Sdílej
Můžeme čekat od člověka, jenž vydal 11 alb, dostal se do křížku s 2Pacem a hrál v paskvilu, jakým je Rollerball, něco nového, překvapivého a originálního? Ten, kdo sledoval kariéru Martina Kociána, bude určitě kroutit hlavou jako při epileptickém záchvatu, ten kdo však zná obšírnou a stále originální diskografii MF Dooma ví, že 12 album nemusí být vůbec špatné. LL Cool J nám po dvou letech servíruje album „Todd Smith“, které pojmenoval „pro změnu“(Mr.Smith) po sobě. Deska napěchovaná R&B hosty (převážně ženského pohlaví), jako jsou Jennifer Lopez, Mary J. Blidge, Lyfe Jennings, Teairra Mari, Jamie Foxxx, Ryan Toby, Ginuwine, Mary Mary, 112 a Ne-Yo zavání moneymakem a nedůstojností. Na druhou stranu pro fanoušky hudby, kde je minimálně jedna sloka zpívaná, jsou tito hosté požehnáním. Dojem z impotence trochu mění Juelz Santana, Freeway a samotný LL Cool J, jehož rap mi stále sedí a místy nenechává v klidu. O produkci není moc řeč, jediný kasovní trhák je u tracku „Control Myself“, produkovaný Jermaine Duprim. Rozjezd alba je pompézní. Při prvním tracku „It’s LL And Santana“ jsem si naivně myslel, že se tato deska potáhne přesně v duchu první skladby. Potom jsem si přečetl seznam hostů a tvrdě dopadl na zem. Přisluhovač Camrona Juelz se jako vždy pouští do povrchních rýmů, které mu, kupodivu, procházejí hladce a LL jen dolaďuje dojem z party tracku. Druhá „pecka“ „Control Myself“, minoritní singl celého alba, je sice pozitivního rázu, avšak nic extra z toho neslyším. Pro mě píseň graduje v pasáži, kdy oba vydávají: „zzzzz zzz zzzzzzz“. Od třetího tracku přechází stejně prudce, jako z letního slunečného dne do zasněžených Krkonoš v plavkách, se šnorchlem a cuba libre. Od tracku „Favorite Flavor“ s Mary J. Blidge, do „Preserve The Sexy“ se v této části alba promenádují všelijací umělci, mě nic neříkající, jež byli vtaženi do LLova programu jen kvůli tučnějším ziskům. Následující flák „What You Want“ s Feewayem mění situaci, náladu alba a všechnu zadumčivost, již jsme mohli slyšet v předchozích tracích, nekompromisně ničí. Posléze nastává další část „ničeho“, vyplněná umělci Ryanem Tobym a Ginuwine, jejichž tracky jsou pro mě ztrátou času, během kterých bych si mohl klidně pustit Evičku Pilarovou. Nuda, nuda a Cool Jův jediný samostatný track na této desce je v „éteru“ – „Number One Fan“, který působí stejným sladkým dojmem jako zbytek písní znějících jako „80’s Love Hits“. Následující dvě skladby s 112 a Mary Mary jsou po přechozích deseti téměř monotónní a nic nového do alba nevnesou. Poslední peckou je třešnička na dortu – remix písně „So Sick“ od mladíka Ne-Ya, jehož beat mě dohání k šílenství. Vzít zpěv a melodii z roku 06′ a smíchat ji se zvukem připomínajícím konec osmdesátých lét, je originál. Nečekalo se od LL Cool J, že se vrátí do dob alb, jako je např. Mr.Smith, ale tentokrát to podle mě přesladil. Mohl bych přimhouřit oko, kdyby na desce bylo 5 takových featuringů, ale dvakrát tolik? Myslím si, že LL je příliš zdatným rapperem na to, aby mrhal svůj čas v Def Jamu s těmito lidmi. Nechci úpěnlivě tvrdit, že Def Jam vydává rychlokvašky, ale repertoár alba „Todd Smith“ prostě mluví sám za sebe. Desek toho rázu by mohl LL vydat tak pět za rok, jelikož se po lyrické stránce silně nepředvedl, producenti se také nepřemáhali a navíc to není ani nejšťastněji poskládané. Smith si pouze strčí peníze do kapsy a půjde točit další nesmyslný film. Celá jeho poslední dekáda je mrháním talentu.
Už jsi četl?
