Základem pro každou úspěšnou desku je kvalitní producent či hned několik takových v zádech. Jen v do mysli vrývajících se melodiích pak vyniknou myšlenky natolik, že zlidoví a utkví v paměti více než jen jednu sezonu. Můžeš vsadit na neznámá jména s potenciálem a vzájemně si pomoci, můžeš ale také ukázat na léta prověřeného beatmakera, jehož zkušenosti jsou občas jako psát písemku s pěti taháky po kapsách. A pokud i na majku je zrovna veterán ve zbroji a při chuti, jehož není třeba představovat, máme tu dvě těžké váhy, nemyšleno ve smyslu gramáže.
Postav dvě zkušenosti do studia, aby vytvořili tracklist a máš rázem chvíli, jako když sejmeš dvě mouchy jednou ranou. Výsledek se prostě dostaví, tady je to bez diskusí, zároveň je ale záhodno zkontrolovat, zda se někde nešidilo. S citem pro detail Filipa to však nehrozí. Polovička PIO Squad už před lety skrze „Buldoka“ deklarovalo, že tahle game má pro něj speciální náboj a smysl pro odpovědnost.
Čtvrtstoletí na pódiu a nechystá se pryč. Jeho ego má své mantinely, ale nemá alter, v rapu se prezentuje civilním jménem a vsází na upřímnost a otevřenost. Filipa dlouhodobě vnímám jako jednu z nejinteligentnějších tváří na scéně i bez ohledu na jeho bývalou profesi. Nemusím se ztotožňovat se všemi jeho názory, ale i jeho oponentura má hlavu a patu. Baví mě i jeho technická čistota a přesnost v rapu, fonetické souznění každého rýmu, lehkost a přirozenost, se kterou každá skladba plyne. Všemu je krásně rozumět, nikam se nespěchá, je čas ty myšlenky prolít myslí a zastavit se u nich. Slovo platí a je možné se na něj spolehnout.
On Filip i skrze nové album jasně ukazuje, že moc dobře ví, jak se věci mají. Nevsází na složité refrény a přeplněné myšlenkové nádobí. Už dávno si osvojil, že v jednoduchosti je krása a údernost, zapamatovatelnost. I proto jsou refrény vytvářeny tak, aby je příznivci mohli pod podiem sdílet s autorem bez nutnosti hlubší znalosti textu. U domácího poslechu to možná občas zanudí, ale live to šlape a dupe.
Samotnou kapitolou je opět výběr hostů. Filip už na předešlém sólu definoval, že se nebojí experimentů i potvrzení svého postavení na scéně. Asi každého fanouška překvapí, že v rámci rapu zde není přítomný Eurodel, ale bystré ucho pozná, že se o úplnou absenci nejedná. V případě čerstvého držitele Anděla Jamese Colea i Resta se jedná o funkční příspěvky potvrzující formu hostů.
Filip ale vsadil i na neokoukané tváře. Šance dostal účastník soutěže The Mag WRAP Ley Lofaj, jenž na sebe upoutal nejen originálně šitými oděvy. Jeho potenciál dává jasný signál, že bychom o něm v budoucnu mohli slýchávat častěji. Druhým je mostecký Shivoz Mokujin, na kterého jsem narazil před časem na desce Chipa Hazarda. Jeho specifický projev mě příjemně zaujal, ten prvotní wau efekt zafungoval na výbornou. U věci „Víc než kdy jindy“ to ale trochu vyprchalo, přestože to stále funguje. A pak tu máme sen každého hrdého otce interpreta, který může spojit síly se svými ratolestmi. Oceňuji text dcery Matyldy, který si na nic nehraje a odpovídá jejímu věku, nicméně nejsem úplně fanouškem těchto věcí, a tak po několikátém poslechu desky už spíše přepínám.
„2 mouchy 1 ranou“ je velmi dospělou záležitostí autorů, kteří mají i po tolika letech co nabídnout. V případě DJe Fattea jsou to bubny, které v některých částech tracklistu tvrdě diktují, řežou a mrazí, jinde zase jen poletují ve vlnách pohody. Odráží se tam duševní stav obou. Tahle deska není nasraná, nevyčítá ani nezávidí. Je to dospělé připomenutí toho, že tu jsou stále ti, kteří žánr milují, nikoliv dojí.
DJ Fatte mi sedí pod hávem synťáků i tradičního samplování, jeho nasazení v posledních letech vzbuzuje respekt i zásobu v tuzemských přehrávačích. A když je tu i jihlavská jistota, jenž si plní sny a po letech ve školství dala přednost životu hudebníka, svět je v pořádku a bez mráčků. Jeden jako druhej dřou jako koně a na scéně se opět něco děje. Možná, že to nebude rezonovat jako v případě vyhledávanějších jmen, ale to je dané věkem, dobou a vývojem. Z toho se svět neboří ani nezastavuje.
8/10
