Samey – Slzy Ulic (2023; Universal Music)

Ulice dala, ulice vzala. Každý to známe, pokud jsme nevyrůstali jen v bublině sociálních sítí a virtuálního světa. Jednou úsměv od ucha k uchu a vzpomínky, na které vzpomínáme i s odstupem času, jindy temné chvíle, kdy by se člověk nejraději schoval pod poklop kanálu a unikl z reality. Dospívání je jedním z nejkrásnějších chvil našich životů a v mnoha ohledech formuje naše další kroky a výrazně se podepisuje nad tím, jakým směrem se vlastně ubíráme. Někdo se najde poměrně brzy, jiný se může hledat celý život. Nejen v osobním životě, ale třeba i v tom hudebním, proto nelze kategoricky házet převlékání kabátů do jednoho šatníku. Co s tím vším má Samey? Mohu tu zkusit analyzovat jeho nejčerstvější přírůstek v diskografii anebo si ho vložíš do přehrávače a uděláš si závěr sám…

Kvalitu neochčiješ, na kvalitu si musíš počkat. Můžeš ji konfrontovat talentem, ale i tak při častém připomínání až příliš znásilňuješ tu múzu, která potřebuje také sem tam trochu toho oddechu. Potom vznikají alba, která občas budí dojem nahodilé sbírky singlů, lehce postrádají tu auru, špatně v nich identifikuješ osobnostní i tvůrčí progres oproti těm, kteří do studia lezou jednou za pět let a v jejich životě se toho mezitím stalo nemálo zásadního. Samey už před lety poukázal na svůj potenciál, dokázal ustát silnější i slabší momenty a vlastně i potvrdil, že je mu po právu věnována pozornost žánrového publika.

Baví vás obsah bbarak.cz? Budeme vděční, když nás podpoříte na Buy Me a Coffee

Jeho hudba není pro každého, musíš si k ní najít cestu sám, neboť často svým experimentálním přístupem boří šablony, na které jsou někteří zvyklí. Ať tak či onak, nyní má venku „Slzy ulic“, které ve mně nebudí dojem alba s konceptem, nýbrž sbírkou skladeb, které posbíral od posledního releasu. Podpořen pestrou paletou profesních kolegů, zkušeností. Mluvit o progresu je matoucí, neboť zase tolik času neuběhlo a v této fázi kariéry se neskáče za jeden kalendářní rok mílovými kroky. A nebo ano, ale pak je hrozně složité to potvrzovat znovu a znovu.

„Slzy ulice“ jsou poměrně depresivní sondou do jeho mysli, opět se setkáváme s tím, že umělec skrze hudbu hledá své životní já. U Sameye to ale není naříkání nad aktuální situací, spíše analyzování zkušeností a možností, které se nabízí. I on sám si uvědomuje, že už něco dosáhl, ale svým úhlem pohledu na svět nemá potřebu se neustále před někým obhajovat. Pestrost jednotlivých skladeb ukazuje na jeho schopnost neuzavřít se v jedné šabloně, zároveň je ale tracklist poté dosti kostrbatý a necelistvý.

I přes různorodost jednotlivých skladeb cítím hromadnou syrovost. Tady není chuť se globálně zalíbit. Anarchistická filozofie nutí být ponořen ve svém světě a buď na tu hru v roli posluchače přistoupíš, nebo půjdeš o dům dál. Baví mě spojení s Redzedem ve věci „Dollar Bill“, nevadí mi vkusný odkaz na slovenskou popovou legendu Elán skrze track „Valeriya“ či úvodní pouták „5“ mapující cestu předešlou.

„Slzy ulice“ jsou krátkou připomínkou, že hlad a zápal ve studiu stále existuje. Samey neposouvá laťku, spíše o něco více dává nahlédnout do svého já a z jeho tvorby cákají emoce. Občas vkusně dává volný průběh experimentům, jindy se zase topí v tom volnomyšlenkářství a chuti dělat to po svém. Album i přes svou poměrně skromnou časovou délku nabízí pár věcí, bez kterých by ta pestrost na scéně nebyla tak barevná.

6/10

Originál alba „Slzy ulice“ si můžeš pořídit na shopu RukaHore.sk.