PTK & Yzomandias – Painkillers (2024; PTK Music/Milion Plus Ent.)

Spojení sil dvou výrazných tváří na scéně vždy vyvolává emoce. Z některých stran mohou být negativní, z jiných zase pozitivní. Pravdou je, že PTK i Yzomandias poslední roky zásobují kluby i přehrávače věcmi, po kterých je hlad. A mnozí boomeři si asi ušetří vrásky i čas, když nebudou rozporovat na téma, že před dvaceti lety to bylo lepší a čistější. Ani v redakci Bbarak.cz neupíráme žádnému releasu právo na kyslík, proto jsme se podívali na zoubek ostře sledované desky „Painkillers“. Naplnila svůj potenciál anebo se jedná o cizí svět, kterému porozumí jen zasvěcení?

Jejich cesty se možná až překvapivě prolínají delší dobu, ačkoliv slyšitelné důkazy dorazily především až nyní. Oba pochází ze západních Čech, prezentují se agresivním moderním zvukem, díky kterému si získali tisíce posluchačů. Jejich lyrika možná není na nejvyšší tuzemské úrovni, ale slovními spojeními dokážou poutat pozornost. Hned úvod alba nám skrze znělku Netflixu dává jasný signál, že tahle zábava bude spíše pro mainstreamové publikum a také ve skladbě „KSN“ utvrzení pokračuje, když zazní hláška „prcám na hlubokej text“.

Pravdou je, že tohle spojení sil ale celkem funguje a vzájemně se doplňuje. A neřekl bych ani, že služebně mladší PTK tahá za kratší konec lana. Možná i naopak. Hlasový tlak a hloubka mě u přehrávače drží v pozornosti lépe než v případě Yzomandiase. To je prostě něco, co nevytáhneš ani léty dřiny a praxe, to buď máš nebo ne. Na druhou stranu to není ale nedostatek, který by měl toho druhého srážet do absolutního stínu.

Obsahová stránka desky neuhýbá od konceptu, kterým se oba prezentují dlouhé roky. Na obdiv dávají vzestup a cestu, možnost či šanci, kterou chytli za pačesy, a která po letech dřiny generuje hmotné statky. Nechybí také důraz na loajalitu a spoleh na svou smečku, ale sympatické ctění hodnot společenské džungle. Hudebně je „Painkillers“ celkem rozmanité, od striktních věcí po uvolněnější záležitosti.

Otvírák v podobě „Zapaldo Fire“ vykazuje ten plamen, který Yzomandias možná o víkendu vystihl na koncertě Viktora Sheena v O2, kde se nechal před fanoušky zapálit. Svým hudebním podkresem je fungujícím výsledkem i herně-nostalgická „Get low“ a atmosférou mě strhla věcička „Gremlin“. Nalézám i pro mě hlušší pasáže, ale je to asi dáno tím, že nejsem tím cíleným koncovým zákazníkem.

PTK & Yzomandias vyrobili desku, která neurazí a funguje. Nepochybuju o tom, že kýžený efekt přinese v klubech, ale jsem příjemně překvapen i tím, že mě udržela v delší pozornosti i skrze přehrávač. Na druhou stranu zde nevidím úplně zásadní momenty, o kterých by se mělo hlasitě mluvit i za dekádu či za dvě. „Painkillers“ účel splnili, protože účel světí prostředky. V tomhle případě také platí, že mnohé oči sledují, ale v boji o status desky roku to budou mít složité.

8/10