Sdílej
Stáli pod stagí a sledovali vzory, které pro ně byli bohy. Často si je idealizovali a chtěli být jako oni, ale až časem prozřeli, že i oni jsou jen lidé a mají své starosti a problémy. On i ten interpret je svým způsobem vhozen do studené vody, ve které se kontinuálně učí plavat tak, aby se neutopil a zároveň možná vypadal před ostatními jako zdatný plavec. Jsou tu tací, kteří po pár bazénech ztratili tempo a odstoupili ze závodu, ale pak tu můžeme registrovat i vytrvalce, kteří zasluhují obdiv. Nemusíš cenit každé jejich tempo a styl, ale respekt si zaslouží. A když už jsme v backstagi pražského klubu Storm měli možnost vyzpovídat Oriona, podívali jsme se na zoubek také jeho kolegovi Čistychovovi. Dnes už používá umělecký pseudonym Čis T, ale za ty roky má rozhodně co vyprávět, což se odrazilo také na délce tohoto rozhovoru. Nudit se ale nebudeš v jeho začátku, už vůbec ne v půlce a na konci bys nejraději chtěl ještě přídavek. Ten byl tehdy v podobě show, která vykazovala nestárnoucí klasiky…
Dnes už využívající jméno Čis T, ale pro většinu starších posluchačů známý jako Čistychov. Výrazná postava slovenského rapu, součást partiček L.U.Z.A. a Názov Stavby. Jak na to vše s odstupem času nahlížíš? Vnímáš ty vaše první týmové kroky jako hybné kameny scény u vás? Někteří tak smýšlejí o Kontrafakt, pak tu byla ještě partička kolem Davida zo Senca… Cítíš, že ta komunita v Petržalce byla tehdy nejdále?
Patrik bez Kontrafaktu, to znamená bez Ega a bez Anyse, začal pod Davidem a David zo Senca byl první jakoby oficiální člověk, který začal dělat něco s rapem, seskupoval lidi ze Sence a Petržalky. V Petržalce byla tehdy skupina Genuine Gem, ze které se pak stala Žužuleta, a ta patřila taky pod Zvuk Ulice. Tihle kluci tu byli ještě o rok dříve než my. Co se týká L.U.Z.A, tak my jsme začali někdy na konci roku 1995, spíše až v roce 1996 a nebylo to na základě toho, že bychom si poslechli Zvuk ulice, ten se k nám dostal až později, když už jsme rap také dělali. Ono je to tedy tak, že oni tu byli dříve, ale my jsme byli také zároveň jedni z prvních, beztoho, aniž by nás oni nějak ovlivnili. Takový druhý zdroj, který paralelně vznikal…
Jestli se nepletu, tak tam tehdy nebylo ani takové to hudební souznění. Vzpomínám si, že tam byli nějaké konflikty na adresu rapu, kde bylo například vytýkáno atypické frázování Rišovi ze Žužulety, netrefování beatu…
Stylově si trapný jak Rišo ze Žužulety. (smích) Legendární hláška… (smích) Ale ne, každý ať má svůj styl. Diss s Rišem byl v podstatě o tom, že jsme měli mít písničku na novém Zvuku ulice, za kterou si řekli o peníze od nás na master. V té době to nebyly malé prachy a doteď to nevrátil, vymlouval se a zachoval se jako potkan pojebaný. To s ním půjde už celý život. Člověk, ke kterému jsem vzhlížel, se pro mě stal jen alibistou a feťáckým potkanem, který nám ani nebyl schopný vrátit peníze za něco, co vlastně vůbec nakonec nevyšlo.
Dříve ty beefy byly častějším jevem a interpreti vyjadřovali nesouhlas či antipatie skrze studiové skladby, dnes chodí do ringu vytvářet zábavu pro masu. Není škoda, že se ta agrese a nasranost přelívá z hudební tvorby někam, kde to může pro některé lidi působit až komicky? Ptám se i z důvodu, že si toho byl poměrně nedávno součástí…
Já mám k bojovým uměním blízko celý život. Léta jsem trénoval kdysi karate soutěžně, chodil jsem pak rekreačně kickbox. Je mi to proto blízké celé život. MMA mám taky rád, sleduju Bellator, sem tam i Oktagon. Šel jsem do toho proto, že jsem dostal nabídku a prostě mě to bavilo. Nepotřebuju krmit lidi umělou nenávistí, i když to je to, co se nejvíc prodává a má největší sledovanost.
