Sdílej
Přístav může být z geografického pohledu kdekoliv, ale potřebuje jej každý. Místo klidu, kde hladina vody nezápasí s přírodními a sociálními živly, azyl, jenž pomůže každému myšlenkovému pochodu vyhodnotit situaci. Je to adresa, na kterou se i ostřílený mořský vlk čas od času rád vrací, a když v docích na mole navíc stojí početná enkláva vítajících podporovatelů, nemůže to nevykouzlit úsměv ve tváři. Po dlouhých deseti letech se v zátoce objevila dvojice Paulie Garand & Kenny Rough, aby vtiskla život pokračování titulu „Molo“, přinesla do přehrávačů další porci příběhů, které zatím nezazněly, nebo se od poslední stejnojmenné výpravy udály.
V roce 2014 to nebylo naposledy, co tato liberecká dvojice vyprávěla své příběhy. Jeden k tomu využívá hudbu, druhý svou verbální zásobu a hlasový fond. O rok později zamířil na prodejní pulty „Boomerang“, poté i neméně úspěšný „Dank“. Paulie Garand a Kenny Rough vytvořili zaběhlé duo, které obstálo v přehrávačích i na koncertních podiích. Jejich rukopis byl čitelný, uchopitelný a propustný, proto posluchačská základna nečítala pár náhodných hlav. Zástupci stáje Ty Nikdy Label přitom neměli vždy na růžích ustláno a ne vždy svou cestu absolvovali ve dvou.
Nebudeme však lovit senzace a štiky z minulosti, nýbrž se podíváme do sítě aktuálního úlovku, který čítá hned patnáct kusů. Při samotném poslechu nemůžeme spílat, že by se autoři odklonili ze svého směru, i když pár experimentálních momentů nalezneme. Lze to vnímat jako hudební i životní vývoj, kdy člověk přehodnocuje některé své zásady a usoudí, že nemusí dávat veřejně najevo náklonnost k něčemu jen proto, že by si to mohlo publikum žádat. Navíc zde máme i další poměrně upřímné bars, které nadále více propojují posluchače s autorem a jeho životními momenty.
Paulie Garand nikdy mezi svou osobou a fanoušky nevytvářel pomyslnou bariéru, ale v minulosti často z mého pohledu mluvil obecně a nekonkrétně. Zásadní zlom podle mého názoru přišel s EP „Monology“ a následně deskou „Amonit“, jakýmsi vyřváním osobní bolesti, ale radosti, že život i nadále nachází smysl.
Druhý díl „Mola“ je svým způsobem utvrzením, že hudba je pro Paulieho skvělou osobní terapií a bubny od Kennyho mu jsou šité na míru. Společná tvůrčí pauzička nebyla nikterak na škodu, opět to sedí a ladí. Svou roli v pestrosti výsledku hrají i přizvaní hosté, kteří opět zvyšují laťku. Většinou se jedná o tváře, které již v minulosti v podobných rolích zafungovaly a zde musím pochválit především Resta, Supu, MC Geye či Ben Cristovaa, oproti minulým skvělým momentům naopak hodnotím přítomnost Ega poněkud zklamaně. Oceňuji i celou řadu odkazů na první díl „Mola“, občas se ale načapám, jak mě některé opakované fráze či slovní spojení už trochu odvádí od pozornosti.
„Molo“ s pořadovým číslem dvě v sobě zahrnuje celou řadu hudebně nadprůměrných momentů, které výsledku zajistí dostatečnou pozornost a možnost se s odmlkami připomínat skrze klipy a singly v rádiích. Já osobně bych ale více pochválil nastolený trend obsahové stránky, který mně i fanouškovi opět více přiblížil autora a poukázal na jeho životní překážky, myšlenkové pochody a vlastně mi připomněl, že i on je člověkem, který má své problémy a chyby. Tohle není biják na filmové plátno, který by měl za úkol skrze hrdinu atakovat hranice čísel a výnosů, tohle je kvalitně odvedené řemeslo, kterému i po čase neubere na lesku, že už o něj kina nemají zájem.
8,5/10
Už jsi četl?
