, tak si to kdysi uměl vzít až nezdravě osobně. (smích)
Jozef Engerer: Na Vladanovi mi imponuje to, že je totálně upřímný. Je to velký srdcař a dá se říct, že je to můj nejlepší kamarád. Skvěle se mi s ním spolupracuje, protože já mám rád, když se o problému mluví, když nějaký je. Umíme se kvůli něčemu třeba i pohádat, ale je to záležitost na pár sekund, protože si to umíme říct otevřeně do očí a pak se jede dál. Máme vzájemný respekt, a i když občas nemáme stejné názory, tak si to umíme říct. Aktuálně mě na něm asi nevadí nic, ale byly časy, kdy byl extrémně nepořádný a nezodpovědný. Dnes už to ale neplatí. Dost se od té doby změnil a toho si cením.
Vaše diskografie je poměrně početná a naposledy jste na prodejní pulty zamířili s deskou „Dobrí chlapci 4“. Není tu zrovna zvykem, že by se nějaký projekt dočkal rovnou čtyř dílů. Proč vlastně tolik pokračování a proč nedošlo už k jeho ukončení a otevření nové kapitoly? Co „Dobré chlapce“ odlišuje od těch ostatních desek a co naopak spojuje ty jednotlivé díly?
Supa: My jsme to tak jednoduše dělali, že „Dobrí chlapci“ byl pro nás takový oddych. Měli jsme vždy regulérní album, kde jsme k tomu přistupovali, jakože vážně a toto byla možnost si dělat cokoliv, co jen chceme. On to ale oddych není nikdy, protože to chceš vždycky udělat dobře. My jsme to dřív nazývali mixtape, ale on to vlastně nikdy mixtape nebyl. (smích) Ten název vlastně definuje to, že jsme stále spolu ve studiu. Jozef něco tvořil, a když už to hrálo, tak my jsme do toho rovnou psali. Ono je to celkem komické, když povíš, že je to už čtyřka. Vytvořili jsme i box, kde jsou všechny čtyři díly, a nevím, co budeme dělat, až jednou vyjde pětka. (smích) Podle mě tam dáme na bok suchý zip a konec. (smích) Na počátku jsme si říkali Good Fellaz a Delik navrhoval, aby se tak jmenoval i ten mixtape, ale mě už to pak přišlo trochu až komické. Ale je pravda, že až po nás udělal Bushido vydavatelství Ersguterjunge. Někdo si může myslet, že jsme si to vzali od něj, ale není to tak. Ale všichni chápeme ten význam. To je jako když tvoje matka poví, že děláš furt samé p*čoviny a ty ji odpovíš, ne já sem Ersguterjunge, jakože já sem dobrý chlapec. (smích)
Je možné vás vnímat jako jednu ze zásadních slovenských rapových kapel, která ovlivnila několik generací posluchačů i následných interpretů, přesto se vám nikdy nedostalo takové pozornosti jako třeba Kontrafaktu nebo DMS. Čím to je? Udělali jste něco špatně?
Supa: Odpovědí může být hned několik. Například můžeš tvořit pro velkou masu, anebo pak pro menší skupinu. Z mé osobní zkušenosti vím, že pro mě je lepší patřit mezi ty, co dělají pro menší skupinu. Další věc je ta, že nejsme ten typ lidí, kteří by měli toto jako sen. Ti kluci, které si zmiňoval, ho měli a splnili si jej, což je skvělé. My jsme vždycky chtěli prostě jen dělat hudbu, která by lidi zasáhla.
Jozef Engerer: Děláme hudbu tak, jak ji cítíme. Nikdy jsme neřešili, jestli to bude mít nějaká čísla. Jsme strašně rádi a pokorní vůči tomu, že můžeme ještě dnes fungovat spolu. Dělat to stále tak, jak chceme. Nechci říct, že to, co dělají oni, není umění, ale my používáme živé nástroje a děláme to právě trošku jinak. O to více máme ale třeba věrnější tu fanouškovskou základnu.
Supa: Underground taky neměl nikdy extra čísla, a přesto o něm celá scéna věděla… Na otázku, jestli bychom chtěli mít větší čísla, tak samozřejmě ano, stejně jako bychom chtěli mít z hudby více peněz. To je ale samozřejmé. Na druhou stranu nám vyhovuje ten level, kde jsme, protože i nás poznávají lidi na ulici. Třeba podle hlasu, kdy mě někdo zastaví a říká, já si nebyl jistý, ale když jsem tě slyšel, tak mi to docvaklo. Ve většině případů se nám dostává pozitivních reakcí a ohlasů. Nejsme natolik známí, aby nás lidi doslova otravovali, ale poznají nás, což nás těší. Jsem svobodný člověk, který může jít kamkoliv. A když nás někdo osloví, chce prohodit pár slov nebo se třeba vyfotit, tak to vnímám pozitivně. A tu svobodu bych asi za peníze vyměnit nechtěl. Nevím, ale asi ne. Jde spíš o to, co jsi chtěl udělat tím, jak to tvoříš. A pokud jsi takto spokojený, a spokojení jsou i oni, tak je to vlastně přeci parádní. Každý by měl dostat to, co chce.
Jozef Engerer: Tím bychom se ale nechtěli nějak obhajovat. My to prostě takto cítíme a jsme rádi, že takto můžeme stále fungovat.
Ty jsi tu zmiňoval to povědomí okolí, které vás třeba i pozná na ulici. Pokud bych se teď zeptal jako člověk žijící v Čechách, který vlastně ani neví, kolik má Handlová obyvatel, tak je ta míra pozornosti vyšší v rodném městě? Jsou tam na vás lidi pyšní nebo je to jen úzký okruh žánrové bubliny, který vás prostě registruje?