Jasný, tomu rozumím. Není žádným tajemstvím, že spousta těch lidí k bojovým sportům inklinuje delší dobu. Mě to spíš zajímalo po té tvůrčí stránce, jestli se tam nevytrácí takový ten hlad a konflikty se nepřelívají někam jinam…
Já si myslím, že když někdo chce být ve studiu, tak tam bude. A dokáže se při tom věnovat i sportu a bojovým uměním, což jsou diametrálně odlišné věci a není to prostě to samé. Koho baví to i to a dostane se do nějaké organizace jako je např. FNC, kde nejde vysloveně jenom o vrcholové sportovce či průkopníky toho sportu, tak je to jistým způsobem entertainment. Není to hra na fightery, je to prostě výzva. Ten, kdo nikdy netrénoval, co to všechno obnáší psychicky, co si všechno vytrpí v ringu, tak ten ať raději drží p*ču a vůbec se k tomu nevyjadřuje. Pokud je to někdo, kdo trénuje, tak přesně ví, jak tyhle věci chodí. I proto mám respekt úplně ke všem, kteří tyhle výzvy přijali a šli tam. Dokázali trénovat a dělat něco, co předtím nedělali. Pro mě je to úcta, neboť tyhle sporty od malička sleduju, cvičil jsem něco taky a vím, kolik obětí to stojí, jak je to drahé, kolik zranění to přináší, a proto za mě velký respekt všem fighterům. Za mě jsou nedocenění.
Vnímám tu lásku ke sportu jako takovému. Je tedy možnost, že bychom tě tam mohli ještě do budoucna spatřit?
Víš co, já jsem jednak zapomněl, že už mám devadesát let a jsem starý zku*vysyn. (smích) Dokázal jsem si, že jsem naučený trénovat a vím, jak na to. Že mi nedělá problém překonávat hranice, ale to samo o sobě neznamená, že už nemám na kontě roky neaktivity, při kterých když dlouho netrénuješ, tak se to pak odrazí na zdravotním stavu. A to se vlastně i stalo. Přeskočil jsem najednou do hyperaktivního módu a každý den trénink, někdy i dva ráno a večer, prostě strašné bomby. Za čtyři dny jsem se zranil poprvé, když jsem uhýbal a natáhl si prsní sval, potom jsme trénovali kryty, kde jsem dostal tolik bomb do hlavy, že jsem až později zjistil, že mám otřes mozku. Nedal jsem se tehdy vyšetřit, byl jsem nahajpovaný, a chtěl mít ten zápas. Měsíc jsem trénoval s tím otřesem mozku, (smích) kdy jsem se nemohl opřít do pytle ani do lap, ale dělal jsem, co se dalo, protože jsem byl namotivovaný jakože jasně, dám to. A přesně to se pak stalo, protože pokud nemáš v pořádku zdraví a jdeš tam, tak na to potom můžeš taky doplatit. Doplatil jsem na to, vyžral jsem si to a jsem s tím smířený. Řekl jsem si, že pokud půl roku nebudu trénovat jen tak sám od sebe, v úplně plném nasazení, v kuse, bez toho, aby byly nějaké výmluvy typu, že se mi dva týdny nechce nebo nevím co, tak z úcty k tomu sportu, sobě a svému věku se nebudu cpát do nějaké klece či ringu, pokud ta kondička a tréninkový režim nebudou na takový úrovní, na jaké mají být.
(Orion z povzdálí v backtagi začal vtipkoval na téma rapperů v ringu a nakonec to uzavřel tím, že Čistychova porazí třeba v tenisu či ping pongu)
Čis T: V ping pongu? To ještě uvidíme. (smích)
Orion: Tak v tenisu, dostaneš kanára. Všem dám kanára. (smích)
Čis T: Však já ti věřím.
To je ale otázka do placu. Ve které disciplíně by sis na Oriona věřil? Bylo by to na baru, na tenisovém kurtu nebo ve zmiňovaném ringu?
Čis T: V ringu…
Orion: Jo, tam by mi dal…
Čis T: V tenise nevím a na baru taky nevím…
Orion: V ringu by mě dal, protože já nemám fyzičku. (smích) Mám ale delší ruce…
Čis T: Nemáš… máš možná jen delšího ptáčka… (smích)
Na ten tenis je ale taky potřeba fyzička, ne?
