Sifon z WWW: Na začátku jsem byl rád, že jsem uvnitř konzervy a splňuju žánr. Teď jsem rád, že ho nesplňuju

Koncertní život se pozvolna vrací ke svému životu a první kapely vystrkují na stagích své růžky. Jednoho takového programu jsme byli svědky během pátečního koncertu WWW Neurobeat v areálu trutnovského Bojiště, kde pražská legendární formace v čele se Sifonem vystoupila pro tamní publikum. Energická podívaná zanechala v přítomných zážitek, který umocnil právě i koncertní půst a zdálo se, že obě strany byly z výsledku nadmíru spokojeny. Po závěrečném hvizdu, tedy spíše po poslední skladbě, se nám podařilo Sifona odlovit na kus řeči a pořídit pro Bbarak.cz exklusivní rozhovor po velice dlouhé době.

Austy: První zastávka po dlouhém lockdownu a koncertním půstu, ale diváci si tvou show užívali každým douškem. Byl jsi na ten návrat podobně hladový jako oni? Nevadilo ti, že se nejedná o velký event, ale spíše komorní prostředí?

Sifon: Užíval jsem si to hrozně moc, protože místo toho, abychom se ocitli třeba v nějakém městském prostředí, kde by byl člověk možná trochu nervózní, že všechno je už takový technický a je to vlastně už ten koncert, tak když tu vidíš lidi roztroušené mezi stromy a zároveň sem přijíždíš hezkou krajinou, tak se postupně uklidňuješ. Byl to takovej hippiesáckej uvolněnej pocit. Lepší premiéru po lockdownu bych si asi nemohl přát. Komornější akci někde v přírodě, kde ti je dobře i díky tomu, na jakém místě jsi.

Ta příroda a klidnější prostředí by mohly být ale lehký kontrast tvé hudby, která je protkaná industriálními prvky…

Ono vlastně ve výsledku ne, protože v našich textech a hudbě je spousta jakéhosi protestu, který ve skutečnosti mluví o nějakém agresivním aspektu, který se týká společnosti, ale ne nutně jen městské. Když si to vlastně vezmeš, tak v našich textech je spíš absurdní černej humor, který burcuje proti bezvýchodnosti se postavit. Další věcí je možná to, jestli vůbec ještě jsme městský, protože například téma vesnice se objevuje v našich textech často, ačkoliv to jsou surreálné obrazy. Industrial jo, ale spoustu zvuků, který já třeba používám ke tvorbě snareů, hi hatů, nebo vůbec celé hudby, vznikají tak, že chodím s mikrofonem a lovím třeba po lesích a ťukám do větví, suchého listí a kamenů.

Tak tys byl pověstný svými procházkami po městské zástavbě a lovení takových zvuků….

Ano, ale postupně se to rozšířilo i z města. Například praskance v ohni, jak ti lupne to dřevo nebo vlastně i zahvízdá. To jsou skvělé zvuky, ze kterých můžeš generovat bicí i melodie. S rapem stále cítím silnou vazbu, takže samozřejmě sleduju stále i ten původní rap, kterým myslím hlavně ten afroamerickej. Zjišťuješ, jak to oni dělají. Oni mají ten bicí základ třeba nepravidelný, dialektický a kulhá to, a to je vlastně ta fascinující flow jejich rytmu, to je ovšem jejich přirozené cítění, já to dělám tak, že použiju samply ohňových praskanců a nenarovnávám je do gridu, nechávám je přirozeňe kulhat v rámci celkového rytmu.

Zmínil si africké kořeny, ze kterých za velkou louží dlouhé roky těží, ale v posledních letech se některé africké prvky dostávají do Evropy především skrze potomky imigrantů a v kurzu je už nejen v západních zemích například subžánr nazývaný afrotrap. Může ti to být po zvukové stránce bližší než ty léty zaběhlé koleje tradičních amerických jmen?

