Sdílej
Sodoma a Gomora, známé epicentrum hříchů a neřesti, ve kterých nebylo na růžích ustláno. V biblické mytologii město zničeno ohněm a sírou, ale dnes by se dalo s nadsázkou říct, že podobných aglomerací se nachází nejen v České republice nespočetně. A není to jen ta osada pod Špilasem, kterou již delší dobu ve svých skladbách vyobrazuje součástka 1312 Records. Oni se zase až tak špatně na jihu Moravy nemají, pokud bychom mluvili globálně v řeči statistických čísel, ale logicky musí být všem jasné, že se tam nemají všichni stejně. Vždycky se najdou lidé bohatí a chutí, ti, kteří mají životní cestu umetenou a naopak tací, jenž celý život bojují proti osudu a trnitou cestou hledají štěstí.
Čtyři roky zpátky vychází společná deska s Michajlovem „Mezi Řádky“, na které bylo ještě patrné, kdo tahá za kratší kus lana. V roce 2019 se objevuje „EP01“ s DJem Fattem a Daniel vystrkuje růžky v podobě svébytně dlážděného rukopisu. I když jej s Michajlovem pojí společný label a stejné základy, lze u nich vypozorovat čitelné rozdíly, díky kterým je ve zvukových stopách nezaměníte. Debut „Baba Yaga“ pak jasně deklaroval, že jeho autor má scéně co nabídnout, ačkoliv možná až příliš snadno zapadl vrstvou prachu. Po roce je tu ale Daniel s dalším diskem „Gomora“, na kterém již kraluje ve své výpovědní disciplíně ve zvukovém hávu, který aktuálně frčí především směrem na evropský západ.
„Gomora“ vykazuje deset stop a vyčítat autorovi celkovou délku 31 minut už asi není fresh jako dříve, přesto si jako recenzent nemohu tuto poznámku odpustit. Možná, že by se při tučnějším tracklistu nabalilo více nekvality a šuplíkového materiálu, když se mi stihne disk během jedné hodiny téměř dvakrát otočit, vnímám to trochu jako unfair play jednání vůči fans, kteří kupují originál. Pokud se však zaměřím na publikovaný obsah, vstávám od stolu a uznale pokývám, neboť v rukou držím výsledek, který se s čistým svědomím dá označit za zatím nejlepší dílo Daniela Vardana.
Umím si představit oprýskané bytovky a panelovou zástavbu v Brně, která poskytuje azyl sociálně slabším. Systém tlumí jejich možnost žít a zároveň nestrádat, proto kličkují systémem a na hraně pravidel hledají možnosti obživy, poté třeba i blahobytu. Umím si představit ty nepřátelské pohledy v džungli, kde si každý hájí svůj metr a přejít přes čáru znamená narušení osobního prostoru. Registruji křivé tváře, které se neštítí debat kde koho, protože stavět svou existenci na nezištném přání obecného dobra ti nezaplatí složenky a nenakrmí rodinu. Situovat brněnské čtvrti do brazilských favel mi přijde na jednu stranu jako zajímavé přirovnání, ale pokud by se člověk pustil do hlubší analýzy jednotlivých poměrů, asi by došel k tomu, že je to celkem slušný bizár.
Kvituji schopnost Daniela reflektovat příběhy a poukazovat na momenty, kdy se mažou postavení ve společnosti a je nutné umět udržet svou hlavu na krku. Obalen ve zlatě žijící v bublině tě může v některých místech řádně vyzout z bot. Naopak tu máme ty, kteří se rodí bez ničeho a jsou ochotni udělat cokoliv, aby tak i neumírali. Kombinace hudebních prvků především z Německa a Francie je ale uvěřitelná, takže se nejedná o nic exotického, jako kdybych se třeba po letech díval na film „Kokosy na sněhu.“ Evropské rapové prvky mi jsou delší dobu než ty zpoza velké louže, neboť i přes stejné základy je tam možné vypozorovat odlišnosti. I tak se ale afro trap nešíří Schengen rychlostí světla, ale i u nás je možné na prstech obou rukou sečíst ty, kteří jej chtějí zasadit i do zdejšího prostředí.
„Gomora“ se možná na první signální jeví jako depresivní kousek, ale i zde je světlo na konci tunelu. Daniel Vardan opisuje temnější momenty, ale také neláme hůl nad těmi, co se chtějí prosadit. Kombinace silných textů s dobrými podmazy vytváří produkt, který možná nebude v popředí zájmu v řeči čísel, ale svou kvalitou by se mohl hlásit o elitní tuzemskou desítku roku 2021. A je jedno, jestli se raději oddáš rychlejším rytmům typu „Mandem“, „Coco Chanel“ a „Soumrak v Brně“ a nebo vsadíš na emotivnější a pomalejší věci jako „Bacha na hood“, „Zítra“ či až boombapovou sladkou tečku „Toy Story“. Hosté jsou dávkováni ve stravitelném množství, kromě týmových parťáků je zde Erik Tresor naladěný na podobnou tvůrčí strunu či mladá krev z Brna Adrian a Mayo. Tahle game mě baví, přistoupil jsem na ni a dotýká se mě po hudební i obsahové stránce. „Gomora“ je sympatickým úvodem do společnosti, nejen z pohledu reality, ale i samotného autora, se kterým se již musí na mapě českého rapu počítat.
8,5/10
Už jsi četl?