Orion: Pravda, to už taky není prdel. (smích)
Čis T: Další věc je ta, že v tom ringu to je i o tom, že i když jsi dobrý a nemáš kondici, tak jsi v p*či…
Orion: Přesně…
Čis T: Když má někdo fyzičku a maká na sobě dva roky, tak nemůže dohnat toho, který to dělá pět let a je v kondici, i kdyby si byl sebevětší talent. To je matematika, která nepustí. To je i v rapu. Když má někdo odrapovaných dvacet nebo třicet roků a někdo tři, tak i když je talentovaný, tak je to slyšet na první dobrou.
Orion: Hele kámo, já se ale prostě znám. Na koncertě skáču hodinu na stagi a odrapuju všechno jak pán. A ještě se u toho prostě i hejbu…takže fyzičku mám, ale tak divně… a u toho si nalívám dvojitou vodku. (smích)
Čis T: Však lebo ty si česnekový král. (smích)
Když bych se vrátil zase k té hudbě, jak je to aktuálně s projektem L.U.Z.A.? Je ještě nějaká možnost, že by se pokračovalo? Před pár lety jsem se v Bratislavě bavil se Slipem, který již nevykazoval ten tah na branku, i když se i tak sem tam objeví na něčím albu, třeba Mikyho Mory…
Jasně, teď ještě udělal věc s Petrem Pannem, je tam ještě Elpe. Ale podívej se na to takhle, jsme už staří k*koti, udělali jsme toho kupu. I já už můžu říct, že poslední dobou nemám tolik vibu a zápalu pro věc, co dříve. Sešly se situace bytostný, politická a všechno tohle do kupy. Zamíchalo to kartami. Mám určité věci v rodině, které potřebuju řešit. Zasáhly mě věci, kterým se musím věnovat, berou mi energii a čas. Nejsou to věci, které ti dají ten klid a vibe tvořit hudbu. Tudíž se občas stane, že přijdu domů a místo toho, abych šel něco tvořit do studia, tak si lehnu a odpočívám. Někde dám nějaký feat nebo něco, to je jasný, ale jinak se nedokážu vlivem okolností dostat do toho tvůrčího módu. Když je ten vibe, tak to pak jde samo, ale dokud se některé věci nevyřeší, je to těžší… Slipo je už delší čas neaktivní, i když sem tam něco někde dá. Já jsem se vždycky snažil dělat věci, které nikdo přede mnou tady nedělal, jezdil do zahraničí a tvořil něco jiného. Vždycky jsem to dělal z lásky k hudbě, že se mi líbila tvorba někoho ze zahraničí a chtěl jsem poznat tu krajinu, kulturu a spojit to i s hudbou. Bylo mi jedno, jestli to bude mít miliardu views nebo jen deset tisíc. Dělal jsem to prostě jen pro radost a z přesvědčení. Asi nejsem ten ideální člověk na showbyznys. Pro mě je to v první řadě hudba, kultura a cestování a to další bych dokázal dělat jen tak, kdyby mi někdo řekl, že tohle budeš dělat takhle a takhle a já mu na to povím, že za to chci tolik a tolik a beru to jako byznys. Čím jsem starší, tím méně mám ochotu používat moje jméno a hudbu na to, abych si tím vydělal. Spíš bych si chtěl ty peníze vydělat v úplně jiném odvětví, a když je pak získám, tak pak tvořit hudbu z radosti a vědomím, že mám dobrý příjem bez ohledu na hudbu. Bude mi pak úplně jedno, jestli to vyjde v úterý ve tři ráno nebo kdy vydat k čemu klip a jestli se něco vyplatí, algoritmy pojebané. (smích) Dám to ven, zadarmo a budu mít radost z toho, že to vyšlo, že jsem to udělal, jak jsem chtěl a bude mi úplně jedno, jestli se to někomu bude líbit. K této cestě směřuju…