Asi ti nedokážu říct, jestli je mi to bližší. V každém směru si hledám něco, co mě osloví. Tím pádem když se zjevil trap, tak to u mě bylo od začátku především o nějakých individualitách. Pokud jde ale o rap, co v sobě má kořeny africký muziky, tak se projevuje tím, že oni umí dělat beaty, který nejsou narovnaný do gridu. To my Evropané chápeme hrozně těžce a musíme se to učit, stejně jako poslouchat mikrotonální hudbu, zatímco oni to mají nativně. Vychází to z jejich tisíciletých poznatků. Ve skutečnosti, když si vezmeš třeba starej boombap například Public Enemy, když přišli s deskou „Apocalypse 91“. To byl hroznej masakr, ale právě i proto, že tam Terminator X proskrečovával různý jazzový nahrávky a kašlal na to, jestli to k sobě ladí nebo neladí. Intuitivně to jede do hromady a mnohdy to jsou disharmonie a i čtvrtónový intervaly, ale ta hmota funguje. Mně se rap hrozně líbí a kdysi jsem ho začal poslouchat i kvůli tomu, že mi to celé přijde svobodné, že se to neřídí nějakými skladebnými pravidly, ve kterých můžeš očekávat, co se stane, ale umí tě to i překvapit.

Když bychom ještě zůstali u těch tvých zvuků, tak by tě mohl posluchači vnímat i jako velkého průkopníka, o kterém se zase až tak nemluví. Například v otázce těch vlivů z Ostrovů a dubstepu, který se v té tvorbě objevuje, přestože si u nás pak zásluhy nárokují jiní…

Určitě, ale je to taky o tom, že mně se z každého toho směru něco zalíbilo a řekl jsem si „tady je dobrý postup, ale zrovna tak je dobrý postup taky támhle třeba v latino muzice“. A ty pak kombinuješ a hledáš nějakou tu vlastní cestu. Takže když se zjevil dubstep, tak se mi hrozně líbila jeho práce s bicími a řezavými zvuky. Já když jsem začínal, tak jsem byl rád, že jsem uvnitř konzervy a splňuju žánr. Teď jsem rád, že ho nesplňuju, protože jedině tím můžu být sám pro sebe překvapivej a i publikum může být překvapený, že nedostanou to, co by jednoduše očekávali, dojde k nějakému zvratu a můžou se rozhodnout, jestli to, co přišlo, je dál nebo ne. Někdo může říct, že si to zabil, někdo naopak, že jsi to rozvinul. Je to vždy risk pustit se do neznáma, vykročit pryč ze žánru. Dubstep se mi tedy hrozně líbil, ale nikdy jsem ho nechtěl dělat, inspiroval mě řezáním samplů, prací se zvukem a hustym rytmem se stoptajmy. Když se tenhle žánr zjevil, tak to byly fascinující věci, zrovna tak grime. Úplně jiný tempa a jinak posazený flow. Pro mě grime je zase ale hlavně pořád kapela The Streets. Mám rád Mikea Skinnera i kvůli jeho textům. Jako by to bylo nedávno a oni už to sou vlastně oldies.

Tys byl uvnitř „té konzervy“ ale velmi krátce v rané fázi, když jste po Praze dělali první mejdany s PSH a Coltchou. To si tedy už v počátcích cítil, že by ses chtěl ubírat jiným směrem?

My jsme vlastně taky jeli tu klasiku, protože bylo potřeba se na něčem naučit. Aby ses něco naučil, tak se asi musíš zamilovat do nějakého proudu a musíš se i trochu omezit, aby ses neučil všechno a neseděl na více židlích. Když jsem poprvé slyšel Beastie Boys, ale i kapely De La Soul, A Tribe Called Quest, The Pharcyde nebo Digable Planets, čemuž se říkalo conscious rap, což byla opozice vůči gansta rapu, který mě nikdy moc nebral, protože právě tihle měli barevnější, poetičtější a i sociálně aktivističtější texty podávané ve formě pozitivně energizující flow. Třeba přímo od The Pharcyde jsem se učil a musel jsem být konzervativní, protože si vem, že jsme tohle začali poslouchat jako velmi úzký okruh lidí v roce 89 nebo 90. Lidi to tady vůbec nezajímalo. Když jsem třeba někomu tohle pustil, tak většina lidí řekla „co je to za blbost, nějaký blábolení do rytmu, ani se tam nezpívá…”. Člověk si tu konzervu vytvořil taky proto, aby měl takovej obrněnej transportér, proti tomu, že ti všichni říkají, že to je totální nesmysl. Na začátku jsem se uzavřel v rapu a chtěl v něm zůstat, ale později jsem si začal uvědomovat, že by mi to nemuselo stačit, to když jsem třeba začal poslouchat Rage Against the Machine a Jamiroquai a začal si uvědomovat sílu crossoveru.

