hledat

Tags:

Paulie Garand – Monology (2020; Ty Nikdy)

Sdílej

Jak těžké je v době lockdownů a strachu o zdraví správně nastavit svou hlavu a být dobrej především sám se sebou? Ono to zní možná na první pohled bizarně, ale faktem je, že tajemstvím vnitřního úspěchu a pohody je nejdříve se poprat se sebou samotným. Ten vnitřní klid se pak odráží i ve vnímání okolí, přístupu k životním nástrahám a odolnosti vůči náhodně kolemjdoucím vysávačům energie. Rozhodně se nemusíš brát za schizofrenika, když si sem tam promluvíš sám se sebou a zvážíš všechny své tahy a rozhodnutí. V konečném součtu se vytváří jistý monolog ve tvé hlavě, který ti může pomoci odvalit pár balvanů a posunout se dál.

Hektická doba, nátlak okolí, vzrůstající počet restů a mnoho dalšího. To všechno tě nutí nedotáhnout některé věci do konce, hrnout před sebou tu spoustu neduhů a zatěžovat stále více své svědomí a mysl. Pod nátlakem se mnohdy rozhodujeme impulzivně a záhy velmi rychle zjistíme, že některé tahy nebyly příliš košér. Mohli jsme to provést lépe, mohli jsme chytit tuhle šanci za pačesy a více se radovat se života. Lidi jsou ale často uzavřeni sami v sobě, utápí se ve vnitřní nejistotě a sklouzávají dolů a hloub, jak by řekl Vladimir 518.

Tahle recenze není ale o jedné třetině pražské partičky PSH, nýbrž o novém studiovém dítku libereckého patriota Paulieho Garanda. Jeho letošní aktivita nebyla zrovna malá, zřejmě s ohledem na koncertní půsty. Dlouho avizovaný projekt s DJem Wichem vykazoval svou kvalitu, ale možná jsem s odstupem času čekal asi trochu více. O to větší překvapení ve mně probudily „Monology“, které tvrdě útočí nejen na lásku k hudbě jako takové, ale i po obsahové stránce vymačkávají z autora osobitou zpověď, která nemá v konečném součtu obstát před posluchači, ale možná před ním samotným.

Tahle hra se slovy nám ještě více přiblíží Paulieho jako běžného člověka, který má také své oblíbené umělce, kvůli kterým dřív šílel jak blázen. Také si je vědom svých prohřešků vůči okolí, vzpomíná na neúspěšné vztahy, kdy zklamání nevyprchalo ani po letech, anebo poukáže na holý fakt, že nepoučitelnost nemá hranic a točíme se v začarovaných kruzích. Je to o slabosti? Nikoliv, neboť člověk bez emocí je jen chodící kus masa. Člověk bez emocí nedokáže vybarvit hudbu, která se tě dotkne osudovou silou. Paulie moc dobře věděl, jak k dílu přistoupit, jen mi občas vadí opakování rýmů v souvislosti s partnerkou Johna Lennona či nebo nesmrtelné roli Harisna Forda ve Star Wars, i když to samozřejmě již vnímám jako jistý signature autora.

„Monology“ v sobě ukrývají skvělou obsahovou sílu doplněnou o bubny, které sice svou úderností neaspirují na sezónní hitovky, ale o to více v nich v konečném součtu cítím prostor pro nadčasovost. Tahle osmistopá „sešn“ neměla být dávkována skrze singly na YouTube, ale jako celková podívaná, neboť jako celek funguje. Umím si představit ten motiv hlavního autora sedícího před zrcadlem při vyznávání zanesené hlavy ve snaze nalézt vyrovnanost, klid a zamávat všem restům. Dočkali jsme se tří vizuálů s partou muzikantů, ale tenhle příběh mohl být dotažen do konce. Po hudební stránce jsem dostal nečekaný zákusek, který mě zasytil o něco více než velmi očekávaný release „Mezi prsty“. Není třeba ale neustále porovnávat, říkat, co je lepší a co horší. Ve výsledku je to práce jednoho umělce, který se drží v horních patrech kvality, což konzumenti tuzemského rapu zcela jistě ocení.

8,5/10

Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012...

  • 1