Nakousl jsi tu nejen politiku hudebního průmyslu, ale i tu, která ovlivňuje každého člověka. Kousek za hranicemi Slovenska se děje něco, co by se v dnešní době dít nemělo. A napadá mě, jestli se o tom v rapu nemluví až příliš málo. Dříve se na tyto věci poukazovalo, vzpomínám si i na vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, ke které mělo nemálo slovenských rapperů co říct. Není škoda, že ti starší, kteří chtějí tvořit obsah, se tím příliš nezaobírají? Vždyť se nás to dotýká všech a může ještě v mnohem větší míře…
V naší době to lidi žádali a chtěli, aby někdo z nás o tom mluvil a řekl nahlas, co si většina z nás myslela. Dnešní rap a doba se vyvinuly spíš více do módy, pózy, byznysu a drahých značek, poměřování toho, kdo je lepší a podobné ko*otiny. Na to mládež líp funguje. Oni neřešili stejný průsery jako my nebo generace před náma, mají digitální světy, metaversy, všichni jsou na sociálních sítích a střet zájmu je úplně jinde. Možná by se měla spíše nejdřív položit otázka, proč se vytratil z lidí ten chtíč něco takového dostat a poslouchat. Je to dnes už nezajímá. Já jsem třeba na svém posledním sólovém albu „Yak Orol“ měl skladbu „Viera“. Rozebírá náboženství a je to podle mě zásadná tématika, brutálně rozpracovaná a ten klip je podle mě ten nejlepší, jaký jsem kdy udělal. A dnes to má pořád pouhých pár tisíc zhlédnutí. Jak kdyby to někdo stopl, zhoršil tomu algoritmus nebo to prostě lidi jen nezajímá a nechtějí to poslouchat. Něco, o čem se možná nechtějí bavit, každý na to má možná jiný názor, ale nepotřebují to dávat do popředí. Cítím, že pokud se dnes lidi nebojí a nejsou vysloveně v úzkých, kdy nebudou hledat nějakého Boha nebo vůdce, který jim pomůže, tak toto téma žádané nebude. Já měl vždycky na svých albech i hlubší témata, ale cítím, že o tento druh hudby je dnes menší zájem a zároveň i já musím vědět, že když chci o něčem mluvit, tak to chci mít nastudované. Nechci se věnovat politice, neboť o tom p*ču vím a nevidím za oponu. Zprávy, které si najdeš na internetu, tak běžný člověk nemá šanci vědět co je pravda a co je klam. Nemám chuť se k tomu vyjadřovat. I když jsem se u nás už vyjadřoval k tomu, že tu začali načerno likvidovat skládkový kopec, kde byl uvnitř azbest a rozemílal se do vzduchu pro zásypy na obchvaty. A chtěl jsem lidem otevřít oči, nechali jsme udělat testy, jestli je to tam v ovzduší a ono to tam něco bylo. Řekl jsem to veřejně a nikoho to téměř nezajímalo. Dáš lidem vědět, aby se s tím něco dělalo, nebo můžeš za pár let dřív skapat na raka, ale nikoho to nezajímá, i když tam žijí, mají děti a dýchají to. Tak choďte všichni do p*če. Proč bych o tom měl tedy mluvit, když je to všem jedno.
Jeden úhel pohledu je samozřejmě ten dosah a aktuální trend, kdy se lidi chtějí hudbou bavit a neposlouchat vážnější témata, u kterých musí přemýšlet, ale na druhou stranu vyklízí dobrovolně pozice v tomto směru i interpreti a přizpůsobují se té poptávce na trhu…
A to je přesně ten showbyznys. Sem tam se něco objeví, ale už to není to gro té kultury a hudby, že by měl někdo propagovat svůj pevný názor a poukazovat na něco, o čem se nahlas nemluví. Je to okrajová věc a někdo, kdo to umí dát, to dá jako takový bonus, ale zase až tak to ty lidi už nezajímá. Ti, co nejvíce rap poslouchají, jsou mladí ve věku od dvanácti do osmnácti let. Ti nejvíce chodí na koncerty a kupují merch. Tato generace už většinou nemá tolik lásky k boom bapu jak The Roots k rapu jako takovému, aspoň tak mi to přijde.
A tvá odpovědnost v roli interpreta vůči fanouškovi? Přemýšlíš nad tím, co tvoříš a jaký to může mít dosah v morálním řebříčku hodnot?