Svým způsobem jsi ale takový obrněný transportér i vůči spolupracím. Jestli se nepletu, tak jedinou výraznější rapovou sloku jsi poskytl Smackovi na jeho desku P’S A Love…

Je to tak, že pro Vladimira 518 občas udělám nějakou muziku, Smackovi a ještě Tchagunovi jsem dal pár rapových slok, ale to je asi tak všechno, máš pravdu. (smích) Rozhodně to ale není tím, že bych se tomu vyhýbal, ale mně ti lidé ani moc neoslovují.

Čím si to vysvětluješ? Je to třeba i složitostí v textech, kdy se mainstreamové spotřební zboží dělá za účelem snadné stravitelnosti? Anebo ti český rap jako takový nemá příliš co nabídnout?

Já si myslím, že má. Neoslovují mě nikoliv ve smyslu, že se mi to nelíbí, ale spíš se nikdo neozývá. Hrozně mě baví Adam z Prago Union nebo Vec, se kterým se známe kopu let a řekneme si „ahoj starký“, ale kdo z nás je vlastně víc starší? (smích) Každý má svoje témata a zatím se to prostě nesešlo. Velmi mě baví taky Maniak nebo Smack, kde ke spolupráci už došlo. S Maniakem jsme si kdysi řekli, že by nás společnej trek taky bavil, ale kdy k tomu dojde je ve hvězdách, ale já nikam nespěchám.

Je tomu taky pár týdnů, co vydal Idea novou desku, na které se nečekaně zjevil veterán Dědek z legendární party 6 Polnic. Vnímáš ho jako další výraznou tvář české scény, která se měla za svůj přínos dočkat možná trochu více pozornosti?

Toho jsem si taky všiml, že se Dědek najednou vrátil. On nikdy nevydal sám album, protože o tom vždycky hrozně přemýšlí. Dělá to dlouho a pak si řekne, že to ještě není dobrý, ubíhá čas a on si třeba řekne, že to vlastně nikdy není dostatečně dobrý. Nicméně, on se také pustil jinou cestou. Dědek má na kontě spoustu divadelních muzik a i docela velkorysých pro výrazný a významný divadelní představení jako třeba „Pérák“. Takže on z té muziky nezmizel, jen z toho rapu možná tak nějak vyprchal. Určitě mě potěšilo, že se najednou zase zjevil. Přijde mi to důležitý, protože Dědek v době, kdy jsme my všichni rapovali na těžkou dobu, tak on přišel jako 6 Polnic a rapoval off beat. Plaval za rytmem a slova usazoval volně a představil nám tuhle flow a vlastně i výborný texty a skvělej hlas. Když se do toho Dědek pustí, tak to má charisma a napětí. To je pro mě u rapu důležitý, poslouchat to charisma. Nechci poslouchat melodii, jestli někdo dobře zpívá, já poslouchám tu osobnost. A rap je tomu hodně blízko, za nic se neschovává.

Nacházíš na české scéně tedy i mladé tváře, které to charisma mají? Kdo tě hudebně zaujal?

Přiznám se, že to v poslední době asi až tak moc nesleduju, ale pro mě má velkou osobnost z undergroundovýho prostředí Edosh, pak mě baví to, co dělá Johnny Násilník. Teď mě taky docela pobavilo, že jsem byl osloven, abych udělal remix pro Yzomandiase, kterého jsem v určité době vůbec nechápal. Oslovil mě k tomu NobodyListen a já jsem v první chvíli řekl „ani náhodou“, ale pak jsem si taky řekl „ a nejsem tím pádem už takovej starej a zatrpklej? Co kdybych to ještě jednou prozkoumal a našel něco, co pro mě bude výzvou? Pojďme to vzít jako výzvu.“ Tak jsem tam našel velmi nenápadnej text, který je velmi osobní a ve chvíli, kdy kolem mě většina partu Milion+ hejtuje, tak já jsem si tam našel linku, která mi dává smysl, a pochopil jsem, že Yzomandias má ve skutečnosti co říct a má velký charisma. Je tam ale taky spousta tracků, které mi neříkají vůbec nic. Ze Slovenska mě potom náramně baví Boy Wonder, kterýho jsem viděl i naživo. Tam jsem viděl velké charisma a talent. Jasně, že i Smack, ale ten se mi líbil, už když jsem měl vedle něj zkušebnu a ještě měl Iscream Boyz. Slyšel jsem, jak frázuje a říkal si, že to snad není ani možný, co ten člověk dělá, jak jazzovej bubeník, ale se slabikama. Občas se i zjeví něco nového, ale jména ti neřeknu, protože jak dělám často filmovou muziku, tak pracovně sleduju hrozně moc jiné hudby a paměť mám přeplněnou. Hodně času trávím i studiem různých žánrů jako moderní vážná hudba nebo hudba Blízkého východu a rytmy z Indie. Jednou za čas pak zase zabrousím k tomu, co se děje v českým rapu, ale nejsem tam přítomen neustále. Musím ale ještě říct, že Pio Squad pro mě mají stále charisma. Nebaví mě všechny jejich texty, ale cítím tam vnitřní napětí, radost, energii a osobnost. Stále mě baví i Hugo Toxxx, protože ať řekne jakoukoliv kravinu, tak to má pořád takovej lišáckej a hypnotickej náboj, to si dokážu říct jenom „jasně, beru“.

