Tao Quit je rapper, producent, autor a publicista, který se do českého hip hopu zapsal nejen množstvím vydané hudby, ale i neutuchající aktivitou napříč scénou. První rapový track natočil už jako desetiletý kluk za pomoci dvou kazeťáků a postupně se stal držitelem českého rekordu v počtu nahraných skladeb. Během let spolupracoval se stovkami interpretů a producentů včetně Oty Klempíře, Viktora Sheena, Jamese Colea, Psycho Rhyma, Lukrecia Changa či Timbo Kinga z Wu-Tang Killa Beez. Vedle hudby se výrazně věnoval také publicistice, zejména na stránkách BBarak.cz, kde publikoval stovky článků a rozhovorů. Za sebou má rovněž angažmá v Bizarních HipHoperech a krátkou, leč historicky významnou epizodu ve stáji Vincentky. Rozhovor s ním vznikl při příležitosti vydání tištěného magazínu Safraport, jehož součástí je jako exkluzivní příloha společné album s DJem Richardem „Mixtape Era“.
Bobby: Kdybych zítra začal točit film nebo psát knihu o tvém životě, jak by se musela jmenovat? A nechci slyšet název „Recepční“…
Tao Quit. „Asi něco jako “Konec undergroundového rappera v Čechách“ nebo něco na ten způsob. 〠 Ne, nevím… Zrovna makám(e) na takovým dokumentu o mně a sám vymýšlím název. Ale to se týká v podstatě rapu, ale kdyby to bylo o mém životě jako takovém, tak asi třeba „Nomád“, že jsem hodně cestoval, nebo „Rekordman“, vypíchnout by se toho dalo více.“
Kdo z hudby, nejen z rapu, tě ovlivnil nejvíc způsobem, který by čtenáři i tvoji sympatizanti vůbec nečekali? Co by je skutečně překvapilo?
„Určitě Prince a ten vliv neustále sílí. Hudebně je to pro mě nejlepší muzikant všech dob (včetně Mozartů, Bachů apod. se kterými se ho nebojí srovnat i odborná muzikologická veřejnost). Kdyby neexistovaly nástroje, sám by si je vyrobil. Pokud bych si měl na pustý ostrov vzít jediného umělce s jeho diskografií, byl by to Prince. Do konce života nemusím poslouchat nic dalšího a pomáhá tomu fakt, že nahrál odhadem okolo osmi tisíc písní. U nás je podvědomí o něm hodně zaostalé, vlivem komunismu, kdy sem prosakoval jen Michael Jackson a on, kvůli přehnané sexualitě, vůbec. I tak ho mají lidi v hlavě zapsaného jako „Purple Rain“ osmdesátkovou megastar, ale jeho čtyři dekády v hudbě zanechaly ohromný kus práce, kdy se realizoval ve všech žánrech, věnoval se značně jazzu, zabrousil do hip hopu a podobně. Hrál většinou na všechny nástroje, dokonce si ty songy i míchal, byl to textař. Inspiruje mě samozřejmě i jako osobnost, přesto, že měl svoje chyby. Udělal v životě několik obratů a parakotoulů o 360 stupňů a z proslulého erotomana se stal nábožensky a spirituálně smýšlejícím člověkem, který vykazoval ohromné množství pozitivní činnosti. I pro společnost jako takovou. Dodnes vylézají na povrch sumy, které jen tak dával různým charitám anebo lidem, co to potřebovali, aniž by o tom kdykoliv padlo slovo za jeho života. Taky u něj jako u jediné postavy v historii vidím to, že s ohromným množstvím peněz, slávy a moci se tím nenechal zotročit, ale naopak to využíval v maximálně based rovině. Co dělal v jeho postavení on, bych já rád dělal taky, kdybych měl tu příležitost. Btw, pro zájemce o Princovu tvorbu jsem nastříhal osmihodinový mixtape čítající 100 songů a najdete ho na mým bandcampu. Jmenuje se to „Úvod do Princologie“.
