U našich severních sousedů mu říkají Had, Džihád, Hamas nebo HDS, ale nejčastěji je publiku znám jako Hades a jeho jméno je neodmyslitelně spjato s tamní zvučnou formací HiFi Banda. Od roku 2011 však začíná svou osobitou pouť jako sólový umělec, což přináší ještě bohatší ovoce, než bys nalezl v ráji. A nelze se bavit ani o kroku mimo, pokud právě Hades spojí síly s jedním z nejlepších polských producentů, jakým Emade bezesporu je.
Pokud jsi skalním fanouškem toho čtyřhranného nesmyslu plodícího obraz se zvukem, možná si přijdeš na své i bez té vizuální stránky. Tedy jak se to vezme. Každý správný nadšenec filmového a seriálového prostředí má své černé koně, jejichž titulní skladby by zanotoval, i kdyby byl vzbuzen ve dvě ráno belíkem ledové vody. V těchto dnech ze své věže brněnského hradu čar a kouzel vyjíždí i mocný mág DJ Opia, aby vám naservíroval svůj Filmtape obsahující zvuky nové i notoricky známé.
Člověk už od prvopočátku na svět přijde a také z něj sejde. Abychom si tu ten pobyt co nejdéle prodloužili, někteří z nás se vzdělávají v oblasti léčitelství, aby našim chorobám mohli zatnout tipec. I filmy a seriály z lékařského prostředí jsou stále žádané, i když se nemusí jednat zrovna o sitcom typu Scrubs. Doktoři jsou všude kolem nás. Pamětníci jistě v mysli vyloví legendárního Rakušana alias Doktora z hor nebo mladší generace například Dr. House. Ne každý doktor však lidi léčí, ačkoliv on sám si myslí, že jim ulevuje. Nejnovějším felčarem, o kterého by se měl tuzemský posluchač zajímat, je Doktor smrt dříve známý jako El Marón.
Další rok je téměř za námi a kvalitních desek bys opět spočítal možná na prstech jedné ruky. Nelze se však domnívat, že si některé české tituly své posluchače nenašly, proto si přibližme rovnou desítku toho nejzajímavějšího, co nám tuzemský rybník nabídl za posledních dvanáct měsíců. Samozřejmě, že to číslo je hodně osekané, neboť se letos o slovo přihlásili i další hráči jako veterán Orion, Krouzmen a BJay, Atmo Music, Lipo, Revolta, Logic, Defuckto, Marat, Puškyn Nikodém, Evil Dope nebo El Marón. Nejpilnější stájí mimo Ty Nikdy je asi celkem zaslouženě Blakkwood Records, jež nám nabídl desky od jmen jako Jackpot, L. D., Jimmy Dickson nebo mixtape Viktora Sheena.
Německá scéna nabízí mnoho exotických plazů, které v rámci rapu této zemi dominují, ale většinou je poznáte jen po vizuální stránce, neboť po té hlasové se dokonale asimilovali. Možná by se dalo říct, že jediným, kdo se tomuto pravidlu vymyká, je Haftbefehl, jehož hlas je jako kdybyste se prohnali divokým Kurdistánem. Proč bychom si při tak nabitém roce, kdy u západních sousedů vydávají všechny známá jména, měli věnovat i jemu?
Starý kontinent je stále zřejmě nedoceněnou zásobárnou kvalitních hiphopových kapel, které mají co nabídnou, ačkoliv jazyková bariéra často brání překročení hranic jejich země. Tradiční osa Slovensko – Česká Republika – Spojené státy bude vždy dominovat, nejen kvůli tuzemskému vlivu a porozumění, ale i kořenům. Přesto bych nad zbytkem Evropy rukou jen tak nemávl a zkusil zdejším formacím dát šanci. I můj zrak nesahá do všech koutů, ale některé desky zaklepaly na dveře mého přehrávače a já bych se s vámi o ty nejzajímavější rád podělil. O některých jsme psali již dříve, proto pro větší informovanost můžeš rozkliknout přiložené odkazy.
Probudil jsem se mezi chladnými kamennými kvádry lehce pokrytými pavučinami. Za lehkých patálii dokázal jsem zhotovit si pochodeň, která mě zhruba nastínila místo, kde jsem se ocitl. Po dvou hodinách bloudění jsem již ani netušil, které možné cesty jsem již zakusil, a beznaděj pohlcovala mou mysl. Náhle se ozval z povzdálí zvuk, po němž mě zamrazilo po celém těle, a já zjistil, kdo je vládce tohoto labyrintu. Polský Minotaur v tamní mytologii označován jako B.O.K se ke mně blížil. Místo strašné smrti jsem však byl nucen vyslechnout si jejich novou desku.
Mezi panelovými domy v Berlíně pobíhají zmatení fans a v nepravidelném směru rozhánějí rukama. Kaluž uprostřed hlavní „štráse“ naznačuje tektonický neklid, přestože se o zemětřesení nejedná. Berlínská zeď je už dávno spadlá, a kdyby ne, tak již nyní leží zcela jistě v sutinách. Na konci ulice jsem zahlédl mohutné svalnaté tělo a jeho hlas rezonuje všemi skly v okruhu několika bloků. Dříve znám jako Godsilla, dnes již jako Silla, se hlásí sedmým studiovým albem o slovo v německé metropoli.
Ležel na posteli napojen na přístroje a opakoval si v záblescích celý svůj život. Diagnóza zněla jasně: nevyléčitelná nemoc a on věděl, že ten konec se už blíží a zcela odevzdaně jen čekal okamžiku, kdy zubatá natáhne svou ruku. O pár ulic dále ve svém bytě 1 + 1 právě podkopává stoličku s úsměvem na rtech člověk, jenž říkával si „Doktor smrt“. Jeho rukama protekly hektolitry krve, a přesto má svědomí čisté. Jeho mysl je zahalena mlhavým oparem, ve kterém se vidí jako absolutní bůh. Pro jedny je smrt utrpením, kterého se děsí celý život, pro jiné jen přestupní brána kamsi do jiné zastávky našeho výletu. Proč se však o ní společnost stále bojí tolik mluvit?
Pokud jste čekali několik minut velezvráceného čtiva, asi jste právě otevřeli špatný rozhovor. Sám Evil Dope trefně v rozsáhlé výpovědi přiznává, že deska není zcela typicky horror corového rázu, ale jedná se spíše o problematiku, o kterou denně zakopáváme. Žádné zvrhlé hlášky nečekejte, odpovědi značí vyzrálost autora a víru v to, co vytváří. Ale nebudu vám vše prozrazovat hned na startu, zkuste se tím prokousat sami.