Sdílej
Boží hovado, zmrd či blb, jak sám sebe Phat nazývá hned v úvodu nové desky, se vrací na místo činu. Jedna z nejkontroverznějších postav českého rapu je zpět s jazykem, jež až nápadně připomíná ten mateřský, přesto je mnohým odcizen a na hony vzdálen. Přichází další dehonestace stádovitosti, moře tuňáctví, lingvistické uzly v informačním toku, geniální propojení češtiny s angličtinou. Ten co změnil hru, gamechanger, mobilizuje z kraje roku 2020 zbytek loajálních posluchačů, aby popřeli teorii, že vlastně již v dobách Ektorů, Yzomandiasů, Callinů či Viktorů Sheenů vlastně nikoho nezajímá.
James Cole byl vždy osobností plnou kladů i záporů, u které bych našel celou řadu věcí, jež na něm cením, ale zároveň i šíleností, které bych raději bez povšimnutí zakopal na zahradě záhon se slunečnicemi. Na jedné straně obdivuji tu houževnatost a chuť objevovat neprobádané, ale na druhou stranu ne každou studiovou výpravu bych musel absolvovat podruhé. Představ si bizára, který u mělčin sleduje dvoumetrové vlny a se smíchem do xichtů neplavců se vydává do hloubky, aby je pokořil. Právě tenhle způsob smýšlení ale přinesl v roce 2005 do „bratrských“ vod českého rapu tu nasranost, chuť pochcat všechno, co do té doby bralo komunitní kredit. Gamechanger se zrodil, aby i po letech přikládal pod kotel, sem tam vystrčil růžky, ale na regulérní zmrtvýchvstání to zatím není.
Jeho inteligence a schopnost pracovat se dvěma jazyky je nejen na české poměry unikátní. Cizokrajné výrazy už zakomponoval do svých skladeb kde kdo, ale prakticky jen na této adrese dostávají nového významu a podstaty. Je to dáno i částečnou genialitou Jamese Cola a schopnost verbálně utlouct i toho posledního švába v koutě. Od dob Super Crooo nabízí barvitý pohled ve formátu, který je syrový, s osobitým rukopisem a vlastním podpisem. Je prakticky nemožné, aby si vyprodukoval všechny podklady a neušil sis je na míru. V dobách, kdy jiné přední tváře vydávají desky se stokrát zneužitými beatmakery a všechno se ti slejvá do jedné sklenice připomínající splašky. Originální sound na této adrese je samozřejmostí, druhá věc je ta, jak úderné jsou ty podklady, aby oslovily posluchače a dokázaly se vrýt do paměti. Chybí mi tu melodie, které by rozhodly o vítězství.
„Stanley Kuffenheim“ dal jasný signál, že syntetický podkres ve verbálním toku bez etických okolků je opět na místě, vrací se zvuk Super Crooo, který nezestárl i s časem. Signature je tu hmatatelný jak koule v jistotě a sebevědomí projevu. Kromě té tvrdé slupky ale prvně vnímáme i větší odhalení svých bolestí. James Cole poprvé zmiňuje, že mu při vývoji chyběl otec, zároveň dává jasný signál, jakým plamenem je pro něj narozená dcera. Složité osobnosti často vykazují jisté náznaky psychické lability, což se nevyhnulo ani jemu, ale je třeba rozlišovat, zda se hodnotí jeho rap, anebo jeho lidská stránka. Oba světy se mohou prolínat, záleží však, jak autor dovolí své fantazii v umění dominovat. Tahle stará kára má pod kapotou stále silné koňské spřežení, jen se musí smířit s faktem, že svá nejlepší léta na poli popularity má již za sebou. Několikrát je ale na novém disku zmíněno, že fame tu není numero uno, takže asi v pořádku.
Výběr hostů je poměrně striktní, ale oproti Kuffenheimovi o něco pestřejší. Spolupráce s Hugo Toxxxem mají stále drive, proto bychom mohli znovu otevřít diskuzi, zda se intergalaktičtí kapitáni ještě jednou vrátí. Specifický humor MC Geye některými označovaného jako starý James Cole zde nabízí spršku humoru a bok po boku jim to ladí. Neříkám, že bych unesl ve svých uších celé album, ale společné EP by jim rozhodně slušelo. Byzo v češtině není příliš lákavý artikl, ale kdyby probudil svou balkánskou rodnou řeč, myslím, že by to nabídlo mnohem více užitku.
Mámvpičismus je nádhernou filozofickou cestou, kterou by se nejraději ubíral každý a každým douškem lokal ten free live. Lhostejnost v rapu však neexistuje, je to jen póza, ochranná bariéra, která má uchránit od bolesti a pošramocení ega. Rap, který nemá ambice posadit osazenstvo na prdel a podmanit si jeho zájem, není šelmou, ale lovnou zvěří. Dřív nebo později tě sežere větší alfa samec. Silnější pes mrdá. James Cole má v sobě více osobností, než čítá celý Marvel, vykazuje nápaditou kreativitu a sílu slova, ale postupem času lehce vytrácí schopnost zaujmout. Je super tvořit složitou hudbu, je super dělat hudba, která zaujme každého, ale nalézt kompromis a obě misky dostat na váze do vyrovnané polohy není jednoduchou disciplínou. I přes jistou pózu se nedomnívám, že by mu vrchní patra obdivu byla lhostejná, osobnost jeho formátů to má zakódované v hlavě, že musí být uctívána. Deska „Money Rain Dancer“ mu status tuzemského krále nezajistí, ale udržuje tu naději při životě. Dal bych bodů pět, ale žeru kolážový covery, který maj fakt sílu, proto přihazuju jeden navíc.
6/10