Když jsi nahrál svou první věc, věděl jsi, že tohle bude život? Nebo jsi jen potřeboval ventil?“
„To mi bylo deset let a použil jsem vařečky, rýži v hrnku a dva azeťáky. A můj první rým zněl: „Jo rap to je věc a není to kec, že rapu už nebude nikdy konec“, takže jsem věděl, že to jen tak neskončí. Teď jsem si uvědomil, že to opět nevědomky souvisí i s tím mým jménem „Quit“. Pak jsem začal sprejovat ve dvanácti, a ve třinácti mě chytli. Doma to byl průser jako kráva. To byl rok 2005. Dostal jsem zaracha a jediný, co mě během léta napadlo, bylo vzít tuž ku a místo toy čmáranic začít psát texty. A totálně mě to pohltilo. Napsal jsem jich asi 50 během prvního měsíce a hned jak jsem mohl ven, jsem běžel pro skype mikrofon za 100 kč a v první den jsem nahrál 30 věcí do Záznamu zvuku ve Windows do různých obskurních vyzvánění telefonu a hudeb z počítačových her a vypálil to na CD. Večer jsem to pustil našim a oni pukly smíchy. Bylo to samozřejmě extrémně dětinské a špatné i na obecné poměry začínajících toyů. Bohužel jsem to pak ve vší drzosti poslal i do BBR, kde jsem dostal logicky a zaslouženě půl baráčku. Takže jsem budoucnost nějak neřešil. Že v tom utopím 20+ let mě nenapadlo. Myslím, že je to pro mě prostě přirozený, já jsem rapem odkojený, můj táta poslouchal všechno, ale byl hlavně depešák a mě jako malého zaujaly ty kazety z jeho sbírky s černochy na obale, takže 2Pac, Snoop, Dre, hlavně west coast, to totiž frčelo na bootleg trzích na Ukrajině v 90. letech. A vím, že jsem údajně už ve dvou stál na stole a cosi „zpíval“ o hrníčku, co jsem měl rád a když mě naši natáčeli v šesti na kazetu na památku, tak jsem běžel pro kazetu Warrena G a pustil jí na pozadí. Napodoboval jsem to rapování svým vlastním žvatláním. Takže to vše sahá mnohem hloub, než jsem si schopen vybavit a pamatovat.“
Je něco, co bys chtěl do své hudby dostat, ale zatím sis na to netroufl?
„Jo, určitě moje křesťanství, které je pro mě tak jako tak intimní, a ještě se učím to téma zpracovávat jak hudebně, tak i veřejně. Ale blížím se k tomu mílovými kroky. A obecně chci se totálně zbavit negativity v textech i hudbě. Samozřejmě mám rád tvrdou muziku, včetně rapu, ale dá se dělat i bez extrémních vulgarit. Pak jsem začal dělat speciální album určené jen pro mě. Jmenuje se to „Soukromé album“ a tam vkládám skladby a témata, která nejsou určená pro nikoho jiného a je to velmi terapeutické, říct do textu cokoliv na 100%.
Jsi teď v tuto chvíli lepší rapper, nebo beatmaker? A jak to vidí tvoje nejbližší hudební okolí?
„Obecně existují rapující producenti a produkující rappeři. Nevím o nikom, kdo by byl rovnoměrně 50/50, většinou jedno převažuje více či méně. A taky existují drobné nuance mezi schopnosti producentů, co jdou za majk a naopak. Producenti, co zkouší rapovat mají třeba takový specifický způsob podání, k té skladbě přistupují z jiného úhlu, ale nevím, jak to popsat. A produkující rapper se zase nebojí jít proti zavedeným konvencím. Já jsem byl vždy 60/40 rapper/producent, byť mě kolikrát produkování baví a naplňuje víc. Ale zas abych nekecal, někdy je i ten rap mnohem euforičtější. Pocit z nádherně vykonaného instrumentálu, co jede hodinu na smyčku a prošel právě fází zrození nebo dvoum minutám dobře odrapované pasáže jsou jiné, ale excelentní pocity. No, ale ti, kteří jsou obecně více rappeři, mi přijde, že nejsou extra uznávaní a respektovaní jako producenti. Jelikož mě lidi zvou více na feat než mě žádají o beaty, řekl bych, že je to i můj případ. Ale taky to může být tím, že mívám dost složité beaty a málokdo si na ně troufne. Ale tuhle jsem třeba produkoval celé album DěsBěsovi a výsledek dopadl náramně dobře. Určitě těm, kterým nesedne můj rap, třeba víc sednou moje beats.