Ono je to tak, že já jsem strašně variabilní člověk. Umím říkat moudra a vyjadřovat se k vážným věcem, zároveň ale někdy mluvím jak idiot, sexistické vtípky, dvojsmysly a párty tracky a je to pak úplně jiná kategorie, potom vytvořím něco ve španělštině do reggaetonu. Mě prostě baví měnit polohy, měnit jazyky, identitu v žánru a nejde mi o to si vybudovat v jednom žánru nějaké obrovské jméno a z toho těžit a nasávat a investovat zpět peníze (i když by to možná tak mělo bejt). Baví mě všechno, co mě nějakým způsobem nadchne. Nesleduju pak, že tam a tam bych se neměl orientovat, neboť to nevydělá dost peněz. Jdu na to srdcem. Že když můžu a chci, tak to prostě dělám, když to tak cítím. Samozřejmě bych to mohl dělat o mnoho hůř a moje zpovědi by mohly být o mnoho sprostější. Mám určitě, asi ne ani tak zábranu, ale prostě určitě jsou věci, u kterých nechci, aby si ze mě bral někdo příklad. Já nejsem dobrý příklad. Já jsem k*etén. (smích) Nikdy sem nechtěl být špatný příklad, ale zároveň asi nejsem ani dobrým vzorem. Tak se to musí brát.
Padla tu zmínka o tom rapu ve španělštině a není žádným tajemstvím, že tuhle cestu máš také velmi rád. Důkazem může být nedávný disk „Sin Limite Vol. 2“. Čím tě právě ten reggaeton a karibský zvuk okouzlil a získal si tě?
Už od časů Názov Stavby jsem s Hajtkovičem objevovali starý reggaeton časy producentů z PR Looney Tunes, artists jako třeba Tego Calderon, Wisin & Yandel nebo Don Omar. To bylo něco, co jsme do té doby neznali a říkali jsme si ty k*kot, to je co? Strašně se nám to líbilo, sledovali jsme to. To, že se to nehodilo k tomu, že jsem underground rapper, bylo zase o tom, že sem se nikdy nechtěl nějak škatulkovat a říkat o nějaké pozice. Lidi si nás i tak zaškatulkovali a žádají od nás něco, co jsme dělali kdysi a když to není ono, tak jsme se už jako že změnili a už nejsme dobří. Já jsem k latin music ale vždy inklinoval, až jsem se nakonec dostal na Kubu s Pedrem v roce 2009. Od té doby jsem si to prostředí zamiloval a jezdil tam nějaký období každý rok. Natáčel jsem tam klipy, poznával tamní artists a dělal to jako oni jen proto, že jsem to tak chtěl a bavilo mě to. Byl tam takový ten vibe, který jsme pocitově měli kdysi v Názov Stavby ve studiu, i když to byla úplně jiná hudba. I po těch letech mě ta latinská muzika baví a tak mi jebe, že jsem si prostě řekl, že už to s nimi nechci dělat slovensky. Když to tak udělám, tak tam to nezajímá je, a když to pustím tady, tak jejich parts zas až tak nezajímají naše.
To je přesně to, na co jsem chtěl narazit. Není to pak trochu až moc exotický, když někdo pod Tatrami přinese domů ten karibský zvuk a místní to třeba nedokážou adekvátně ocenit?
(smích) Je, ale byl jsem to já, kdo přinesl reggaeton sem. Mě to je ale jedno, jak řekl někde Vladimir 518, já jsem v tomhle egoista. V první řadě chci uspokojit nějaké své pocity a plány a netvořím to s nějakým kalkulem. Neřeším, jestli to budou/nebudou chápat. Většinou nechápou, ale na to jsem si už zvykl. Když jsou tři čtvrtiny světa vpravo, tak já jsem zásadně vlevo. Jsem levák. (smích)
Jaké je tvé tajemství dlouhověkosti? Jak sis dokázal udržet ten hlad i po letech a zůstat u hudby tak, aby tě vnitřně naplňovala?
To je asi proto, že jsem mentálně zaostal v šestnácti letech a tak nějak podivně stárnu. Já jsem celý život takové děcko. Sám mi to dává dost zabrat, že už mám jakby pokročilejší věk, ale moje tělo vypadá jak to u mladého chlapce a bohužel je taková i moje hlava. Asi jsem zůstal v tom všem takový nějaký zakrnělý. (smích) Furt to ale zatím nějak tak dávám. Nevím, do kdy to takhle vydržím. Možná se jednou odmlčím, vymažu si Instagram a nikomu nic neřeknu.
A když to uzavřeme ještě nějakým vtipným momentem, tak na co nejbizarnějšího jsi kdy narazil v backstagi?
(smích Víš co, to byl asi Orion, když se před lety motal v nějaké backstagi, který měla bejt moje, když přišel ze svatby v růžovým obleku a koukal, co že jsem tam snědl. Vzniklo tam legendární videjko, srdínko moje, buch buch, buch buch… To bylo asi fakt to nejbizarnější zjevení, takřka v mým backtagi. (smích)
