Sdílej
Newyorský label Babygrande Records ve spojení s Think Differently Music Group, kterou vlastní bývalý člen Royal Fam Dreddy Kruger, jehož jméno si možná pamatujete díky hostování v tracku „Graveyard Chamber“ z debutového alba Gravediggaz, či účasti na Geniusově klasice „Liquid Swords“, vypustili společnými silami 18. října loňského roku do oběhu očekávanou kompilaci s více než slibným názvem „Wu-Tang Meets The Indie Culture“, kterému ještě o necelý měsíc dříve předešel singl „Biochemical Equation“ z dílny (na první pohled patrně překvapivé) dvojky RZA a MF Doom. Za projektem, který může někomu díky svému konceptu připomínat pár let starou a posluchačsky vděčnou sérii „Wu-Chronicles“, tedy stojí již zmíněný Dreddy Kruger, jenž se na něm, podobně jako třeba na Masta Killově „No Said Date“ nebo desce „Militia“ od spřízněných Black Market, zhostil role výkonného producenta. Onen nápad a originalita ovšem spočívá v tom, že v tomto případě jde o směsici několika zakládajících členů Wu-Tang Clanu, hrstky Wu-producentů a spřízněných členů Wu-Family s nezávislou špičkou východního i západního pobřeží, jejichž vlajky kupříkladu nesou taková jména jako Planet Asia, Ras Kass, MF Doom, Tragedy Khadafi, RA The Rugged Man, Del The Funky Homosapien, či Sean Price, což je, jak jistě sami uznáte, sestava vskutku noblesní. Nicméně, ne všechny nápady se dají zrealizovat takovým způsobem, aby se z nich stala nezpochybnitelná klasika daného žánru, prvotní nadšení leckdy vyprchá a mnohdy tedy výsledný počin doplácí na ubohé provedení. Na papíře totiž můžou znít velká jména dobře, ale to samozřejmě ještě neznamená předem vyšlapanou cestu k respektu, či oblibě. I když předešlou větou nechci říci, že je tato kompilace právě exemplárním případem předchozí myšlenky, jisté znaky a neduhy bohužel vypozorovat lze. Pro důkaz prvního šlápnutí vedle či pochybení nemusím chodit příliš daleko – je jím práce na dálku, což dokazují poznámky ke každé nahrávce, jež si můžete přečíst v coveru desky, a které bez větších okolků prozrazují, jak který track vznikl, z čehož vyplývá na povrch, že si umělci své audio soubory, acapelly, nebo beaty často vyměňovali jen a pouze prostřednictvím internetu. Poněvadž Dreddy Kruger k sobě všechno „slepoval“ až na místě, soudržnost kulantně řečeno pokulhává (minimálně několik tracků působí, jako by se šily na poslední chvíi horkou jehlou) a finální výsledek tedy místy logicky strádá. Mnoho tomu nepřidává ani produkční stránka věci, za níž stojí Bronze Nazareth, jenž má na starosti drtivou většinu záležitostí, a Preservation, s tím, že jedním želízkem v ohni disponuje i RZA, Allah Mathematics a DJ Noize. No a výsledek? Místy to šlape, někde kulhá, pár beatů se topí v nezajímavosti, pár podkladů je nevýrazných a když se vše sesumíruje, ve finále až na pár čestných výjimek nic nového pod hip hopovým sluncem. Doslova a do písmene trefou vedle, která ční nad všemi ostatními jako Supernatural s Juicem účastnící se předkola jednoho z rádoby freestyle battlů v pražském klubu Třetí poločas, je track „Cars On The Interstat“ od mě neznámé autorské dvojice Shacronz & Freemurda (CCF Division), a to i přesto, že Mathematicsův beat není úplně marný a můj názor je ten, že při větším štěstí na selekci interpretů by tomu tak být rozhodně nemuselo. Mnohé posluchače poté může jisto jistě zklamat i sólový zářez „Fragments“ od Del The Funky Homosapiena, jenž bych z důvodu absolutní nesrovnalosti zajeté acapelly s nic neříkajícím až tragickým beatem („off beat“ rap hadra) zařadil do stejné škatulky s odpadky jako píseň předchozí. No a jelikož už mě pak žádná z dalších