Jak je možné, že jeden den sedíš na obědě s Viktorem Sheenem a Ewou Farnou, druhý den nahráváš do beatu Jamese Colea, jindy samozřejmě vyšvihneš společná alba s Drogy D či Raekem z Divokýho západu a pořád je ta pozornost taková, jaká je? Neubírá ti tohle nedocenění někdy chuť?
„Hele, bavili jsme se o tom právě na tom obědě, ale v souvislosti se Samurajem Pítrem, se kterým jsem taky mimochodem nahrál EP, ale stále leží v šuplíku… Že on je prostě „rapper’s rapper“ čili oblíbený rapper oblíbených rapperů. Mám to asi stejně. Uznává mě hodně renomovaných jmen a upřímně mě cení, kolikrát to se mnou sdílejí, že cení toto tamto, že mě mají ve svém Spotify v tom příčkách a tak podobně. Ale u veřejnosti jsem samozřejmě pohořel, nebo při nejlepším neviditelný, v horším případě odepsaný, bizarní. Ale je to kombinace několika faktorů. Za prvý nepřístupnost mojí tvorby, je jí hodně, bývá složitá nebo dost ujetá a není to nic pro běžný posluchače, defaultně je pro fajnšmekry, a i ty kolikrát vyzývám na challenge. Byť mám přístupnější věci, tak se v té přehršeli materiálu ztrácejí. A za druhý jsem udělal řadu chyb ještě v prvofázích své cesty a ty se se mnou táhnou do dnes a jak se říká, první dojem nelze vytvořit dvakrát. Ale nedělám si z toho špatnou hlavu, za prvé jsem vždy tvrdil, že netvořím pro lidi, a to platí i dnes. Dá se říct, že je to moje mantra. Úplně vynechávám přemýšlení o tom, co na to, kdo řekne. Já věřím, že umělec je ten, kdo stojí a musí předvést svojí vizi davu a dav by to měl buď přijmout nebo ne. Umělec, co naopak dělá, co vyžaduje a chce dav je … ani nevím, jak to nazvat, je to v pořádku, ale dělám to jinak. To pak vylučuje úspěch. A za třetí věřím, že mě můžou znovuobjevit jako Tommy Wrighta ⅲ příští generace a momentálně pracuju na tom, abych byl na tu situaci připraven. Stává se mi každou chvíli, že mi někdo píše, že mě tuhle objevil a že vůbec nechápe, že tady někdo takový je a na chvíli je tím úplně posedlý. Kdyby se moje osobnost takhle naráz dostala k velkému počtu lidí, mohlo by to třeba část z nich zaujmout hlouběji.“
Máš rekord 51 nahraných tracků za dva dny, stovky různých alb a spoustu dalších aktivit. Kde na to všechno bereš energii? A jak to zvládá manželka, jde to bez výčitek? Něco mi říká, že musí být milionová…
„Samozřejmě je milionová, ale se mnou to taky nebude tak zlý. Hele to souvisí s mnoha věcmi, multipotenciálismus, ideaforie a taky mám přirozeně celkem dobrý organizační talent. Důležitý je time management. Dokážu si dobře organizovat čas. A taky jsem takový celoživotní existenční poflakovač, takže toho mnoho vzniklo v mých obdobích nezaměstnanosti a tak podobně. Momentálně třeba hojně píšu při noční práci na recepci, zároveň tam předmíchávám, vydávám, uploaduju a řeším vše okolo a doma zůstává jen nahrávání a finální míchání. Dělám to většinou o svém volnu a právě, dokážu nahrát 50 songů za dva dny, což se tedy stalo jednou, běžně jich je ale pět až osum za dvou až tříhodinovou session, kdy mám připravené beaty a texty, takže to tolik času nežere. Snažím se Týnce věnovat, jak to jde, ale někdy se stane, že vím, že sedím za tím kompem nad pátým mixem trochu dýl než bych měl a nestíhám na večeři, ale obecně myslím, že jí víc vysírají moje kecy o rapu nebo když se vztekám z nějaké spolupráce nebo konfrontace a ona mi říká „tak se na to už vykašli“a já, že jo a stejně to udělám znovu. A mě sere to, že jsem právě místo rapu mohl dělat něco produktivního a třeba vydělat peníze a zabezpečit nás nějak líp, nebo něco, ale to bych asi nebyl já a jí to snad nevadí. Jinak nepiju, nekouřím, nekurvím se a tohle je moje jediná vášeň a ona má taky ráda mít svůj čas pro sebe. A když jsem jí viděl, jak na mě byla pyšná na koncertu, když mě viděla poprvý, byl jsem šťastný a vím, že mi fandí. A obecně chci říct, že je to dobře namazaný stroj, kdy pracuju ve fázích jako malá továrna a třeba teď vydávám album každý týden a říkám si, ty jo, to jsem jakoby průměrně fakt nahrával týdně, přitom to je vše materiál nahraný v červnu, který akorát mám nadzásobený do února. Je to manipulace s časem, energií a prostorem. Rozhodně za tou tvorbou nesedím 24/7, to by nám oboum hráblo.“
Co si myslíš o tom, jak se rap postupně propojuje s popem? Je to přirozený vývoj, nebo rap ztrácí svůj původní význam? A musí být dnes úspěšný rapper zároveň i dobrý podnikatel?
„Tak ono to svým způsobem tomu tak bylo vždy. Původní rap vzešel z diska a byť to byla underground kultura, už při první nahrávce Sugarhill Gang se roztáhla do světa a tehdy to začalo. Amerika je velice korporátní a kapitalistický svět, takže obecně jsem dávno tak nějak prokoukl, že underground jako takový neexistuje. Jak říká Pufaz, v Americe se bez peněz nikdo ani nezvedne z postele, takže všichni ti underground umělci, na kterých jsem vyrostl a věřil, že jsou“ti jediní real“, byli jen menší druh businessu hlásající, že vlastně o business nejde (na prvním místě). Je to schizofrenní. Skutečný rapový underground hraničí až s anarchií vlastně. To je, když to děláš absolutně bez peněz, bez posluchačů, bez manažerů, bez ošetření „legalitou“. To jsem vlastně já, ale i sám o sobě mám někdy pochybnosti, co mi začaly kapat první koruny a objevovat se první úspěchy, jestli náhodou ten kompromis přece jen nedělám. A naopak existuje citlivý a dobrý pop, viz Prince, Sade a hromada postav v historii. Hudebně pop není špatná věc, kulturně jo, protože je opřen o atributy konformity, konzumerismu a materialismu. Takže pop se bude vždycky pachtit na subkulturách a rap pase už mnoho a mnoho dekád, akorát to dělá šikovně,
že to není vidět, protože na tom rapu se to nenosí. Nevím, jak říkám, je to schizofrenní. Ty se ale ptáš zejména na českou scénu a asi i její zvuk a charakter doby, kdy rap funguje hlavně jako business model
a i jeho obsah o ničem jiném zdánlivě není. Je to špatně, ale zase mě to netrápí, protože to nevidím. Nepouštím si to k tělu, protože by mě to nepěkně ovlivňovalo. Nechávám k sobě hudbu přicházet organicky, co se ke mně dostane, to se dostane. Už minimálně 15 let jsem vzdal nápad sledovat vše, co
má nálepku rap, jen proto, že je to rap a obklopuju se jen tím, co mám rád a co mě irituje, to úplně vynechávám. Ale občas nechtě narazím na obraz toho, co je dnes trendy a děsí mě to. Autotune je běžná věc, playback na koncertech. Ale to jsou formální stránky. Mnohem horší je to, že rappery poslouchají