Nahlížíme na současnost, ale vnímáme i tu dávnou minulost. Uvědomuješ si třeba při své tvorbě v hlavě ten fakt, že už jsi na scéně tak strašně dlouho? Dokážeš si udržet i ten hlad a zapálení pro svou tvorbu jako před lety?

Ono to není ani tak o rapu, ale o hudbě. Rap byl pro mě důležitej pro to, abych vůbec do hudby vstoupil, potom bylo taky důležitý se mu vzdálit, aby člověk pochopil, že existuje i spousta další hudby, která ti má co nabídnout. Musíš opustit ty vzory, aby ses dozvěděl víc. Teď už je to tedy obrovský zápal dělat další věci, které se týkají muziky. A to, jestli to bude rap, je vlastně už vedlejší. Není to rutina, není to setrvačnost. Je to pořád touha vytvořit něco, co mě samotného překvapí, ale může to být třeba i kompozice pro symfonický orchestr v kombinaci s elektronikou. Pořád mi tam v podvědomí ale bliká nějaký vykřičník, kterej mi říká, co kdyby se tam objevilo i nějaké slovo? A v té chvíli jsem zase u toho rapu. Ve výsledku, pro mě, čert vem rap, asi už běžím úplně jinými cestami, ale mám sebou stále ten kořen, ze kterého jsem vzešel a kterej mě tý muzice naučil a to je rap. I když se v našich nových WWW skladbách pouštím do melodií a vícehlasů, neberu to jako zpěv, ale jako rap. Pořád mě láká a provokuje.

Považuješ svou verbální stránku hudby za nadčasovou? Vnímám v ní často místa, která dokonale i po letech sedí na určité události a poukazují na některé osoby…

Neustále pozoruju svět. WWW jen v textech například nezmiňují jmenovitě osoby a nepoužívají kritiku konkrétních politických garnitur. Neříkám, že nechci, ale neumím to. Když třeba Toxxx udělal tenkrát skladbu „Volte mě“, tak jemu to z huby jde a dá se mu to věřit, ale mně by to nešlo. Neumím to dobře napsat a nevěřili by mi to, ani já sám sobě. My hledáme způsob, jak to vyjádřit v přenesených obrazech, tu absurditu, toho jak se nějaká sféra lidí chová k jiné sféře lidí, aby významová spojení a výklad byly volnější a tím pádem možná nadčasové. Bylo by hustý, kdyby tu byl nějaký dobrý sociopolitický rap, byl bych za to vděčnej, ale možná je to prostředí tady na to malý. Mnozí lidé, o kterých by v tomhle případě bylo nutný psát, jsou navíc tak hnusná a mrtvolná sféra, že s ní vlastně nechci svojí hudbu špinit. Nechceš to zavlíkat do hudby, která má možná lidem dávat radši něco pozitivnějšího, živelnějšího a s dávkou tajemství.

Ubírá se za ta léta český rap dobrým směrem?

Tohle asi není úplně otázka na rap, ale na celou českou muziku. Mám pocit, že v různých individualitách ano, ale tendence neustále něco napodobovat jsou tu hrozně obrovský. Je to tedy tak nějak půl na půl. Bude to vždycky o nějakých pár osobnostech, které jsou schopny jít hlavou proti zdi a vymyslet si vlastní styl, i když budou riskovat, že to budou lidi hejtovat. Tohle já cením. Projeví se to až časem a projevilo se to třeba i u WWW, že si to našlo úplně jiné publikum, které rap třeba vůbec nemusí poslouchat. Pro mě to pak ale začíná být velice zajímavé. Když bych se na to podíval z jistého úhlu, tak se mi povedlo rap přiblížit těm, kteří by ho jinak vůbec nebrali.