pecek neirituje tolik jako přítomnost Libora Doška v základní sestavě Sparty, s vaším laskavým svolením bych se nyní zaměřil na momenty honosící se etiketami povedenější, zdařilé (které zde mají největší zastoupení) a v ojedinělých případech také výtečné. Nominaci do první zmíněné skupiny by ode mne obdržela úvodní záležitost „Lyrical Swords“, která spojuje legendy obou pobřeží – Geniuse a Ras Kasse, kteří rýmují rozmlouvají do lehce neurovnané instrumentálky od Bobby Steelsova učedníka jménem Bronze Nazareth. S odřenými uši se v této společnosti ocitá i singlová jedičná kolaborace „Biochemical Equation“ od dvojice zásadních jmen scény RZA a MF Doom, jejíž potenciál zaujmout není, obzvláště tedy díky výkonu druhého jmenovaného, malý, a to i přesto, že se Digital na beatu vyspal již nesčetněkrát lépe. Ve druhé, o poznání nabitější kategorii, by určitě prosperovaly skladby jako „Think Differently“, v níž se v synťáky podpořeném podkladu postupně realizuje Casual z Hieroglyphics, Rock Marciano z The UN, Vordul Mega z Cannibal Ox a Tragedy Khadafi, či „Slow Blues“, což je pro změnu zlým beatem s přísnými kytarovými riffy od Bronze Nazaretha opatřená věc s naléhavými lyrickými příspěvky od tria ve složení Vast Aire (Cannibal Ox), Timbo King a Prodigal Sunn. O místo v sestavě by se nemusela bát ani hitová píseň pojmenovaná „Give It Up“, která je potomkem společné snahy RA The Rugged Mana s J-Livem. I když RA nikdy nepatřil mezi nejtřipitivější hvězdy rapového nebe a ani mé osobě nikdy jeho styl k srdci příliš nepřirostl, zde podle ohlasů jeho skalních fanoušků zajíždí jednu ze svých nejlepších slok kariéry, a to co se jak sdelění, tak i originálního flow týče. Druhá věc je bohužel to, že takřka totožný hlavní motiv již použil Dj Honda v pár let starém tracku „Hip Hop 101“, který se nalézá na posledním sólovém albu PMDýho. Poslední a posluchačsky nejzajímavější kapitolu snad představuje příjemný song „Verses“, jenž spáchal hladový čtyřlístek emcees složený ze jmen La The Darkman, Scaramanga Shallah, GZA a Ras Kass, který si ve svém partu nebere servítky a při zabroušení do politických vod samozřejmě nenechá nitku suchou ani na prezidentu Bushovi. Nemůžu si pomoci, ale za (minimálně stejného kalibru dosahující) další interesantní okamžik považuji Bronze Nazarethovu sólovou výpověď „Back Down“, jenž v ní s jistotou Federerova přesného bekhendu dokazuje, že je nejenom zdatným producentem, nýbrž i stylovým mistrem ceremonie. Ostatně,do tak ukrutného beatu s ambicemi na namožení krčních svalů se musí sázet slova jedna báseň. Jak už jsem poznamenal v úvodu, nápad jistě skvostný. Už když jsem poprvé spatřil hvězdný seznam jmen podílejících se na „Wu-Tang Meets The Indie Culture“, věděl jsem, že tento disk má ve svých rukou obrovský potenciál. Papírově pozoruhodnému kompilačnímu výběru se však nepodařilo dostát své bombastické reklamy a očekávání, jakého se mu dostávalo těsně před vydáním a pocitu, že vše mohlo za jistých okolností dopadnout ještě o třídu lépe se zkrátka a dobře neubráníte. Jenom „dream-team“, ať už připomíná americký basketbalový výběr na letních olympijských v Barceloně či Atlantě sebevíce, totiž sám o sobě na vše nestačí a i pouho pouhé trio zakládajících členů Wu-Tang Clanu je pro kompilaci tohoto druhu a hlavně jména žalostně málo. Jestliže se někdy v budoucnu dočkáme pokračování, budeme muset doufat, že se Dreddyho týmu podaří dostat umělce do studia zároveň. Jen tak totiž můžet být výsledek jejich práce přesvědčivější. P.S.: Omlouvám se za neaktuálnost, recenze je z prosince ´05, ale nějakým nedopatřením se na ni tehdy nedostalo.
Už jsi četl?