převážně děti a o to horší message jim předávají. Peníze, nezávazný sex, násilí, drogy a kolem toho se to motá furt dokola a není v tom špetka pozitivity. Upřímně když se taková věc ke mně dostane a je to jen špička ledovce, nakopává mě to. A to jsem sám ex-feťák a něco z té glorifikace jsem si užil taky. Proto jsem nahrál písničku „Současný dospělý hip-hop“ s Richardem a chci říct, že by se měl rap rozdělit na dvě části. To je názor, který slyším ve světě. Na řekněme původní hip-hop pro starý jako jsme my, to, na co jsme zvyklí a řekněme pro 35+ a ten druhý pop trendy rap, co je dominantní a na první dobrou
s tamtím rapem nemá ani nic společného. A za mě by se i ta první by se měla zaměřit na úplně první prvopočátky, tedy 70s léta, kdy v jižním Bronxu rap vznikl jako růže z betonu. Z příšerného prostředí vyrostla vcelku pozitivní kultura, která zmizela dávno předtím, než jsme se k ní dostali my. Co se děje u nás je ale přirozený vývoj. Jen jsme konečně dohnali Státy a běžíme spolu s nimi vstříc post-kulturnímu
debaklu. Jak říkal Richard, souhlasím, že je v tom hodně zla (i metafyzicky) a toxicity. Hodně špatných vlivů totálně nabalených na sebe. Jsou světlé výjimky, ale obecně je to ohromně složitý komplexní téma, kde nejde jen o to, že ti rappeři jedou v nějaké své linii. Oni si většinou ani neuvědomují, že jsou kolečkem v tom celém systému.“
Máš za sebou desky v mnoha různých stylech. Která hiphopová odnož je ale tvému srdci a vkusu nejbližší? Jsi jako Rest, který o sobě kdysi řekl „jsem vůl, co miluje boombap celej život“, nebo máš celoživotní slabost třeba pro g-funk?
„Vyrostl jsem na g-funku a určitě je to pro mě formativní žánr, ale dost jsem ho vyčerpal a čím dál míň
se k němu vracím. Jako každý léto, nebo cestou v autě často musím pustit Long Beach / Compton / Bay Area hudbu 90. let, ale ono je to i tak, že ten žánr je vlastně mrtvý, zatímco třeba boombap momentálně prožívá renesanci. A já jsem taky vášnivý crate digger, takže k boombapu jsem si našel větší lásku až v pozdějších letech a stále ještě doplňuju povinné znalosti a momentálně mě asi baví i víc. Co se týče tvorby, tak bych ale chtěl udělat třeba g-funk album, ale na to bych potřeboval buď no name beaty
z Beatstars anebo producenta jako Krudanze, protože sám g-funk nedokážu efektivně vyrobit. Můj g-funk je trochu řízlej takovým „toxic funkem“ nebo hyphy, cítím, že je to jeden z nejsložitějším subžánrů na výrobu a je na to potřeba specifický cit, knowhow a nástroje. Zato boombap ti vyrobím i já lehce z fleku. A úplně nejkomformněji se cítím v experimentálních off-beat vodách jako Kool Keith, čili takový právě Supercrooovský beaty. Jakmile to jednou člověk okusí, už neskončí. A řekl bych, že po tom, co to Superz dávno zabalili, jsem já jedinej nositel tohoto zvuku.“
S Richiem mohlo udělat desku minimálně sto rapperů před tebou. Čím to, že ji realizoval zrovna s tebou, Tao? Tím spíš, že Richard vždycky vystupoval jako zdrženlivější introvert a ty máš u spousty lidí nálepku „bizarního umělce“…
„Hele, muselo se to stát. Já se v životě pohybuju hodně intuitivně a to mě právě kolikrát přivede k podobným krokům. Já mu fandil od malička a miloval jsem jeho mixtapy, dodnes je poslouchám dokola. Touto dobou by se mi mělo podařit na stránku meccaaudio.bandcamp.com nahrát celá jeho tvorba,
