DJ Fatte & Regie 257 – Řev (2024; Ty Nikdy)

Rok 2024 by rozhodně nemusel být z pohledu tuzemského boombapu skromný. Veteráni stále drží pochodně, ačkoliv zrak podstatné části veřejnosti již kouká jinými směry. Je fajne, že si tahle odnož stále drží svou klientelu a dokáže být relevantní i v roce 2024. Jasný signál, že staré postupy nemusí být retro a vrásky ve tváři známkou životního úseku, který běžně označují za zenitem. DJ Fatte & Regie 257 tu mají druhou společnou placku „Řev“, v dubnu se o slovo přihlásí A)TÝM, pod kterým se ukrývá Rest a Kato, navíc máme zákulisní informace, že rušno by mohlo být i u dalších známých značek ze severu i jihu, ale o tom zase někdy příště…

„Aura“ byla fresh jak vůně nutná na toaletě, kterou znesvětilo stádo potřebujících. Zapálená sirka uvnitř obrovské jeskyně, u  které víte, že celý prostor nerozzáří, ale i za ten kousek jste bezmezně rádi. Jasně vymezené mantinely, na koho chce cílit a kam chce směřovat, kde vyvolávat emoce a kde se mihnout bez povšimnutí. Nikdo asi ani nečekal, že by tento disk zvýšil podvědomí autorského dua, stejně jako ani Tesař a Jižní Tlapa nevykazovali ambice na „stará kolena“ ohýbat krční páteře adolescentů. „Aura“ byla dospělá deska pro vrstevníky, kteří již mají dospívání za sebou a nyní chtějí v beatech slyšet problémy, které se dotýkají jich samotných, jejich generace. Tím však není myšleno, že by se tahle deska nedokázala vklínit do mysli mladších, jen to chce větší dávku tolerance, chuti a propustnosti, tedy překročit překážku, kterou náctiletý pro své vrstevníky řešit nemusí.

„Řev“ pokračuje tam, kde „Aura“, možná je ve své podstatě ještě striktnější a radikálnější, přestože se nikomu nevnucuje ani nikomu nekáže, jak by to mělo vypadat. Představa autorů je subjektivní dojem, který se jim zamlouvá, ale s ohledem na věk už pominula rétorika založená na přesvědčování, dokazování, ohýbání a odmítání. „Řev“ tu není od toho, aby reflektoval postřeleného dravce, ani alfa samce, který si chce něco dokázat. Stačí si vzít to dobré, projevit trochu dobré vůle při toleranci hlasitosti, a když bude dosyta vpravo, máš tu rázem také slušný „Řev“. Pamatuju svá dětská léta, kdy hudba musela být nahlas, aby měla ty správné koule, protože hudba proklatě nízko je jako teplá vodka nebo studená ženská.

Jedenáct stop není nikterak dlouhá zábava, ale je ji možné bez nucení opakovat a objevovat nové myšlenkové pochody v lavině textu, anebo se jen unášet na syrových a tvrdých hudebních podkladech. Nechybí hosté, třeba zahraniční Fokis, který rozhodně neurazí, ale nejspíše ta investice opět zůstane v kategorii nedoceněných. Slušné tempo a nálev vyvolal Pepek, nezapomenutelný je i MC Gey a jeho bars „míval jsem strach z oken, že mi vypadne rým, teďka mám strach z oken, že mi vypadne syn“, překvapením se jeví přítomnost Fosca Almy. Adam Ef či Sax odevzdali práci, která by ve škole reparát neznamenala, ale vyznamenání by to také nebylo.

Asi můžeme jen spekulovat, jestli by rap Jakuba rezonoval v takové síle, kdyby mu záda nekryly bubny Davida. Asi nemá ani cenu řešit, jak by to bylo, kdyby to bylo, tak jak to není. Jisté je, že DJ Fatte patří stále mezi nejlepší tuzemské značky v oboru a Regie 257 se v nich naučil plavat. „Řev“ je tlak, jak po hudební tak obsahové stránce a funguje. Občas se ale v tom moři slov přistihnu, že ztrácím pozornost, kterou nepřilákají zpět nějaké zvraty, překvapivé momenty, zásadní momenty. Druhá deska těchto veteránu funguje přesně tak, jak asi má a já neočekávám, že by vrátila boombap do kurzu jako v módě zvonáče. Asi to neočekávají ani sami autoři, za což mají ode mě palec nahoru. Generovat hudbu, která má srdce, hlavu, patu a navíc stojí nohami pevně na zemi, je stále po celém světě strašně málo. Navíc mě baví u Regieho, že zraje jako víno a jeho cesta má pozvolný vzestup, zatímco někteří již v začátcích atakují svůj limit, a pak už se jen vezou.

7,5/10