Supa: Samozřejmě. Dostali jsme naší tvorbou Handlovou na mapu. Poznají nás, ale jsou tam i další lidi, kteří jsou známí. Třeba Laci Strike, který je prostě král. Ale lidi nás tam znají, i když už tam nežiju strašně dlouhou dobu, i když já už třeba některé neznám. (smích)
Jozef Engerer: Je to malé město, tak je jasné, že se tam všichni tak nějak známe. Když tam děláme koncert, tak lidi vždycky dorazí.
Supa: Přesně. Oni by nás znali, i kdybychom nedělali hudbu. (smích) Když jsme ale začínali, tak lidi z našeho města nás v tom extrémně podporovali. Já z nich vždy cítil jen lásku a support.
Měli jste někdy ambice navázat kontakty i s okolním světem za hranicemi Česka a Slovenska? Spolupracovat s hudebníky z Evropy nebo USA?
Supa: Já jsem po tom osobně nikdy netoužil. Několikrát jsem se nad tím zamýšlel a říkal jsem si, jestli nejsem jebnutý, nebo proč jako nechci. Přeci bych to měl chtít. Ti lidi tě ale neznají, tak proč by ses jim měl vnucovat. Stalo se mi, že jsme hráli na Hip Hop Kempu a po nás hráli K.I.Z.. To je německá rapová kapela, kterou mám fakt rád, a v té době byli dokonce ocenění nějakou cenou za nejlepší živou kapelu.
Oni měli tenkrát, myslím, bizarní klip, ve kterém byla hlavní postavou Hitler, kterého tam hrál židovský rabín… vzpomínám si, že mají rádi takovou tu těžkou satiru, za kterou sklízejí ovace i kritiku.
Supa: (smích) Jasně, to bude určitě ono. No chvíli předtím našim koncertem jsem se bavil s Tarekem, což je jeden z členů. On netušil, kdo jsem já a ani neměl důvod to vědět. Prostě jsme se jen bavili a pak jsme šli hrát. A když jsme po koncertě přišli dolů ze stage, tak mi dali všichni tři pěst, a já z toho byl ohromně šťastný. Za takové momenty sem rád, to mi něco dá, protože jsem věděl, že to bylo nefalšované uznání. On vlastně ani nevěděl, že tam hraju, ale pak mě viděl rapovat a líbilo se mu to. My jsme ale nikdy nebyli na to někoho oslovovat a lákat na spolupráci.
Jozef Engerer: Ono by se možná něco podařilo udělat takhle, ale my jsme na to nikdy nebyli.
Supa: Jestli víš, tak je taková skladba, kde jsou Poláci, je tam Rytmus, a pak je tam z Německa Kool Savas…
Jo, to byl tenkrát Sobota, který tam měl ještě z Polska přizvaného myslím DonGuraleska…
Supa: Jasně, to bylo ono. Ale vezmi si, Rytmus podle mě tenkrát ani nevěděl, kdo je Kool Savas (smích) nebo se o něj ani nezajímal. Vzpomínám si tam na komentář na YouTube ve znění: A Supu s Delikem teď může jebnout. (smích) Pro mě to byl ale idol, který by u mě měl piedestal, což však ale neznamená, že je budu oslovovat….proč bych měl? Tyhle ambice jsem nikdy neměl a asi ani nikdo z nás.
Věková hranice aktivitních rapperů se v Čechách a na Slovensku posouvá a asi jsme si před patnácti či dvaceti lety neuměli ani představit, že tu budou v roce 2023 lidé aktivní třeba i po čtyřicítce, aniž by to nebylo trapný. A to se u některých blížíme třeba i k té padesátce. Je pro vás věk relevantní měřítko a máte stále hlad jako na začátku?
Supa: Je jasné, že ten stejný hlad nemáš, ale máš zase jiné věci. Chceš po sobě třeba zanechat něco více. Jako tohle není zrovna žánr, který by byl pro starší asi, ale viděl jsem například na Hip Hop Kempu KRS One, který tam dal tenkrát koncert v padesáti, a bylo to brutální. Ono se to vždycky dá, ale tohle není zrovna hudební styl, který by tomu nahrával do karet. Proto bych třeba do budoucna rád dělal i nějakou jinou hudbu. Jozef může vlastně dělat cokoliv. Ale nebojte, my spolu ještě něco vymyslíme. Mně se třeba velmi líbí blues, ale to bych musel i zpívat. (smích)
Ty žánrové nůžky rozevíráte dlouhodobě, spolupracujete i se jmény, které kolem rapu prakticky nekrouží. Na poslední desce máte třeba vítězku Superstar Barboru Piešovou. Čím si vás získala zrovna ona?
Jozef Engerer: Že je z Prievidze. (smích) Barboru nám jakoby dohodil Marián Čekovský.
Počkej, ale z Previdze je třeba i Patrovič…
Supa: Ježíš, povím ti, že i horší lidi. (smích) Jozef, pokračuj ale o Báře, nebudeme proboha řešit Patroviče. (smích)
Jozef Engerer: Na Barboru mi zavolal tenkrát Marián Čekovský, co je nás dlouholetý kamarád. Ještě než tu soutěž vyhrála, tak nám říkal, že s námi musí něco udělat. Přišla ale do studia, a zazpívala jak dáma. Je strašně talentovaná a měli jsme hned jasno, že s ní musíme nahrát věc. Určitě s ní ještě do budoucna něco uděláme.