aby se k tomu dostala nová generace posluchačů, nebo si je připomenula ta stará. Párkrát jsem mu svůj obdiv v minulosti vyjádřil maily. A před pár měsíci mě právě něco trklo. Musel jsem mu říct o beats. Nevím, co mi to vnuklo. Vím, že beaty měl a byly dobrý, využíval je často jako intra, outra a skity na svých věcech, ale právě, nikdo do nich nikdy nerapoval. Ony teda nebyly dokončený, byly to vlastně jeho demo verze, kde tu a tam něco přidal. Ale jak říkal Drogy D, někdy to je jen o správným výběru samplu. Kanye West udělal třeba nespočet beatů jen tak, že je vykrojil a zaloopoval v podstatě. Na albu 213 dal song „Another Summer“, kde je to jen minutovej špalek samplu 3x po sobě přehranej. Takových příkladů je hro-
mada. Takže to není nutně o nějaké technické stránce, ale ty beaty mají duši. Tak jsem ho požádal s tím, že udělám nějaké malé Epčko, jen takovou jako letošní jdnohubku jako poctu Richardovi a vlastnímu zadostiučinění. Já si dost potrpím taky na respekt, úctu a tyhle věci a myslím, že veteránům by se měl vzdávat hold. On mi poslal balík všeho, co v té době udělal a jak jsem se tím probíral, okamžitě jsem v tom vyselektoval celý projekt o 16ti beatech, z kterých jsem si nemohl vybrat méně. Pak jsem se do toho pustil s obří vervou. Prostě to ze mě lítalo a použil jsem i nějaké starší texty, které se mi do toho hodily. Byť jsem
pak zjistil, že mi neseděly, co se týče intonace a flow tolik, kolik by správně měly, ale rozhodl jsem se to ignorovat, seděly mi myšlenkami a náladou. Je to rychlý projekt do beatů z té doby a nejbáječnější je, že jsem se cítil jako kdyby byl opět rok 2008 a já nahrával jeden ze svých tehdejších mixtapů. Ta éra, která byla pro mě zlatá, mixtape éra, je přesně vtisknutá v těchto beatech a to je něco neuvěřitelnýho. O mým rapu mám pochybnosti, ale to k tomu patří. Nerapoval jsem to v rukavičkách, jak kdyby šlo o bájný poklad, je to mixtape materiál, tedy syrový, rychlý, duchaplný a plný energie. Ale myslím, že proto je v dnešní době svěží, není to žádný kalkul.“
Stoprocentně jsi ho oslovil ty. Osobně se neznáte. Proklepával si tě hodně? A co ze svého katalogu jsi mu posílal v rámci sebeprezentace?
„Psali jsme si. Jako každého jsem ho zahltil hromadou informací a jeho to neodradilo, takže musí mít výdrž a svatou trpělivost. Myslím, že cítí, že jsem autentický a v něčem podobně smýšlející. Přece jen, mě bytostně baví jeho mixtapy a hudba má tu moc přitahovat podobné lidi k sobě. Myslím, že jsem mu ale poslal nějaký svůj poslední RIP J Dilla mixtape, co jsem naposledy nahrál, ale ne že bych trval na tom, aby si to pustil, spíš pro případnou damage control pokud slyšel něco dalšího, co neměl. Obecně je ošemetný to, k čemu se ode mě lidi dostanou nejdřív. On je taky strašně dlouho mimo hru a myslím, že ho potěšilo to gesto, nebo mu při nejmenším jsou ty beaty už dávno šumák a je to pro dobro beatů, že se toho někdo ujme. Někdo, komu na tom záleží. Narozdíl od „vyšší ligy“, kde spolu dělají lidi jen pro peníze a pak se vzájemně pomlouvají, tak my v undergroundu kolikrát spolu děláme jen třeba z nějaké zábavy nebo něčeho podobného bez jakýchkoliv obav o reputaci, výsledny produkt či něco takového. V tom je zábava. Rád věřím, že je ta spolupráce spíše lidského charakteru, nebo jako statement, než hudebně.“
Když jsem se ho na tebe ptal, řekl zajímavou věc: „J Dilla kdysi řekl, že když produkoval Frank N Dank, nebylo to proto, že by rapovali jako Rakim, ale proto, že byli opravdoví. A částečně to byl i můj dojem z toho, co Saša dělá.“ Jak lichotivé tohle je pro tvoje ego?
