Sdílej
Narodil se ve Švýcarsku, vyrostl v Rakousku, dlouhé roky operuje v Německu, ale svou hudbou zásobuje fanoušky nejen v těchto třech zemích. Raphael Ragucci známý pod hudebním pseudonymem Raf Camora je majitelem celé řady rekordů, ale především pak skvělých desek s tracklisty natřískanými hity. Přestože v roce 2019 po vydání alba „Zenit“ oznámil odchod do muzikantského důchodu, letos se nečekaně vrací s další plackou „Zukunft“. S nulovým mediálním humbukem předem, po období temna, kdy vykazoval tvůrčí, je zpět v plné síle. V rozhovoru pro magazín Gentlemen’s Quarterly se rozpovídal na celou řadu témat a výsledkem je výživná zpověď sedmatřicetiletého veterána, kterou jsme se vám rozhodli v lehce ořezané verzi naservírovat.
Rozhovor vyšel nečekaně, stejně jako nové album, a realizován byl pár dní předem v absolutní tajnosti. Více jak rok se utápěl v krizi, ze které mu pomohlo nejen utlumit svou hudební aktivitu, ale také začal pracovat na knize. „Při psaní knihy jsem si připadal jako mnich v askezi. Opravdu jsem se propadl do temnoty, pohlcovala mě deprese a kolikrát jsem nemohl ani vstát z postele. U všech skvělých umělců, a tím myslím opravdu všech, se dříve či později rozvinula porucha osobnosti. Ti, kteří tvrdí, že se u nich tak nestalo, buď nejsou dostatečně úspěšní, anebo příliš blázniví, než aby si toho všimli. Jediný způsob, jak tomu předejít, je jít domů a znovu sundat masku. Znamená to, že pokud jste venku Batmanem a přijdete domů a stále Batmanem jste, máte problém,“ popisoval Raf Camora strasti, které ho v posledních více jak dvanácti měsících provázely.
V roce 2019 se taktéž potýkal s vnitřním hlasem, který na něj vyvíjel tlak ohledně předvídání úspěchu a velkých očekávání. „Sedíš si takhle ve studiu a skládáš novou hudbu. Myslíš si, že je to skvělé, ale najednou se odněkud z hlavy začne ozývat hlásek, který se tě ptá, jestli se to lidem bude líbit. V tom momentě začne velký vnitřní boj. V okamžiku, kdy začnete přemýšlet, zda se to lidem líbí nebo ne, už nejste umělec, ale Ikea,“ pokračovala hvězda německé rapové scény.
„Minulý rok pro mě skončil jako jeden velký emociální krach. Všechno se ukázalo být na hovno, měl jsem vztahový stres, zemřel mi dědeček, který pro mě byl vždy obrovskou osobností, bojoval jsem s vydáním knihy. Byl to velmi temný rok. Trávil jsem čas ve svém novém bytě v Berlíně, který ještě nebyl celý hotový. Byl jsem uzavřený ve své hlavě, v šedém městě a cítil jsem, že z toho musím utéct. Odletěl jsem do Dubaje, byl jsem tam jen jeden Rakušan z mnoha. Čas jsem tam trávil thajským boxem na střeše svého apartmá, přes den se procházel po městě a zpracovával svoje pocity a myšlenky. Musel jsem pak naběhnout do studia a vytvořit album, vyzařoval ze mě adrenalin, který jsem třeba u tvorby desky Zenit neměl. Bylo to asi trochu o mé hlavě, ale nyní se už zase opět cítím, že chci být Rafem Camorou,“ připustil sedmatřicetiletý umělec.
Doba vychovává z umělců hvězdy a nutí je stylizovat do bohů nejen tvůrčích, ale i na pohled. Obsahová stránka skladeb je pak dost často odsunuta na vedlejší kolej a na obdiv se dávají spíše hmotné statky, kterými disponují. „Přiznávám, že jsem se ztratil ve slávě. Začal jsem žít tak, jak diktuje televize, jak by měla vypadat hvězda. Potřebujete Ferrari, mít na rukou Rolexy, chcete mít tohle a tamto. Nepotřebujete to, ale musíte to mít,“ poukázal na stinnou stránku showbyznysu, která se snaží utvářet z hudebníků polobohy.
Není žádným tajemstvím, že Raf Camora chová velmi vřelé přátelství k tváři z partičky 187 Strassenbande. Bonez MC s ním má dva velice úspěšné disky „Palmen aus Plastik“ a byl také tím, s kým návrat do studia konzultoval. „Oba pocházíme z podobných sfér a máme stejné názory. On mi vlastně pořád říkal, že nemůže pochopit, proč jsem chtěl pohřbít kariéru. Vnímal, jak moc se potřebuji vymanit z toho tlaku, proto taky nové album vychází ve vší tichosti. Chci si užít, že mám novou desku a nevnímat to několikaměsíční očekávání před vydáním. Rád používám metaforu: Když máte před sebou horu, vidíte vrchol a šplháte, šplháte, šplháte a v hlavě máte furt jen ten vrchol. Nikdy tam nebudete v přítomnosti, ocitáte se jen v budoucnosti. Stejně tak to bylo s hudbou. Když jdeš za zlatou deskou, už se ptáš, kdy bude platinová. Jste furt napřed. Stojíte na pódiu, hrajete před sto tisíci lidmi a neužíváte si to, protože hlavou jste zase o krok dále,“ přiznal Raf Camora, jehož hudbu mnozí rádi označují jako Afro-trap.
„Netrpím syndromem podvodníka, který by si chtěl neprávem přisvojit nějaké zásluhy. Já a Bonez jsme ale přinesli do německého rapu něco nového a stále jsme v tom, jak to děláme, nejlepší. Neexistuje přesný název, jak tu hudbu pojmenovat. Mnozí ji chybně nazývají afro-trap, ale to, co dělám, vlastně tak docela afro-trap není. Já bych tomu raději říkal ghetto-house. Já jsem temný, zatímco Bonez barevný, ale všichni víme, jak je hudba 187 Strassenbande extrémně protkaná drogami, zbraněmi, násilím a gangy. Kolik času musí být úspěšný gangsta rapper vlastně gangsterem, aby mu to lidé mohli věřit? Pokud se v tom aspoň nějakou dobu nekoupete, nemůžete tu ulici poznat z její odvrácené strany. Nerad se hrabu v jejich obsahu, důležité pro mě je to, že v těch nejdůležitějších hodnotách to máme nastavené stejně. Nestrkám před tím hlavu do písku, moc dobře vím, jak to na ulici chodí, ale nemůžu o tom mluvit teď, když bydlím v podkrovním bytě a v garáži mám auta za 300 tisíc eur. Už nežiju v bloku, i když z něj pocházím,“ dodal autor nového disku „Zukunft“.
Překlad: Kašpárek Mnichovský
Už jsi četl?