Jo, to mi samozřejmě zalichotilo a musím ocenit, jak citlivě a hezky se té otázky ujal. Má pravdu. Na druhu stranu jsem i citlivý na malou kritiku nebo disinterpretaci či podceňování a často mě mrzí, že lidé neznají plný rozsah mých rapových schopností. Ale opět, za to si můžu sám. Když vydám za rok 350 songů, je tam schovaná jedna věc, která je mega bomba a zbytek je šeď, bohužel, nedávám 100% do všeho a vždy, to ale v rozsahu mojí práce nejde a zastavit ten kolos taky ne. Jsem infikovaný rapem, mediátorem kreativní energie a je to mnohem větší a silnější než já. Pak se samozřejmě nedivím, že lidé nevidí, čeho jsem schopen. Jeden renomovaný DJ za mnou přišel po mé show, políbil mě na čelo, jak Babiš Marka Prchala a řekl „jsi nejlepší rapper ze všech“. A nebyl jediný, kdo to říkal, existují dnes už možná desítky lidí, co vědí, že moje skills mohou být opravdu na šílené úrovni, když ale mám správnou konstelaci, nejsem líný a dám to do toho. Dnes už jsem ale asi stejně mimo svůj prime time, za zenitem a velmi dávno potom, co bych cokoliv komukoliv dokazoval. Jsou taky lidi, kterým naslabikovaný rap podle pravítka přijde sterilní a kterým naopak špinavý zvuk s nedostatky v přednesu imponuje jako příjemný. Je to taky věc vkusu samozřejmě.“
Očekáváš, že tahle deska osloví jinou skupinu lidí než ty předchozí?
Já upřímně moc doufám, že jí uslyší co nejmíň takových těch normies. Protože to je přesně to, že uslyší jméno DJ Richard a budou očekávat Wiche 2004. A uslyší moje věci a bude je tahat za uši, že nerapuju podle pravítka a mám divný hlas a frázování a témata. A vůbec co to jako je . A staří pardálové, co znají Richarda tenhle krok taky třeba nepochopí, ale myslím, že i to je součástí statementu. Kdyby byla scéna lepší, lidi jako Richard by neměli důvod odcházet. Tenhle projekt se objeví a vyšumí jako každý, důležitý je, co znamená pro nás. Třeba mě tím rozhovorem Richard inspiroval, hlavně v té kontroverzní pasáži o rozvodu s hip hopem. Možná je to něco, co bych měl udělat i já.“
Co bylo nejtěžší rozhodnutí, které jsi při tvorbě tohohle alba musel udělat?
„Nejhorší bylo míchat. Míchání je pro mě stres i když o nic nejde a dělám svoje věci běžně, ale tady jsem bral starší mp3 z té doby a neměl jsem moc knowhow na operování s takovým zvukem. ale nějak jsem se s tím popral. Jinak to bylo lehké všechno, nahrál jsem to velmi rychle a velmi svěže a některé písničky jsem přerapoval vícekrát, což u mě taky není běžný. Chtěl jsem, aby to bylo dobrý, ale nelámal jsem přes koleno každý take na 70x.“
Být úspěšný v rapu znamená být neustále souzený. Který názor na tebe tě v životě zasáhl nejvíc?
„Každou chvíli mi někdo na sockách napíše, že jsem dement. Někdy se ozvou i bývalí kamarádi s pěkně jedovatou poznámkou. Zvykl jsem si. Lidi obecně jsou dost protivní, obzvlášť v dnešní době a obzvlášť v rapu a ještě víc na sociáních sítích. Jednou mi ale blízký člověk v roce 2018 reagoval na nějakou věc, že to je blbost nebo něco a to byla jakási poslední kapka, co kulminovala v kalichu frustrací té doby a já se rozplakal a rozhodl se přestat s rapem. Ne kvůli té jedné poznámce, ta jen spustila lavinu. To se mi pak povedlo v roce 2019 (po druhý po prvním pokusu v 2010) a byl jsem spokojený, než jsem byl vtáhnut zpět do víru cca v roce 2022. Od té doby mám něco jako comeback, velké momentum a prožil jsem toho dost. Uznal jsem si svůj rekord, měl jsem pár highlights a myslím, že česká scéna mě definitivně uznala jako neochvějnou existenci zdejšího koloritu.“
Kapku „vkusový“ dotaz: kdybys měl možnost kurátorovat showcase českých interpretů pro svět (aby si v The Source, XXL, HipHopDX, Okayplayeru, AllHipHop atd. rozšířili obzory), koho bys vybral, aby reprezentoval naši scénu co nejdůstojněji?
„Ty jo, zajímavý dotaz. Musím zohlednit jazykovou bariéru, že jo. Viktor Sheen a Calin, protože jsou sexy a mají zkušenost s velkou manéží. Ze Slovenska Dalyb, protože je nejvíc cool. Saul, protože zpívá na světové úrovni.“
Když se jednoho dne rozhodneš skončit, bude to pomalé vyhasínání, nebo prostě bum a konec? Máš už v hlavě svůj exit plán?
Mám, pracuju na tom už několik let a jsem blízko. Můj návrat okolo roku 2022 byl docela spontánní, ale přerostl v několik velkých runů a ten největší z roku 2025 je zakončen tímto projektem. Teď si plánuju dát pauzu a udělat potom run posledních věcí, které mám na seznamu k dodělání. Ten je velký, ale já se velkých výzev nebojím. Ale pokud mi do toho něco vletí, třeba rodina, jsem ochoten to ukončit hned. A koketuju i s myšlenkou skončit jen tak bez plánu v brzké době. Nejsem ale z těch, kdo by to dělal ze dne na den, u mě je to vědomé, plánované rozhodnutí a po dvou neúspěšných pokusech to musí být do třetice definitivní. Abych to shrnul. Chci dokončit všechny série a „vol. 1 bez vol. 2“, co jsem kdy udělal, to je takové moje malé OCD. Měl bych ukončit projekty, co mám rozdělané, těch byla třeba dvacítka, dnes je to cca 15 a dalších 15 projektů, které potřebují jen různě kompletovat, dokončit a tak. Chci doplnit eshop, aby měli fans, co kupovat. Roky se mě ptají na moje stará vyprodaná cédečka a tak teď zásobuju. Udělám asi reedice prvních alb. Chci si splnit sen a udělat vinyl. A ideálně odejít „velkým“ studiovým albem, který bych vydal na vinylu, s hosty, klipy, profi zvukem a přesně tak, jak si to všichni přejí už 20 let. To je ale podmíněno penězi a ty já nemám, ale kreativně už na tom všem dávno dělám. Možná se mi to povede. Pak chci nahrát dostatek šuplíků. Mám pár projektů, které si chci udělat do zásoby. Posmrtné album, album pro manželku, pro nejvěrnější fans. Album co vyšlu na streamy k vydání o několik let dopředu a nechám ho být. Chci nahrát 20 instrumentálek a 20 akapel pro případné potřeby featuringů v budoucnu. 10 instrumentálek na prodej pro toho kdo by chtěl někdy ještě mnou produkované album. Chci si udělat pojistky a odejít s čistým svědomím. Zapečetit katalog, aby tu fungoval beze mě. Nebudu nic mazat. Ale osobně bych rád šel offline. Ze sociálních sítí, z rap game. Povedlo se mi to na dva roky a bylo to fajn. Neříkám, že nic nevyjde. Hudbu miluju a asi budu tvořit. Hraju na klávesy, miluju jazz, chci se naučit na hudební nástroje. Možná něco prosákne bez varování. Nevím, ale rozhodně chci opustit game a možná i celý hip hop, stejně jako Richie a třeba to je ten důvod, proč jsme se tady spojili. Boží cesty jsou nevyzpytatelné.“
A co je ta jediná věc, kterou chceš v rapu dokázat, než skončíš?
„Chválit Jah.“
